Mé

můj hrudník se propadá sám do sebe
a hlína v mých očích bezmocně čeká na rozpuštění
a skála mezi mými klíčními kostmi praská a hroutí se

křišťálový palác, co jsem si v sobě vystavěla, se tříští na nekonečně střípků
zapichují se mi do tváří
a vytvářejí iluzi slz

všechny ohně vyhasly
a každý tón se rozkládá v mrtvo a ticho a mráz

skleněné pásy rozkrájely torza svatyň z vosku
v chrámu všech Bohů bdících nad touto zemí

zde se modlím
za úpěnlivé skřeky z hlubin
za oživení svých smyslů
za trošku soli do stagnujících ran zasněžených vrcholů
za útržek mapy hranic téhle zakleté hyperboly
za jedinou zlatou nitku, takřka viditelný paprsek světla
za schopnost pohybu ledových rukou
za nádech zmasakrovaných stromů
za zašeptání řetězy protkaných rtů
za jediný krok

i nejprudší řeky upadly v nejhlubší spánek
i nejteplejší proudy zkrystalizovaly
duhy ztratily své barvy
a narovnaly se v ostnaté přímky
obalující mojí hlavu
prostupující skrz mé oči
oči královny přikované ke svému trůnu z nejtvrdší oceli
a hodiny vysoko nad stropem tikají stále tu samou vteřinu

mé nádherné království, má nádherná země s ptáky bez křídel
s pávy bez očí
s listy bez stromů

mé nádherné ledové bezčasé království.