A hand brushed by tired eyes

Zapálil jsem si cigaretu a pomalu stáhl okýnko, závan trochu chladného, jakoby medově sladkého vzduchu mne udeřil do tváře. Očima jsem se ani nepohnul, pořád jsem se díval - byť už otevřeným - okýnkem ven, v přesném úhlu, abych viděl více než cestu, ale zároveň abych měl dost času všímat si maličkostí a soustředit se na ně. Zvláštní, jak tyhle koleje vždycky působěj, jako by měly na stěně nějakej prozsvícenej vzorec. Jakoby to byl spíš úl, následující jakousi akademickou královnu, entitu zhmotňěnou z čistého analytického poznání.
Vjíždíme na most barikádníků. Jemně pootočím hlavu, abych se zadíval na kopec u bulovky; chci se trochu potrápit vzpomínkami, a ty jak na povel ožijí. Pomalu prožiji celé odpoledne na jeho stráni, znovu schovaný v jemném křoví, v leže na Hance v pravidelném tempu přibližuji své pozadí obloze, abych ho zase vracel k zemi.
"...víšco myslim," pokračuje po krátké odmlce Mirek, "nechápu to. Nechápu,jaktože jsem neviděl, že je tak hloupá. Když se na to zpětně koukám, skoro mě to mlátí do obličeje. Když mluvila, nebo alespoň zezačátku, zdála se nabušená jak svině...", přeřadí.
Projíždíme argentinskou. Jedeme o něco rychleji než krokem, posloucháme jakési kontemplativní nálady diskžokeje rádia beat a tak nějak si lowriderujeme podzimní Prahu podvečera. Máme kam se dostat, ale nijak tam nespěcháme. Ne proto, že bychom se tam netěšili, ale proto, že si takové cesty prostě užíváme.
"...Nezdá se mi, že bych to neviděl. Vždycky jsem to viděl, a ta ženská mohla bejt sebehezčí, sebeexotičtější a já mohl bejt jakkoliv zoufalej a uhormonovanej. Nikdy jsem nešel do hloupý ženský. Měl jsem za to, že bych ani nevěděl jak..."
Chce pokračovat, ale já ho přeruším. "Věděl jsi to, všichni jsme to věděli a dávali jsme ti to najevo," míjíme benzínku před odbočkou na bubenský nábřeží a mě se rozsvítí oči. Je to takový malý alarm, co jsem si za léta pěšího bloudění prahou vryl do paměti - místo, kde vždycky koupím mr. browna, v jakékoliv denní době, v jakémkoliv počasí i v jakékoliv náladě se motám kolem. Začnu mít chuť na kafe. "kdykoliv jste byli okolo, nedalo nám to."
"Nojo, jenže to bylo tehdá," míjí hlávkův most, chce se trochu projet po nábřeží. Nevadí mi to, jen změním úhel, ve kterém se dívám, abych se nekoukal na ubíhající zeď. "tehdá jsem nevěděl, že to je tak hrozný, nevěděl jsem, že je hloupá. Měl jsem za to, že jí prostě jenom některý věci nedocházej, a v některejch se prostě vydává špatnou cestou." Jakýsi uspěchaný řidič v miniaturním autě nás s velkou vervou předjede, tak tak mine tramvaj v protisměru a kličkuje si to před námi ze strany na stranu. Zmlkneme a pozorujeme ho, než před námi u tunelu projede světla. Když zmizí z dohledu, ještě o něm chvíli uvažujeme.
"Já vím, chlape. Snažil ses nám to vysvětlit, vyprávěls o tom, jak je jiná, když jste sami dva. Jak se nechová vztahovačně a jak máš pocit, jakoby všechno bylo jenom o tom momentu, o tom momentu s tebou." Rozjedeme se, pokračujeme po nábřeží. "A já to, chlape, chápu. Věděl jsem už tehdy, o čem přesně mluvíš. V takovejch chvílích si to nejde uvědomit, ne, když jí máš při sobě prostou, nahou z oblečení i nahou z psychickejch masek, který si za ten den nandala. Vidíš jí čistou, jako člověka, vidíš v ní upřímnost a vidíš v ní touhu. I kdybys byl v tom momentu schopnej poznat, že je ztracená - a pochybuju, že by to někdo dokázal - nemyslím si, že by to vedlo k něčemu jinýmu než ke snaze jí nějak pomoct, zachránit jí."
Mirek souhlasně zabručí, přeřadí a přidá trochu do kroku. Cítím, jak se mnou rychlost pracuje. I když téměř nepatrně, zabořím se do sedačky. Co jsem řekl, ho buď trochu zamrzelo, nebo mírně naštvalo. Mlčím.
"Tak nějak to bylo si myslim. Ze začátku. Bůh ví, proč to přestalo fungovat. Ostatně, bůh ví, proč jsem jí nijak nepomohl."
"S tim se nemá cenu srát. Je pryč. Je s tim dredáčem, a ty seš vlastně rád."
"Jsem." potvrdí bez rozmyslu a stočí vůz směrem k mánesovu mostu. Zaplésám, naplánoval nám cestu po obou stranách řeky. Zase se vrátím pohledem do původní pozice. Za chvíli zahlédnu školu, kde Anička studuje, aby z ní jednou mohla být miniaturní architektka.
"Co ty, tys toho v tomdle zažil přecejenom trochu víc, lituješ ty něčeho, nějaký ženský, se kterou jsi byl. Chci říct, lituješ toho, že jsi byl někdy s nějakou ženskou?"
Zamyslím se. Otázka je to těžká, a tak mi hned nedojde, jak jednoduchá je odpověď.
"V žádnym případě," začnu s jistotou "nikdy jsem nelitoval žádnýho děvčete, který bylo natolik milý, že byť jenom přijalo pozvání na kafe. Jestli něčeho lituju, v tomhle ohledu, je to přesně naopak - lituju děvčat, se kterejma jsem z vlastního přičinění nebyl, nebo byl moc krátce."
Jedeme chvíli potichu, očividně mu to nestačilo. Pokusím se to tedy upřesnit. "Víš, taky jsem rost. Nejsem expert na lidi, a už vůbec jsem nebyl na začátku. Dělal jsem chyby, za které se do dneška mlátim do hlavy. Zákeřný, hodně hloupý chyby. Stejně tak jsem nebyl schopnej přejít chyby jejich - nevěřil bys, kolik let mi trvalo, než jsem vůbec pochopil, že žádná chyba neni tak zásadní, aby mezi mě a někoho, kdo se mnou chce sdílet moment, vstoupila. I já sem v afektu házel věcma, rozbíjel si pěsti o zdi, řval jsem nesmysly a hájil malichernosti. Špatně jsem si vykládal spoustu slov, spoustu impulzů. Jedno děvče mě jednou vezlo domů přes celou prahu, a když jsem se ho zeptal, jestli nechce na chvíli dovnitř, odmítlo. Takovýto odmítnutí slušnýho děvčete, vyhrknutý, nesmyslný."
"Vím."
"No, a já vystoupil a šel domů"
"Kecáš," řekne zvýšeným hlasem a propukne v smích. Směje se tak, že mám starosti, jestli je při tom schopný řídit auto.
"Nekecám. A hádejco. Už jsem jí nikdy neviděl."
Mirkovi vytrysknou slzy. Zpomalí a snaží se věnovat řízení. zastavíme u tančícího domu. Nemám mu za zlé, že se směje. Ostatně, pomáhá mi to výčet mých chyb trochu odlehčit. I přes jeho smích mám potřebu pokračovat.
"Někdy jsem ráno utekl z bytu, do kterého jsem se večer předtím dostal. Pro blbosti. Třeba jsem chtěl udělat snídani, a našel jsem u toho děvčete jenom sušený mořský řasy, vystrašilo mě to a tak jsem plách. Jednou jsem zdrhnul z bytu bos, když do postele metr ode mě přišla spát matka tý holky. A to je třeba jenom pár příjemnejch rán, o který jsem přišel. Dělal jsem větší chyby, mnohem větší chyby. Přišel jsem o životy. O životy, který mohly bejt spokojený. Nerozcházel jsem jen proto, že z nás vyprchalo nadšení. Rozcházel jsem se pro šílenosti, mnohem dřív, než to mělo přijít. Pamatuješ si Anetu? Byl jsem s ní celkem dlouho, tak před sedmi lety, vysoká blondýna, co nadšeně poslouchala cokoliv, co jsme nažraný v hospodě blábolili, skvělá holka, co si po sexu četla, aby mohla usnout, a já jí ležel v klíně a kouřil cigáro -"
"Já vim!" Vzpomene si Mirek, "To je ta, co tě odtáhla k sobě, když tě rozsekal ten ukrajinec na sračky!"
"Jo, to je ona"
"Tu jsme ti záviděli jak svině. Blábolili sme nažraný sračky, protože jsme se nad ní chtěli vytáhnout. Slintali jsme ještě tejden pokaždý, co jsme jí viděli."
"No. Tu jsem nechal, protože na mě neměla čas."
"Neměla čas?"
"Jo. Byl jsem ten největší čůrák všech dob. Nevim, co na mě bylo, ale nemohl jsem jet tramvají, aniž by po mě pokukovaly ženský. Žil jsem rychle, a přišel jsem si zbytečně omezenej. Tak jsem jí nechal. A víš co? Ona dodělávala medicínu, zrovna. Měla toho nad hlavu, a nemohla se se mnou vídat, páč jsem jí vždycky chtěl osouložit."
"Seš debil."
"Já to vim. Uvědomuju si to každý ráno." zapálím si další cigaretu a nechám jí viset v ústech, abych se mohl neuroticky hrabat ve vlasech. "Povim ti ještě něco. Povim ti tu největší šílenost, co jsem kdy udělal. Řeknu ti, proč si každý ráno přijdu, jako by mě srazila sanitka," zastavujeme v ječné na přechodu mamince s dítětem, ta se začne pomalu šourat přes přechod, dítě za sebou spíš táhne, než aby ho vedla. "Pamatuješ si to děvče, který"
Zastavím se, něco je s mirkem v nepořádku. Zírá před sebe, jakoby viděl ducha. Podívám se pořádně na přechod. Maminka, která táhne dítě, je Aneta, děvče, co mi před lety v posteli četlo knihu, když jsem kouřil v jejím ještě horkym klíně. Neni to Petra, která mě osouložila, dala mi půllitrovku koly, vyhodila na ulici a už o mě nechtěla slyšet. Neni to Kristýna, co přede mnou protančila, nechala mě spát vedle sebe a odstěhovala se do japonska.
Je to aneta, dívka, co mě odvedla domů, když mě rozsekal ukrajinec, na kterýho jsem vylil pivo.

Zbytek cesty sedíme tiše, jedeme tam, kam máme dojet nejkratší možnou cestou a jedeme rychle. Chtěl jsem vyprávět o největší chybě, co jsem kdy udělal, ale bál jsem se. Bál jsem se, že jí potkám na dalším přechodu.
Uvědomit si, že jsme dva v autě, a pak je celá spokojená praha, že za sebou máme životy natřískaný vzpomínkama, který ale budou vždycky vzpomínky - to na nás bylo prostě moc.