Brackenridgeův návrat

K jeho velkému zklamání, Brackenridge byl přinucen vysrat se na práci horníka. Ne že by ho to v dolech nudilo; fáral rád a s vervou. Chlapi ho brali a jejich hospodská společnost mu nahrazovala teplo domova; po šestnáctém pivu to kolikrát ani domů nezmákl. Ukládal se ve škarpě za hospodou a do práce se vracel zválený, s kocovinou a šťastný.

Kdyby to ta piča doktorka neposrala, mohl dýchat popílek ještě teď. Jaký rentgeny zas? Jaký zas cosi kurva na plicích? Brackenridge málem dal zdravotní sestře do držky, ale rychle vyměknul (ženský nebiju), stáhl ocas mezi koule, a šel se do hospody pořádně ožrat.

Chlapi mu platili jednu rundu za druhou, a nebyly to žádný džinfizzy. Rumová smršť dala Brackenridgeovi natolik zabrat, že se poblil už za dveřmi hospody a v bezvědomí si i nasral do kalhot.

Sluníčko ho probudilo už za kuropění. Brackenridge rozmlátil pěstí okno do hospody, vlezl dovnitř a na baru si naordinoval vyprošťováka. S posranými kalhotami si starost nedělal (vůně chlapa, ha ha) a v návalu přiživeně opilecké euforie se vydal směrem k jatkám požádat o práci.

Při pohledu na dvoumetrového, zarostlého a smradlavého Brackenridge se vedoucí směny Březina málem podělal štěstím. Nedostatek pracovních sil na jatkách sužoval Masokombinát vlastně vždycky, ale v poslední době to byla už katastrofa. Všichni ti kravaťáci chtěli být doktory, právníky, vice-presidenty, ale hlavně aby se u toho, píčusi, nezapotili. Brackenridge byl přesně to, co Masokombinát tak zoufale potřeboval. Primitivní hromada svalů a šlach. Ten pujde bourat na hovězí pás, zálibně si pomyslel Březina.

„Nazdar,“ představil se Brackenridge.

„Dobrý den, vítáme vás v našem Masokombinátu, posaďte se tady, Josef Březina jméno mé, a vy jste?“

„Brackenridge,“zahučel vychlastaným barytonem Brackenridge.

Březina se ukláněl jako hysterka v divadle, div se nepřerazil.

„Vy jste zde za pracovní příležitostí, mohu se domnívat?“bzučel Březina servilně a kroužil kolem Brackenridge.

„Už to piča tak vypadá,“přisvědčil Brackenridge a v posraných džínech se rozvalil v hostovské kožené klubovce, pýše celého personálního oddělení.

„Tak zrovna se nám tu uvolnilo místečko na hovězím páse, pane Brackenridgi, mohl byste začít klidně už zítra. Malý momentík, ja skočím pro Marušku, ona s vámi vyřídí všechny ty papíry…“

Vedoucí směny Březina vyběhl ze dveří a v návalu paniky, že se Brackenridge mezitím zvedne a odejde, ještě rychle nakoukl do kanceláře: „Malinký momentík!“

Brackenridge se rozhlížel po kanclíku. Kancelářský krysy nechápal. Seděj celej den na prdeli, nalejvaj do sebe kafe a vyplňujou dotazníky. Do koulí by jim nakopal, na pole by je poslal.

Dveře se váhavě pootevřely. K Brackenridgeovi se stydlivě přiblížil asi čtyřletý klučík v lacláčích, s úhledně učesanou pěšinkou.

„Kde je táta?“ zeptal se potichu.

„Ten s brejlema?“ dovtípil se Brackenridge.

„Se asi šel vysrat…“

Brackenridge se zarazil. S dětmi to moc neuměl, za prvé se s nimi nedalo chlastat a za druhé si člověk musel pořád dávat pozor, aby mu z huby nevyklouzlo nějaký to hovno.

Do držky se dětem taky dát nesmělo, a hrát si Brackenridge moc neuměl.

„Máš bonbón?“ osmělil se po rozpačité pauze chlapec.

Brackenridge si uvědomil, jak má vyschlo na patře. Pivo by bodlo. Pivo s rumem.

„A tady nám to podškrábnete a uvidíme se zítr v šest nula nula.“ Brackenridge se už nemohl dočkat prvního loku s pěnou. Hned po podepsání závazné smlouvy se rozloučil (Tak zdar) a nabral směr hospoda.

„Josefe? Josefe?“

Vedoucí směny Březina hrál Solitaire na domácím počítači a bylo mu příjemně po těle. S tím hromotlukem v partě, to budou jiný odměny! Koupí rodině konečně pořádnou dovolenou. Děcka budou opálený a Marina se bude moct chlubit před sousedy, že byli v Egyptě.

„Tak Josefe, kde jseš zase zalezlej?“ Ten nepříjemný vysoký hlas se Březinovi do jeho hezkých představ nehodil.

„Co je? Co tady pokřikuješ po baráku, celej den dřu v Masokombinátu a aspoň doma chci mít chvíli klidu.“

„Josefe!“ Marina si výbojně položila ruce na boky. „Emil řekl hovno. Můžeš mi to nějak vysvětlit? Jednou ho pustím s tebou do práce, a kluk se vrátí domů s hovnem.“

Březina nakrčil obočí. Že by Maruška? Byl u ní půl dne v kanclu bez dozoru….no to snad ne. Vždyť jsem tam byl a malej měl před sebou omalovánky a leporelo…Pak si vybavil ten okamžik, kdy se vracel do své místnosti s Maruškou a smlouvou pro Brackenridge. Měl pocit, že na konci chodby zahlédl Emilovu drobnou postavičku...Sakra práce!

„Byl celej den s Maruškou, tak nevyskakuj. Děcka budou děcka a co ty víš, co slyšel v televizi nebo od tý tvý vychlastaný matky. U ní se to hovnama jen hemží!“

V osm hodin byl Emil nakrmen, vykoupán a oblečen do čistého pyžámka s motivem Křemílka a Vochomůrky.

Marina chlapce uložila do dětské postýlky v pokojíčku.

„Dobrou noc, Emi. A už to škaredé slovíčko nikdy neříkej, ano?“

„Ano maminko,“ přisvědčil Emil a obrátil se v postýlce směrem k oknu.

„Hovno,“zašeptal úplně potichounku, když dveře za Marinou zaklaply.

Čekal nehybně ještě chviličku, než uslyšel proud vody z koupelny. Pak zpod polštáře vytáhnul baterku a posvítil si pod postel. Byla tam. Propisovačka od strejdy Brackenridge. Bonbón neměl, ale tohle je mnohem lepší. Emil převrátil propisovací tužku vzhůru nohama a paní na propisovačce byla jako mávnutím kouzelného proutku úplně nahá.