PRKNA, KTERÁ

ZNAMENAJÍ SVĚT

Scéna :

prázdné jeviště, upravené pro černé divadlo. Ticho. Tma.

Hlas - prošedivělý, asi padesátiletý lékař

Hašek - muž v úzkém, šedém, pomačkaném saku, bílé košili a s černou kravatou. Je rozcuchaný a na nose má silné brýle s širokými obroučkami.

Sestra – zdravotní sestra, hubená, prsatá, mluví trochu s  hanáckým přízvukem

Hamlet – kralevic Dánský

Režisér – malý mužík s plnovousem, mírně plešatící a nervózní.

Chlapec s obručí –  s placatou čepicí a kulatou obručí, oblečený, jako vagabund

Muži v černém – Sestra, Hamlet, Režisér a Chlapec s obručí

Hlas: (mimo scénu) Další!

Na scénu vyjde zprava Hašek.  Sleduje ho úzký kužel světla. Je zjevně dezorientovaný a vyplašený, nedůvěřivě se rozhlíží po scéně. (Světla malinko zesílí, je vidět, že jeviště je úplně prázdné) Přejde pomalu až na kraj pódia a zadívá se do hlediště mezi diváky. Zdá se, jako by něco hledal, jako by  pátral ve tmě. Zatímco se snaží mhouřit do temnoty, za ním se na scénu v naprosté tichosti vyrojí muži v oblecích černého divadla. Přinesou psací stůl s lampičkou a dvě židle. Jednu postaví za stůl a druhou kousek před něj. Stejně tiše, jak se objevili – mizí. Prostředkem vchází, také potichu, Hlas v bílém plášti. Usedne na židli ke stolu a rozsvítí lampičku. V  té chvíli zmizí kužel světla mířící na Haška v popředí a ten, vyrušen zvukem spínače lampičky, se konečně odvrátí od hlediště. Hlas cosi zapisuje do sešitu, který leží na stole. Haška si příliš nevšímá. Ten, jakmile spatří Hlase, sebou trhne.  Očividně nevěří svým očím. Popojde pár kroků k Hlasovu stolu. Teprve teď zvedne Hlas hlavu.

Hlas: Dobrý den, posaďte se.(ukáže na volnou židli před psacím stolem a dál se věnuje svým papírům)

Hašek se k posazení nemá, stále stojí v uctivé vzdálenosti od stolu a Hlase si prohlíží.

Hlas: Jméno!

Hašek se jen malinko přikrčí. Ale mlčí. 

Hlas: (zvedne hlavu) No tak? Jméno. A posaďte se!

Vzhledem k tomu, že na něj lékař nyní hledí, Hašek se pomalu, opatrně přiblíží ke stolu a zlehounka si sedá na samý kraj židle. Hlas ho pozoruje. Teď sedí oba naproti sobě. Hašek mlčí, Hlas čeká.

Ticho.

Hlas: (s povzdechem) Jméno?

Hašek: Hašek.

Hlas: Celé.

Hašek: Dominik. Hašek.

Hlas skloněný k papírům zvedne oči.

Hlas: Jako ten hokejista?

Hašek:  (kývne hlavou, je vidět že na tuto otázku neodpovídá poprvé) Jako ten hokejista.

Hlas se znovu skloní do papírů a zapíše si jméno.

Hlas: Datum narození?

Hašek: 13.6.1980.

Hlas: Místo?

Hašek: Hustopeče

Hlas: A teď bydlíte?

Hašek: Tady, v Praze.

Hlas: Povolání?

Hašek:  Zámečník

Hlas: Role?

Hašek sebou trhne.

Hašek: Prosím?

Hlas si promne spánky a vrtí hlavou.

Hlas: Promiňte, jsem dneska už nějaký … přetažený. To víte sem dneska chodí lidí, každej má nějaký trápení,

No, ale to vás asi nezajímá, necháme teď ty papíry, povídejte, co vás trápí. (zapře se do židle a složí ruce na břiše. Usmívá se.)

Hašek je nervózní, rád by se asi zeptal, co to vlastně Hlas předtím řekl, ale doktor působí natolik přesvědčivým dojmem, že se Hašek nejspíš bojí otázku položit. Po chvilce ticha se tedy maličko uvolní a začne vyprávět.

Hašek: Jak bych jenom… No, asi od začátku, žejo (nervózně se zasměje) . Je to asi rok, co mě opustila žena,

s kolegou z práce, víte, rodinný přítel, kamarád a najednou (rozhodí ruce v gestu  rezignace) Bác ho. No, nepotěšilo mě to, žejo, to nikoho dvakrát … nepotěší.

Hlas se nadechne  jako by ho chtěl přerušit, pak si to ale rozmyslí a mlčí, jen přikyvuje.

Hašek: No a, někdy v tý době, mně napadlo, že na mně celou dobu vlastně hrála, že mě má ráda. Že to bylo vlastně  celý, … že to bylo celý vlastně jakoby velký … divadlo. (zadívá se na Hlase, jako by čekal nějakou jeho reakci)

Hlas chvilku sedí, pak mu dojde, že pravděpodobně propásl nějakou (alespoň pro Haška) důležitou informaci.

Hlas: Říkáte … divadlo?

Hašek: No. Divadlo. Že to prostě nebyla pravda, že si to na mě vymyslela. No a potom, potom mě napadlo, že vlastně, že ho na mě hrál vlastně i Jarda, ten… kolega, a potom, že ho vlastně na mně hrajou všichni.

Hlas: (předkloní se v křesle) Aha, máte pocit, že vaši nejbližší jsou vlastně nastrčené loutky, najatí herci, že? V Americe o tom natočili pěkný film s takovým tím moderním komikem, dcerka po něm šílí, no ale to vás asi nezajímá… (na chvilku se zasekne, neví kde skončil a o čem chce vlastně mluvit) Aha – takové pocity jsou po rozchodu, no, ne přímo obvyklé, ale občas se objevují. To by mohly vyřešit nějaké uklidňující léky a týden dovolené. (sepne ruce) Myslím, že jde hlavně o stres, o přetažení.

Hašek: (nesměle) Ale … já se právě vrátil z dovolené.

Ozve se zaklepání.

Zaklepání

Hlas: Dále

Otevřou se dveře. Dovnitř vstoupí vyhublá zdravotní sestřička s hrnkem kávy v ruce a přejde k Hlasovu stolu.

Sestra: Tady je vaše káva, pane doktore. Chtěl jste černou nebo světlou?

Hlas: Černou, děkuji.

Sestra krátce kývne, položí hrnek na stůl a odchází. Když již pomalu mizí z pódia, Hlas na ni ještě promluví.

Hlas: Sestři, …

Sestra: Ano (otočí se)

Hlas: To kafe, … je z konzumu, nebo od žida

Sestra:  Od žida, pane doktore, v konzumu měli zavřeno.

Hašek nakloní hlavu, zdá se, jako by mu tento dialog vyvolal v paměti nějakou známou vzpomínku. Pak pokrčí rameny, nevzpomněl si. V případě, že se obecenstvo zasměje, měl by Hašek reagovat, jako by smích slyšel. Hlas pokýve na odpověď hlavou a sestra odchází ze scény. Hlas se napije kávy.

Hlas: Dobrý kafe (znovu pokýve hlavou) O čem jsme to mluvili?

Hašek: Že jsem se právě z dovolené vrátil.

Hlas: No výborně. Kdepak jste byl.

Hašek: Na Slapech.

Hlas: No vidíte, a hned se cítíte lépe, že?

Hašek: (Chvilku mlčí, pak pomalu zavrtí hlavou) Ani ne.

Hlas jako by chvilku neslyšel, stále se na Haška usmívá. Teprve po chvilce mu dojde, co pacient vlastně odpověděl. Hašek dál pokračuje dutým hlasem

Hašek: Jednou v noci jsem se probudil v kempu. Potřeboval jsem … že jo…No, a vyšel jsem ven. A tam bylo … tam bylo ticho.

Hlas: ( zvedne unaveně obočí a opře si hlavu o sepnuté ruce) Ticho?

Hašek: No, ono se to zdá vlastně docela v pořádku, žejo, jenže (zamyslí se) tam vám bylo ticho, jako by tam nikdo snad ani nebyl. Jenom stany kolem a přehrada, žádnej oheň nehořel, nic, nikdo nechrápal, nemrmlal ze spaní … ticho. No… a tak jsem nakouk do jednoho stanu.

A tam nikdo nebyl. A ani v druhým, nakonec jsem takhle prošel celej kemp. (předkloní se a zrychluje vyprávění). Chápete to? Uprostřed léta, nikde nikdo. Lítal jsem tam … jako … jako blázen a pak …

Hlas: (unaveně, čím dál otráveněji) A pak?

Hašek: A pak …

Hlas: (mne si spánky, mírně ironicky) A pak?

Hašek: A pak začali tleskat.

Hlas: (zvedne hlavu) Tleskat?

Hašek: Tleskat…. Ze všech stran se ozývalo tleskání. A tak jsem utek do stanu, žejo, ale … oni tleskali pořád a pořád, pět, deset minut, a pískali a hvízdali…

Hlas: (se zájmem) A co jste udělal?

Hašek: (váhavě) No … vylezl jsem ven …

Hlas: A?

Hašek: A … uklonil jsem se.

Hlas: (otevře a zavře pusu)  Aaaa ha. …. (pokyvuje hlavou) A tak jste tady.

Hašek jen smutně pokýve hlavou.

Hlas: (dlouze se zamyslí) : A … pane Hašek … tady vám to taky přijde, jako divadlo?

Hašek: (rozhlédne se): No, tady, …. Vlastně ano. Nevisí tu žádné ty plakáty s nápisama, jako, Nekuřte, kouření škodí zdraví..

Na zadní, černé stěně se rozvine plakát NEKUŘTE, KOUŘENÍ ŠKODÍ ZDRAVÍ  - Hašek si zatím ničeho nevšimna a pokračuje.

Hašek: Nebo, Jezte ovoce, je zdravé…

Rozvine se další plakát s obrázkem jablka a nápisem JEZTE OVOCE, JE ZDRAVÉ, Hašek pořád nic nevidí a chce pokračovat, jen si nemůže zrovna žádný nápis vybavit

Hašek: Nebo…

Na stěně se rozvine plakát ČISTĚTE SI ZUBY!!! S velikou zubní pastou. Pak se všude, po zadní stěně začínají rozvíjet plakáty s různými hesly, některé z nich padají či dělají rachot. Hašek sebou vyděšeně cukne a vstává, Hlas se jen  otáčí přes rameno. Přes celou zadní scénu se začne spouštět plakát PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE  a nad ním začne neonově blikat cedule NÁROD SOBĚ. V případě, že publikum není chromé hrůzou ale reaguje smíchem, Hašek vytřeštěně kouká i do hlediště, cosi blekotá. Přes scénu přeběhne chlapec s obručí, z druhé strany vychází mladík v historickém kostýmu s lebkou v rukou.

Hamlet: Být či nebýt, to je to, oč tu běží…. Atd.

Ozve se hudba , árie Vodníka z Rusalky. Za scénou kdosi hlubokým hlasem zpívá.

Vodník: Ubohá Rusalko  bledá….Atd.

Do toho všeho začne hrát : “Znám jednu dívku…” z Prodané Nevěsty. Hašek vstane v transu od stolu a klopítá směrem ke kraji pódia. Drží se za hlavu, brýle mu spadnou na zem. Cuká sebou jako šílený. Od svého stolu jej se zájmem pozoruje Hlas. Náhle se do mumraje zvuků a divadelních monologů ozve mohutný potlesk, který všechno přehlušuje.

Potlesk

 Hašek si klekne na zem a na hraně pódia se choulí jako v bouři. Do potlesku ještě zaznívá skandování davu.

Dav: Hašek. Hašek. Hašek. Hašek.

Hluk zesiluje. Hašek se choulí do klubíčka. Hlas u stolu pije kávu, pak si vyndá z kapsy pláště cigarety a zapálí si. Na scénu znovu vybíhá chlapec s obručí, ale naráží do deklamujícího Hamleta a tomu padá lebka z ruky. Zvuk zatím stále sílící náhle ustane. Je slyšet něčí hlas a na scénu vybíhá malý vousatý muž v džínech a černém roláku.

Režisér: Stop, stop. Zastavte to.

Všechno ztichne. Hašek se přestane choulit, vstane a pln zájmu se kouká, co se děje, chlapec podává Hamletovi lebku. I Hlas vstává. Všichni se sejdou u režiséra, který stojí uprostřed jeviště.

Režisér: (rozkládá rukama)  To nejde, hele, dneska už toho máme všichni dost, necháme toho. Zejtra si to ještě párkrát sjedem, ale dneska už to nemá cenu.

Ostatní pokyvují hlavami. Režisér bere Haška kolem ramen a odvádí ho ze scény.

Režisér: Myslím, že to bude chtít ještě víc se do toho položit, chápeš, jako víc to ….. (hlas mizí když zajdou za oponu a mizí)

Hamlet bere kolem ramen chlapce s obručí a odcházejí. Vinou se k sobě.

Hamlet: (otočí se na Hlase)   Ahoj, dobrou..

Chlapec: Brou

Hlas osamí s cigaretou uprostřed jeviště.

Hlas: (ironicky, trochu podrážděně, spíš pro sebe) Brou. Chm.

Chvilku kouří a přemýšlí. Pak se vydá ke stolu  zhasnout lampičku, ale sotva to udělá, jako by ho něco napadlo, otočí se, a vrací se zpět až na hranu pódia. Ve chvíli, kdy zhasla lampa, světlo mizí a Hlase osvětluje opět jen bodový reflektor. Na kraji pódia  se zastaví, a stejně, jako předtím Hašek, mhouří do tmy, do hlediště,  jako by něco hledal. Pak zavrtí, zatřepe  hlavou, zašlápne cigaretu a pomalu, unaveně, odchází.

Ticho, klid

 Reflektor zhasíná. Scéna potemní.

Ozve se potlesk, nejdřív jen slabý, potom čím dál silnější. 

                                                                                                                              24.11.2000 Praha