Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCo s ním
Autor
Hladová_Veverka
V temné hale, plné jakéhosi harampádí, bylo ticho. Hrobové ticho. Takové ticho, jako když řeknete trapný vtip a všichni na vás upřeně koukají a čekají, jak budete pokračovat. Nedošlo jim, že vtip skončil.
Však taky ta hala byla plná trapných vtip
ů, které vymysleli lidé. Může být něco trapnějšího, než vyhnat psa na ulici jen proto, že už je starý a nedokáže plnit úkoly čím dál tím náročnějších páníčků? Něco podobného se dělo i tady. Jenže naštěstí nešlo o psy.Starou prorezlou střechou, která nebyla opravovaná snad několik desetiletí, prosvítalo několik paprsků světla. Vymlácené žárovky tak byly zcela nedost
atečně nahrazovány. Nebylo ale proč svítit. Tady zhaslo všechno. I život…Kdesi v koutě bylo něco naházeného na hromadě, okolo stěn bylo spousta beden a papírových krabic. Nikdo nezasvěcený nemohl tušit, že se jedná o p
ohřebiště práce, učení, zábavy a komunikace. Spíše to vypadalo jako bleší trh. Složený a čekající na ráno, až přijdou majitelé stánků a vybalí staré krámy na pulty k “obdivu” zákazníkům.Ozvala se rána. Staré zdi už pomalu zapomněly, co to je zvuk, pokud nep
očítaly bubnování kapek na plechovou střechu, potažmo kapání skrz díry až na zem. Pak nastalo podivné rachocení v jedné stěně. Jakoby si plechová myš chtěla prokousat otvor. Následovalo otevření dveří a bylo jasné, že ono rachocení bylo vlastně odemykání. Do místnosti vlétlo světlo. Krátce potom zacouvalo po úzkém prostoru malé nákladní auto na elektrický pohon. Zajelo až do kouta, k té velké hromadě, a celým obsahem svého nákladního prostoru jí zvětšilo. Poté odjelo.Stěna se opět zavřela a všechny zvuky se opakovaly v opačném pořadí.
“Haló, tak vás pěkně vítám. Jak se jmenujete?”
“Zdravíčko. Já jsem CPU 486 66. Můžete mi říct, kde to jsem?”
“Ale jo! Jste na posledním místě, kam se za život podíváte. Odvezli vás do ,důchodu‘. Poslouchejte, mi si budeme rozumět. Jsme podobné typy. Já jsem taky 486, ale jen 33. Kolik vám je?”
“Osm a půl.”
“To je úctyhodný věk. Já jsem o rok starší, ale tady jsem už tři roky. Každou chvíli mě to musí klepnout. Tady je hrozná nuda. Jsem poslední, co přežil. Ostatní už reznou tady někde pode mnou. Snad mi s vámi bude veseleji v mých p
osledních dnech – vzlyk – .”“Ale jděte. Vypadáte ještě dobře.”
“Navenek možná. Ale v procesoru mám vodu, která ho pomalu rozpouští. Lidé mají podobný problém. Říkají mu nádor v mozku, jestli jste to nikdy nesl
yšel.Reznou mi integrované obvody a zasekla se mi disketová mechanika. CD-ROMu jsem se nikdy nedočkal. Bylo to moje jediné přání…Sakra, kdyby tady aspoň spravili tu střechu.”
“To by tady byla ale úplná tma. Já CD mám, ale rozbil se mi v něm laser.”
“Povídejte, jak to s vámi bylo.”
“ jako co?”
“No, jak jste se sem dostal.”
“Aha, no to bylo tak. Ke svému prvnímu uživateli jsem se dostal na ván
oce. Byla to taková normální rodinka. Ten ,Velký‘, říkali mu táto, nebo Fando, mě rozbalil, zapojil a zamkl do pokoje u takového velkého zeleného stromu, na kterém byly barevné žárovičky. Byl jsem tam celý den. No a večer mě odemkli a vrhl se ke mně ten ,Malý‘, tuším, že se jmenoval Otík. Měl ze mne obrovskou radost a byl u mě skoro pořád. Byl jsem ten nejšťastnější stroj. Té zábavy, co jsme si užili… . Tak to šlo dva roky.Před dalšími vánocemi pak zase zabalili do krabic a dali na půdu, nebo tak nějak tomu říkali. Za měsíc si pro mě přijel nějaký chlápek. Když mě nesli, tak jsem si všiml, že na mém místě stálo P 150.
Ten chlápek byl asi cvok. Dal mě do pokoje, ve kterém chodil v bílém plášti a pořád si tam zval lidi, kterým se pořád koukal do pusy a pak jim tam st
rkal různé dráty a divnou bílou kaši.Tam byla hrozná nuda, kterou jsem trpěl šest let. No a nakonec pro mě př
išli nějací chlápci, co mě hodili do auta a odvezli sem.Poslouchejte, nějak vám dohasíná LEDka. Slyšíte?! Haló, proberte se!”
Stařičký počítač ukončil svůj život. Patrně se už nikdo nedozví proč, ale je fakt, že takových případů se patrně najde víc. Kdo ví, třeba jednou počítače ovládnou svět a pak nás také budou zavírat do vlhkých a temných místností, až jim dosloužíme.