Dračí síla VI - tvrdá škola

Kašpar seděl na kameni a holograficky mi dělal protivníka v boji. Svaly se mi třásly únavou a do očí mi tekl pot. Odhadovala jsem, že to trvá už minimálně hodinu.

„Už prostě nemůžu“, zahučela jsem vysíleně a sesula se do písku v jeskyni.

„No konečně, už jsem myslel, že tu budem tvrdnout věčně,“ zavrčel Kašpar a nenuceně si prohlížel drápky na přední tlapě. Přední packy měl šikovné jako veverka a dovedl do nich uchopit potřebné věci, i vlastně obracet stránky v knížce, jak jsem si všimla.

„Jak konečně, nechápala jsem. To znamená, kdybych řekla před dvaceti minutama, že už nemůžu, nechal bys´mi?“

„Nó, … jo,“ odtušil klidně Kašpar.

„Nechápu to, proč mě takhle dřeš, že málem vypustim duši?“

„Jednoduše, jsme tu už měsíc. Takhle myslíš už jen na to, jak si odpočinout a nemáš čas na depresi, nebo něco takovýho. Lidská psychika je zvláštní. Kdybys mě tu třeba neměla, za těch devět měsíců by ses tu zbláznila. Sama. A taky se musíš naučit naštvat a říct dost.“

„Štveš mi, víš to?“ Odfoukla jsem si zhnuseně z očí pramen vlasů.

A to mi nenechal úplně odpočívat, musela jsem při tom studovat. Našli jsme zde totiž po mamince několik truhel věcí na kouzlení – pečlivě popsaná peříčka z různých ptáků, drahé kameny, některé už nadrcené, různé sušené květy a popsané, kdy byly utrženy. Také látky, vyšívací nitě a mnoho dalších věcí, nad kterými Kašpar nadšeně vykřikoval. A hodně knížek. Byly tu i knihy kouzel.

Denně jsem trénovala ovládání svých myšlenek, už mi to docela šlo. Také jsem studovala zpěv. Ale ne klasicky. Kašpar mi vysvětlil, co znamená zvuk, a že jde zvukem i zabít, nebo někomu něco přikázat. Ukázal mi, jak to funguje, když mi přikázal změněným hlasem zvednout knížku. Aniž jsem si uvědomovala, co dělám, zvedla jsem ji.

Pak mi vysvětlil, jak to udělal. Jde o to, vidět dotyčného auru. Pak si představit tu barvu a napojit se na dračí sílu. Pomocí té barvy se mi změní hlas tak, že ovlivní dotyčného.

Celý ten měsíc, když to dovolilo počasí jsme chodili ven a tam mi Kašpar učil vidět aury. Zatím jen u stromů a zvířat. Dneska už to nešlo, napadlo moc sněhu. Jsme tu vlastně uvěznění. Teda já, Kašpar si létá ven komínem, kterým sem padá ta ledová voda. Asi si něco uloví, protože několikrát měl trochu čumák od krve.

Každé ráno hodí na stůl zmačkaný papírek a já se snažím mu přikázat „hlasem“, aby ho zvedl. Dneska se mi to povedlo a on ho zvedl. Jindy jen znechuceně odfrkl a šel pryč. Přemýšlela jsem v čem to bylo jiné.

„Zavřela jsi oči a víc se uvolnila, byla jsi vždycky moc křečovitá, “ četl mi drze Kašpar myšlenky.

Kašpar mi také ukázal, jak zpívat mantru, kterou lze prý udržet duši v těle – při těžkých zraněních třeba, nebo člověka zabít. Rozdíl je ten, že pokud chci dotyčného zabít, po odzpívání mantry čtyřicetkrát mu přiložím dva prsty pod levou klíční kost a přidám vysoký tón, který ho „vyhodí“ z těla ven. Zkouším to, Kašpar mi ho zazpíval, ale prý to ještě není ono. Učí se to prý v jednom domorodém kmeni někde v pralese, a když je to správně, tak se jim postaví specielní tráva, uvázaná na temeni hlavy. Ten tón ji postaví.

Občas mi nechá zpívat mé oblíbené mantry v jeskyni u pramene. Tam se to pěkně ozývá, jak se hlas točí v dutých prostorách, kam spadá voda dolu do podzemní řeky. Tyhle mi učila maminka. Mají něžnou melodii a jsou v sanskrtu, samozřejmě. Vůbec jsem nevěděla, co se včera dělo, když jsem je zpívala. Kašpar na mě neměl čas, tak jsem si sedla k prameni a zpívala. Zavřela jsem oči a ocitla se v duchu na kouzelné pasece, kde jsem zpívala pro Matku přírodu, zvířátka a tak. Něžná melodie se nesla po vodě podzemní řeky. Asi kilometr a půl odtud zastavilo auto a z něj vylezli tři trochu napití muži. Šli si odskočit. Sešli několik kroků ze stráně k řece. Nejstarší právě močil do vody, když tu zůstal zkoprnělý.

„Ta řeka zzzpívá, ...“

Ostatní to už také slyšeli. Bylo to tak krásné, že nebyli schopni udělat krok. Když dozněl poslední tón, všichni měli v očích slzy. Nepromluvili, v tichosti nastoupili do auta.

Ani jsem nevěděla, že jsem změnila život třem lidem. Oni se totiž po té noci změnili. Nikdy nikomu neřekli, co se stalo.

Tenkrát také přišel Kašpar, a když jsem dozpívala, vrčel, že zpívám jak Siréna a nenechám ho pracovat. Ale zahlédla jsem v jeho očích divný lesk.

Dneska, když jsem zpívala, hledal Kašpar něco v knížkách, když tu mě nenechal dozpívat a strkal do mě, ať mu otevřu truhlu, že potřebuje najít potřebné věci. Zuřivě zapadl do poskládaných peříček a hledal. V jednu chvíli mu byl vidět jen ocas. Nakonec vítězně vylezl a držel hledané peříčko v hubě. Uklidit jsem po něm musela já. Ostatní věci si mezitím našel. Dozvěděla jsem se, že našel kouzlo na neviditelnost. Poslal mě spát, že bude pracovat přes noc. Jsem zvědavá, jestli to bude fungovat.