Dědeček

Nepamatuju si, kdy jsem poprvé začala vnímat. To asi nikdo. Ale co si pamatuju je, že jsem jako malá vždycky žadonila, abych mohla spát u babičky a u dědy. Děda mi vždycky dělal krupicovou kaši. Uměl to perfektně. Na milion způsobů. Jednou voněla po vanilce a navrchu byly naskládané jahody ve tvaru smějícího se obličeje. Jindy zase voněla po skořici a nahoře byl domeček z malin. Anebo z lentilek poskládané housličky.

K večeři mě vždycky nechal dívat, na co jsem chtěla – dokonce, i když šly zprávy. Pamatuju si, že jsem měla nejraději pohádku Panna a Netvor, kterou jsem sledovala jedním dechem. Ale uvnitř se dušička třásla, aby se děda nezvedl a neodešel pryč. Vím, že poznal můj strach, a tak se mnou zůstával v obýváku. Ráno mě čekalo kakao a puding a někdy v sobotu výlet do Německa. To pak bylo něco! Děda mi vždycky koupil čokoládu a Haribo, to červené, ze kterého jsem vybírala nejdřív pendreky. Milovala jsem to přespávání u dědy. 

Když už jsem odrostla postýlce, která byla daná mezi skříně v ložnici, spávala jsem vždycky vedle dědy v posteli, protože babička zásadně usínala u televize. To pak děda vyprávěl takové historky, že jsem se smála, až mi tekly slzy. O tom, jak teta Alena spadla do močůvky. Nebo jak mamky babička, jeho tchýně, oblékla maminu do bílých šatiček a punčoch, a mamka si v tom slavnostním oblečení šla hrát na červený písek. Nebo jak chodil k muzice a doprovázel babičku domů. Jak pracoval jako zeměměřič. Někdy nás s bráškou děda brával s sebou na ryby. Já jsem sice nelovila – jednou jsem to zkusila, a místo ryb jsem spíš lovila veverky, protože háček se vždycky zasekl o větve stromů - ale milovala jsem tyhle výlety. Dodnes, když si na to vzpomenu, cítím vůni ranní rosy a skoro bych se mohla dotknout mlhy, vznášející se nad rybníkem, kdybych chtěla. Vždycky jsme měli od dědy připravený čaj a svačinu, housku se salámem a sýrem, jak to uměl udělat prostě jenom on. Tiše jsem seděla vedle dědečka na stoličce a dokázala se ani nehnout. Já, o které se vždycky říkalo, že s ní šijí všichni čerti. Byla jsem jeho Lízina, kozo Lízo, tak mi říkal, nebo Píďalko. Ale na rybách jsem poslušně seděla a vychutnávala si okolí. Zívala jsem, oči by spaly, ale nechtěla jsem o tyhle chvíle s dědečkem přijít. Taky jsme chodívali na minerálku, čepovat do barelu. Byla to nádhera. Děda vždycky vzal kalíšky a zatímco čepoval, já jsem usrkávala perličkovou vodu a pozorovala jeho hbité ruce. Skoro vždycky jsme potom ještě šli na procházku přilehlým parkem, naplněné barely s minerálkou na nás poslušně čekaly v autě.

Když mě pokousal kůň, byl to on, kdo mě vzal na pohotovost. Nechtěla jsem, aby mi doktor ránu zašil, a tak si ke mně děda sedl a držel mě za ruku a uklidňoval mě, že se nic neděje a že než se vdám, tak si to nebudu pamatovat. Když jsem si rozbila kolena, ošetřoval mi je většinou taky on. Nebo když jsem spadla na řídítka. Nebo když se pode mnou propadl poklop a já spadla dolů. Měla jsem jenom odřenou ruku. Dědeček mi pokaždé dal bolestné v podobně oříškové čokolády za to, že jsem neplakala.

Dědeček byl vrásčitý, co si pamatuju, ale za jeho vráskami se skrývala moudrost. Věděl všechno. Uměl všechno. Dokázal všechno. Dokonce se na stará kolena zhlédl v počítačích a měl počítač výkonnější, než naši. Obdivovala jsem ho za to. Opravdu moc. Věděla jsem, že když přijedu ze školy a přijdu k němu, předloží mi nějaký dokument nebo návod v angličtině, abych mu ho přeložila. A já to dělala ráda. I když mi kvůli tomu jednou třeba ujel vlak nebo jsem přišla pozdě na schůzku s kamarádkou. Děda si taky pořídil kocoura. I když vlastně, ten kocour měl být můj, ale taťka mi ho zakázal. Kocour, počítač a já s bráchou – to byl dědův svět. A babička, jenže ta pořád někde cestovala nebo se činila na zahrádce. Děda už nemohl moc chodit, ale i tak jsem s ním chodila na procházky a ráda. I když to bylo třeba jen od jejich bytovky k té naší. Pořídil si parádní hůl, to prý, aby mohl honit holky, a s tíhou stáří na kříži šel krok sun krok. Kolikrát mi říkal, ať jdu napřed, ale já nechtěla. A tak jsem pozorovala, jak bojovně nese svoje tělo kupředu. Děda si nikdy nestěžoval. Neslyšela jsem ho ani jednou, že by řekl: Mám se špatně nebo Tohle nejde nebo Nestojí to za nic. Rád říkával, když jsem se ptala, jak se má: „No co ti budu povídat, stojí to za pendrek, ale pendrek já rád.“ Za všechno mě chválil. Za vysvědčení, za olympiádu v angličtině, za přehrávky v hudebce. Taky vždycky přišel s kamerou a dokumentoval ty moje slavné okamžiky. I ty méně slavné, třeba když jsem u nich brečela, že chci k mamince, nebo když jsem padala z kola a vztekala se, že mi to nejde.

Potom, co jsem si udělala řidičák, půjčoval mi auto, kdykoli jsem potřebovala. A já ho za to vozila, kam potřeboval on. Věřil mi. Nebál se, že mu auto nabourám. Jednou, když mi z řidičáku ještě odkapávala voda, jsem se ne a ne trefit do garáže. Nic se nestalo, jenom jsem se nárazníkem trochu opřela o dveře. S pláčem jsem to dědovi říkala, i když na autě nic nebylo, a on jen mávl rukou a řekl: „Když nejde o život, jde o h...“. A tak to bral celý svůj život. Všechno s plným nasazením, nic nebral jako špatnou zkušenost, bral věci tak, jak přicházely, i když třeba nebyly veselé a příjemné.

Mrzelo mě, když jsem se odstěhovala z rodného města, že už dědu tolik nevídám. A tak jsem se snažila vždycky alespoň na chvilku za ním zajít. Pokaždé pro mě něco měl – jídlo, dáreček nebo nějakou tu korunu na přilepšenou. A veselou historku nebo vtip. Nebo radu do života. Ale jeho rady mi nikdy nelezly na nervy.

Pamatuju si ten den jako by to bylo včera. Děda byl po zápalu plic v léčebně, sám tam chtěl, protože tam měli rehabilitace a jemu to tam svědčilo, už tam jednou byl. Ale měl nemocné srdíčko, a tak ho poslali do nemocnice na vyšetření. Bylo úterý. Mamka byla zrovna u mě na návštěvě, a protože bydlím blízko města, kde se nacházela nemocnice, tak jsme se rozhodly dědečka navštívit. Cestou jsme si ještě povídaly, co dědovi musíme říct a přemýšlely, jestli pro něj máme  všechno. Nemám ráda nemocnice a nikdy jsem je ráda neměla, ale na dědu jsem se těšila a vím, že i on mě vždycky rád viděl. Když jsme s mamkou prošly těmi dveřmi, připadala jsem si nesvá. Ten pach dezinfekce, to ticho... Jenže na interně nám řekli, že dědu odvezli rovnou na JIPku. Pamatuju si, jak jsme se na sebe s mamkou podívaly a chytly se za ruku. Myslím, že v tu chvíli jsme už obě věděly, že je zle. Na JIPce jsme musely čekat na doktora a já, ještě než cokoli řekl, jsem se rozplakala. Věděla jsem to. Řekl nám, že děda už se nevrátí.

Spletl se. Je tady. U mě. Pořád. A já jsem zase malá, jeho Lízina, schoulená u něj v náruči, pozorujíc po očku Pannu a Netvora a v nose mě šimrá vůně vanilky...