Brackenridgeovo propuštění

Políčko 16. října bylo na Mařčině stolním kalendáři Hrady a zámky zvýrazněno neónově žlutým fixem. Aby nezapomněla. Ale jak by mohla zapomenout? Již několik týdnů před propuštěním Brackenridge trávila Mařka horečnými přípravami na ten významný podzimní den. Třetího října…Kadeřník. Nová trvalá s extra silným fialovým přelivem. Sedmého října…Solárko a Nehty (airbrush, tak jak to viděla na zábavě u Chaloupkové).

Desátého října….Vosk…Odstranit nechtěné chloupky na nohou, v podpaží, Hitlera pod nosem a Brežněva nad očima, a samozřejmě také privátní partie: Venušin pahorek, prales Boubín, celou prdel a také hrudník. Mařka byla prostě dost nechutně chlupatá.

Brána věznice se otevřela s hlasitým guííí čump. Nadpřirozeně veliká a svalnatá postava kamenolomovým sluncem ožehnutého Brackenridge vrhala hrozivý stín v podzimním zubatém slunci. S bandánou, kterou ho v krymu naučil vázat Morgito, vypadal propuštěný Brackenridge jako Rambo, jen o pár metrů vyšší a o hodně posranější. Kurva zelená, už nikdy nikoho v životě nepraštím, pomodlil se Brackenridge na rozloučenou s nápravným zařízením a brutálně odstrčil spoluvězně Chaloupku. Rum. Rum. Rum. I jeho těžkopádné kroky zněly do rytmu žíznivé touhy.

Mařka hbitě vystoupila zpoza kvetoucího kaštanu. Fialový přeliv opticky přehlušil všechny pestré podzimní barvy.

„Šmudlo!“

Rychle si uvědomila, jak se Brackenridge v krymu změnil. Ty svaly. Ten žádostivý pohled. To chlapské strniště. Ty vyrýsované lícní kosti. Mařka zaváhala. Instinktem vesnické slepice vycítila, že na Brackenridge prostě nemá, nezávisle na posranosti jeho kalhot. Z Brackenridge se vylíhl Brad Pitt: sice ta slabší verze pro socky (smradlavý primitiv), ale Mařce svitlo, že tomu už děvky pokoj nedají.

„Rum,“prohodil soustředěně Brackenridge, serouc na omračující účinek svého atraktivního zevnějšku.

„Nejprve půjdeme ke mně,“ pokusila se Mařka chabě zlomit Brackenridge.

„Rum!“ zopakoval Brackenridge již hlasitěji.

Tak ať se jde napřed vožrat, však až na něj přijdou ty mužský potřeby, von doleze, rozhodla se Mařka a stopla si taxíka.

Brackenridge Na přetvářku ani nedošel. Narcis byl pohodlně hned za rohem, prochcaná, smradlavá, zahulená putyka, která už zdáli vysílala telepatický signál Brackenridgeovu mozku: Rum, rum, rum. Všechna předsevzetí byla najednou v hajzlu. Brackenridge se sesul na barovou stoličku v nalejvárně a zatmělo se mu v hlavě. Když se po dvanáctém rumu probral, z natrženého obočí mu crčela krev, v ruce držel tágo a vyhrával v kulečníku nad několika pochybnými existencemi. Od baru na něj dělaly oči dvě děvky z mokré čtvrti. Ta blondýna neměla zuby, a snažila se jazykem ve skráni naznačit orální hrátky, které by Brackenridgeovi zřejmě ráda poskytla.

„Chceš rum?“ konečně se dovtípil Brackenridge své gentlemanské úlohy a zaplatil bloncce panáka.

„S tebou pudu zadara,“ nezdráhala se šlápota a přisála se Brackenridgeovi na hruď. Co měl chudák trestanec dělat? Nezamaskovatelnou erekci následovala trapná skvrna na kalhotech v bederní oblasti.

„No, tak nic,“ řekl Brackenridge, sebral blondýně rum a vyžahl ho na ex. Pak se čerstvě posral u kulečníkového stolu, vestoje a hlasitě. Život na svobodě je super. Akorát se mi bude stejskat po kamenolomu.

Kolem sedmnáctého rumu Brackenridge slušně zaplatil a objednal si dročku, aby ho zavezla domů, Na přetvářku. Pak si ale vzpomněl na Mařku. Na tu její dojemnou trvalou. Na ten její výraz. Na Prdele, kterýho jí zabil. V Brackenridgeovi se vzbudila ožralecká čest.

„K zastavárně 17,“ nahlásil vyděšenému taxikáři Mařčinu adresu a pohodlně se usadil na zadním sedadle prosáklým pachem hubícího přípravku na moly, kouřem a zvratky bujarých oslavenců. Hrdě se dotkl hnisající kérky na levém rameni. Sám si ji v krymu vytetoval rezavým hřebíkem na památku zabitého kamaráda. Brackenridgeův musculus deltoidus teď zdobila neumělá kresba chlupaté prdele s nápisem ZASRANEJ PŮLLITR.