Setkání po letech

Vlakem Žaneta už HODNĚ dlouho nejela.

 Fuj, tady to teda smrdí. A co ten dědek, co na mě furt čumí, tak nějak vilne, úplně uslintaně. Zas nějakej zasranej pervert.

 Synchronizovaným pohybem hbitě hrábla do kabelky a zároveň si směrem dolů stáhla velmi krátkou sukni, aby dědkovi naznačila, že si chutě může nechat zajít.

Žaneta si byla dobře vědoma svých nepopiratelných fyzických předností: atletické tělo vysportované rychlou chůzí po obchodních střediscích, lesklé a moderně do rovna vyžehlené vlasy (vlasovou žehličkou HAI objednanou z USA z eBaye za 9000 Kč plus DPH a poštovné), souměrná tvář s detailně aplikovaným minerálním make-upem Bare Minerals (technika „nahého líčení“ podle Vogue). A tohle všechno teď  promrháno na vlakového hnusáka.

 Je to fakt k posrání. Takkovýhle lúzři snad ani neznaj iPod, iPad, Facebook, nic. To bych radši skočila z okna než skončit někde jako stará hnusná baba se starým hnusným dědkem, kterej čumí na holky ve vlaku. Doma pak určitě hupsne na babu a bude si přitom představovat, jak šuká se mnou. Bleeeeee.

 “Máte tu volno?“nakoukla ošuntělá studentka do kupé.

Žaneta se posunula k okraji sedadla, přítomnost nové společnosti uvítala. Doufala, že touto novou skutečností aspoň odblokuje dědka, který nyní drze skenoval Žanetin vyvinutý hrudník. Studentka hodila armádní batoh do úložního prostoru a šlompácky si kecla na sedadlo. Po chvíli si tlumeně říhla a zafixovala svůj bezduchý pohled směrem k nápisu E PERICOLOSO SPORGERSI.

 No super. Ta snad smrdi ještě víc než ten dědek. Co když od ní nasmrádnu a Tyča si pak bude myslet, že to smrdím já. A neřekne mi to. A pak mě bude pomlouvat, že jsem smrděla.

 Tyča. Vtipná přezdívka. Volat na kamaradku Týýýýýýčo, zvláště na veřejných místech, bývalo k popukání. Ale jen do té doby, než si náhodný pozorovatel asocioval obscénně znějící přezdívku s nádherně blonďatou kočkou v kožených kraťasech. Takže Tyča zase zabodovala a Žaneta se mohla jít i s kabelkou Coach (vietnamský padělek) vycpat.

 Ale to už je dávno. Tenkrát jsem se musela moc snažit.Bylo to těžký, ale dokazala jsem to. Sponzor a prachy mi změnily život. Silikony sice občas tlačí, ale zase chlapi po mně jedou jak slepice po flusu. Dlouhý blonďatý vlasy mně nastřelili v italským salónu a liposukce sice bolela jak sviňa, ale stehýnka by mně teď záviděla i Lindsay Lohan. Veškerý mý hadry jsou buď značkový anebo z New Yorku, kde jsem udělala nájezd na Macy’s. To, že měli tenkrat suprovou akci, si nechám samozřejmě pro sebe. Ale třešinka na dortu je můj briliantík. Tři karáty finančního zázemí přece vypovídají o štěstí a blahobytu. Jenom teda škoda, že jsem ťukla toho svýho bavoráčka a teď musím vlakem. Ale to taky neva. Musím to nějak nonšalantně Tyči vysvětlit. Řeknu“ Málem jsem se v tom vlaku poblila. A nebyly tam kožený sedadla jako v mým bavoráku.“

 Studentka se jakoby mimochodem poškrábala v rozkroku a vyjmula z kapsy maskáčů umaštěný papír.

 “Vysočinu?” nabídla na kolečka nakrájený salám nejprve dědkovi, pak Žanetě.

“O ne, děkuji.” Odmítla Žaneta velkorysým, shovívavým tónem.

 Jen se podívej, huso, co je to la vida loca. Snad vypadám na to, že budu žrát ten nazelenalej hnus?

 Děda si nicméně kolečko vzal. Mrknul na studentku a pokrčil rameny směrem k Žanetě.Ta už byla ale myšlenkami v drahé kavárně v centry Prahy, středem pozornosti gigolů, kteří se konečně věnovali Žanetě a JENOM Žanetě a Tyča byla KONEČNĚ a PRÁVEM odtstrčena na tu kolej, kam patří: DRUHOU.

Plastiková kráska se tak zasnila do příjemné představy, ze se přehmátla v kabelce (Coach a tentokrát již originál) a namísto plánované rtěnky (Chanel Rouge Coco) vytahla na světlo tampon (Tampax s praktickým aplikátorem).

 Kurva! Snad si toho nevšimli!

 Dědek naštěstí ani nepohnul brvou, studentka soustředěně žvýkala Vysočinu.

Žaneta byla připravena u výstupních dveří deset minut před příjezdem do stanice, přesto při nádražním hlášení Praha Holešovice málem vypadla z vlaku. Podpatek se jí zasekl v kovových schůdcích, a tak na perón spíš vypadla než vystoupila.

Tyču zaregistrovala okamžitě, ten hlas se nedal přeslechnout.

 “Kreténe, nelez tam, vrať se okamžitě nebo ti dám takovou přes držku že ti vylítne tasemnice z prdele!”

Dvě prvorepublikově vypadající děti se zastavily před žlutou čarou mapující bezpečnou zónu a otočily se směrem ke zdroji profanit. Obtloustlá postava v teplákové soupravě (Second Hand Praha Holešovice) dirigovala děti z červené lavičky přičemž ještě zvládala kojit dítě číslo tři, které zřejmě díky kvalitě mateřského mléka u kojení pěkně stálo a v cecíkových přestávkách vyplazovalo jazyk na kolemjdoucí.

“Vláďo ty vole, tak dělej něco nebo vlítnou pod vlak!“

Plešoun v montérkách se rozběhl k dětem a snaživě jim vrazil záhlavec, až to mlasklo.

Tyča (ano, byla to ona, opravdu to byla ona, uvědomila si Žaneta) odtrhla trojku od svraštělého mléčného vaku a zručně jej zapasoval do hlubin teplákovky. Teprve pak se rozběhla směrem k Žanetě.
“Prosím tě, pohlídej mi tady děcko, ja ty dva musím pořádně srovnat...kurva, kam zas běžíš ty pitomče...“

 Žaneta ucítila ve své francouzsky namanikurované ruce teplo ulepené a zaprášené ruky mobilního kojence.

„Teto, dáš mi napít mlíčka?“ Dítě neurčitého věku a pohlaví (nicméně stojící, chodící a mluvící) se žádostivě zahledělo na Žanetiny silikony.

 “Počkej tady, jo? Maminka i pro tebe hned přijde.“

 Žaneta už se neotočila. Do vlakové soupravy naskočila na poslední chvíli..

 “Máte ještě kousek té Vysočiny?“

Žaneta dopadla na sedadlo vedle dědka, naproti maskáčové studentce.

“Jo jasně, vemte si.”

Dědek se důvěrně naklonil k Žanetě a dýchavičně zašeptal:“To znám, na mou starou taky lezou chutě, když má krámy.....“