Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDevětačtyřicet
Autor
Lady de Winter
Devětačtyřicet, opakuje si každé ráno před zrcadlem. Devětačtyřicet.
Hubená tvář, brýle, střapaté vousy nejdou dokonale oholit, vypadá jako propuštěný bankovní úředník z poloviny století. I tak mluví, pokorně, mentorsky mektá. Jeho žena je o půl hlavy vyšší a o padesát kilo těžší než on. Nikdy neměli děti. Už nikdy je mít nebudou.
Natáčky a pantofle, visí přes zábradlí balkónu, hádavým hlasem žvaní se sousedkou. Přes dvojité sklo nerozezná slova, jen obrovský zadek se houpe sem a tam, tlustá lýtka přešlapují. Sedí na gauči, zrak přes noviny upřený do zdi, výstřely a křik v televizi vzdálené jak manželka za sklem. Pes kňučí, otírá se, dožaduje. Dveře balkonu se otvírají, tak vyvenčíš už čokla nebo ne? Poslušně odloží noviny a vstává. Ohmataná kůže vodítka páchne po spařených chlupech.
Zastaví se před domem a smetá listí z auta. Jediný v ulici jezdí škodovkou sto dvacet, sedadly místy prosvítá zahnědlý molitan a karoserie má stejný světle ořechový tón, jako jeho baloňák. Sáhne do kapsy a zapálí si, aby žena neviděla, zatímco pes zvedá nožičku v křoví. Zhluboka vdechne, vydechne, zírá na škodovku.
Kdykoli se octne chvíli sám, z dosahu ženy, psa i televize, myslí na totéž. Vzpomíná, jak jel tehdy po dálnici, z rádia vyhrávaly třicet let staré skladby. U pumpy zastavil pro novou krabičku, stopař v otrhané džínové bundě se k němu přitočil. Nejedete do Brna? Zaváhal, mlčel, zíral nahoru do těch modrých očí, blond vlasů vlnících se na ramenou, ano, vykoktal nakonec, chcete svézt? Co ho to popadlo, stopaři jsou přeci ksindl a příživníci, jenže to už výrostek seděl vedle něho na prodřené černé sedačce, bundu na zadním sedadle a pod ní neměl nic, docela nic, panebože! To je teda vychování, přesto nemohl spustit zrak z těch nahých bradavek, modré oči upřené do neoholitelné tváře, dvojsmyslný, jednosmyslný, smyslný úsměv.
Za tři stovky, že jste to vy. Modrooký smích.
Zaskřípění brzd, vystupte si, ale okamžitě, měkký doskok na asfalt a řev, jak škodovka přidala plyn. Šedý déšť a Brno, šedé domy a opět šedá dálnice a Praha, oči přilepené na odstavný pruh, ale všude prázdno, i uvnitř v hrudi, takové divné prázdno. Před domem pak vzadu našel zapomenutou džínovou bundu, rozpačitě stál snad deset minut a zíral do otevřených dveří až manželčin hlas zahulákal z balkónu, no tak pojď už domů, sakra, kam zas tak tupě čučíš. Schoval honem bundu provinile do kufříku. Už jdu, porád, co furt hergot máš.
Když už žena spala, ležel a koukal do stropu, viděl modré oči a obscénní úsměv, světlé chlupy na prsou. Pak vstal, chvíli hledal a nakonec, neví, jak se to stalo, seděl na záchodě, bundu omotanou kolem obličeje a čichal, penis v ruce, tolik let a teď najednou tohle, byl vyděšený, ale bylo mu dobře, co na tom hajzlu děláš tak dlouho, sakra, já chci spát! Poplašeně spláchl, bundu sbalil do uzlíku a šup s ní do skříně, až dozadu mezi nenošené věci. Ráno stál opět před zrcadlem se strojkem v ruce, v hlavě jediná myšlenka, jediné hnutí mysli. Je ti devětačtyřicet, opakoval si, devětačtyřicet, ještě máš čas. Ještě máš čas.
Devětačtyřicet, opakuje si i dnes, zatímco pozoruje močícího psa. Pojedu do Brna, řekl ráno manželce. Kam bys prosim tě jezdil, proč mě radši někam nevezmeš, věčně akorát sedíme doma. Bunda už smrdí kuličkami na moly, které žena dává do polic, ale stále je z ní cítit ten jeho pach, nezapomenutelná vzpomínka. Musí ji stěhovat před každým úklidem, ale nevadí mu to, tolikrát už to dělal, počkejme, to už je let, ale nepočítá je, pět, sedm, deset, ale bunda je stále po ruce ve skříni a jemu je devětačtyřicet, věčně je druhý den ráno poté, co se vrátil z Brna, den po největší události jeho života.