O přetěžkosti dnů, života

Ráno jsem opět začal svůj boj o přežití. Skončil dřív, než odbyla desátá hodina. Vstal jsem, prošmátral oči a přemýšlel, o tom co asi bude dál, pokud nevstanu a nepoznám, co je to pravda, která mě osvobozuje? Co je to pravda, když nechápu, jak může nějaký sígr unést malé dítě jeho matce jen pro vlastní ego? A tak dále. Je toho vlastně možná ještě víc, ale toto je to hlavní, co vám asi utkne nejvíc v paměti v prvních chvílích dnech, kdy se konečně donutíte vylézt z postele po proflámované noci o jednom člověku ve svém pokoji. Někdy je asi strašně hrozný být připojen ke světu přes počítač a televizi, protože nejen, že vás to neosvobodí a nedá ty vytoužené obzory, ale naopak to ještě více připoutá. Nevíte jestli snít, či bdít nebo dopsat článek a jít, či si spustit Dark Orbit jako jeden můj kamarád a strávit u něho následujících 48 hodin.

V každém případě beru povstání z lůžka a zahájení dne za úspěch číslo jedna. Málokdo si to uvědomuje, ale pořád je na světě velký počet lidí, pro které není samozřejmostí chodit, hýbat rukou, pronést třeba pár slov nebo nemají dar zraku, protože jinak by viděli proti sobě obstarožní topné těleso a nad ním okno, ve kterém se odráží parsky slunce, které osvěcují protější střechu jako v nějaké překrásné scénérií velikonoční Paschy. No dalo by se o tom povídat hodně dlouho, ale rozhodně není jednoduché mluvit o tom, co poslední dobou může nějaký Antál Patterson zažívat - stavy absolutní samoty, se kterými se může nějaký přemoudřelý Jan Šuránek jako filosof-amatér jít zahrabat. Asi to bude láska, říkal jsem mu, ale on to nechce pochopit, protože za bránami se prostě žije líp než mimo ně. Já mu to neberu, však má očividně dostatečnou pravdu, ale tázal jsem se ho - je zbožné ničit sebe sama? A co je vlastně zbožné? V tu chvíli se zarazil, protože nevěděl. Jako obvykle. Neví a vědět nebude, protože jeho život se umenšil do pouhých životních pouček, pomyslných dogmat a názorů, které řikali druzí a on sám je přijal za vlastní. Ale sám nedokáže vlastními slovy říci, co je zbožné. Kam spěje amorálnost, když neví, co je morální a čím víc jsou věci morální, tím víc se hovoří o etice. Ale pokud se hodně hovoří o etice, tak zdalipak Antál ví, co je to etika? "Chlapče, nespi a žij!" To jsem mu řekl. Naqjdi si děvče a hledej cíl a pokud tě ta pravá nechce, nevzdávej se, to brzy přejde. Ta pravá nemusí být za dveřmi  komnatě číslo jedna, ale třeba až v podkrovním špajzu číslo třicet, tak proč nesnášet obtíže, které nám byly každému dány do vínku trochu jinak, než se očekávalo? Proč se vzdávat hned na počátku, když uznáme že život je příliš těžký na to, aby se dal žít, když zároveň můžeme brzy dojít poznání, že je sice přetěžký a neúnosný, ale zároveň v těch těžkostech a poníženích velice krásný?

A to je asi to hlavní, proč žít; nebýt jen papouškem, který žije v systému naučených pojmů, ale živým tvorem, který má to neskutečné štěstí, že k životním problémům kromě instiktu a zkušeností může přistupovat i s rozumem. Je to právě rozum, který tě uschopnil ke všem lidským činům a právě rozumem mnohdy řídíš tužby a nadějej svého srdce. Neboj i do Rozumu svěřit všechny své prosby!