Galerie bolesti II.

III.

Purpurový bar právě ožíval noční zábavou, když se Eva nenápadně usadila do jeho nejméně osvětleného rohu. Věděla, že má ještě tak den, možná dva, než zjistí, co provedla, a tak chtěla pokračovat v oné nabyté posedlosti, dokud je čas. Navíc tušila, že tu dnes bude její kamarád Oto a to ji potěšilo. Měla pravdu, po chvilce jej spatřila vycházet z toalet. Hned na něj mávla rukou.
"Ahoj Potkánku, konečně jsi přišla Ty za mnou." zalaškoval hned zpočátku mladík.

"Nebýt toho, že jsem dnes asi zabila Ratger a bude mě hledat policie, tak bych asi nepřišla." řekla Eva nadneseně, aniž by Oto tušil, že to co mu právě řekla je čistá pravda.
"Áh, takže ses přišla ukrýt do náruče, tak jako za starých časů. Koukám, že jsi ještě víc sexy než naposled. Jak dlouho se chceš zdržet v Purpu?"
Pohlédla na hodiny nad barovým pultem a chytla ho za ruku. Nechápavě, ale s úsměvem na tváři ji následoval na dámskou toaletu, kde mu po chvilce došlo, že chce, aby ji ojel přímo tam. Dala mu prst na ústa a zamknula dveře.
"Mlč a vraž mi ho tam, tak jako minule." a sáhla mu dlaní do rozkroku, který už jevil známky života. Pak mu rozepnula rifle a klekla si.
"Jó, tak to má pán rád, pokračuj." pronesl blaženě se zakloněnou hlavou.
„Áááááááááá“ zařval z plných plic neskutečnou bolestí a odskočil od Evy. Ta, celá rudá od výstřiku krve, měla v očích kouzelnou jiskru z naplněné zvědavosti. V ruce držela jeho useknutý penis a velký nůž, který mu vzápětí hbitě vrazila nad koleno. Po zběsilém řevu, v šoku z toho co se právě stalo, upadl k zemi. V tu chvíli mu věnovala druhý pohled plný zadostiučinění z minulosti, když mu opatrně vkládala "Otův pyj" tam kam patřil, do jeho úst.

IV.

Slunce se jako obvykle rozloučilo s Viktorem, a on se mohl vydat na cestu domů. Bylo už načase, ta každodenní rutina dívat se do tváří těch vymytých mozků jej unavovala. Vyhrnul si rukáv, pod kterým mu hodinky prozradily, že právě zmeškal svůj večerní spoj domů, zaklel si pod mladým knírkem, a vyšel pozvolna zkratkou přes kopec. Podzimní listí v parku šustilo pod jeho krokem stejně silně, jako se vítr proháněl korunami stromů. Zastavil se na chvíli a sledoval výhled dolů na město.
Po chvíli rozjímání ho ale vyrušil atypický zvuk. Vycházel zpoza keřů, ale jakmile se však přiblížil, tak náhle utichl. Naklonil se nad keře ve snaze uvidět, co to bylo. Na zemi mezi kameny a špinavým listím ležel se zakrváceným peřím velký krkavec. Měl utrhnutá křídla a  chyběla mu jedna noha. Bylo jasné, že četným zraněním podlehne. Cukal sebou ještě pár vteřin a pak ztuhl.
"Kdopak Ti asi tohle..." nestačil ani doříct, když zpoza stromu směrem k němu vyběhla černá postava s mohutným zobákem na obličeji.
Vylekaný Viktor okamžitě ucukl, jenže ve snaze rychle utéci mu podklouznula noha a upadl. Než však znovu nabral rovnováhu a otočil se směrem, kterým chtěl běžet, tak padl opět k zemi pod mohutnou ránou do hlavy.
Neupadl však do bezvědomí, naopak, jeho smysly byly ostřejší. Slyšel nad sebou hluboké výdechy, a jakmile se otočil na záda, uviděl onoho krkavčího vraha. Hnědý plášť a ptačí maska, v ruce držící nějaký druh menšího trojhrotého kopí a na jeho konci obvázaný kámen o velikosti pěsti. "Volej o pomoc, chceš-li, sám ale víš, že nikdo nepřijde." pronesl tichý tlumený hlas a vzápětí na něj hodil uřezaná krkavčí křídla.