.antony.

Naučil se se svou bolestí pracovat. Mít ji svým způsobem rád. I když ho někdy naprosto paralyzovala. Když přišla, věděl, jak jí otevřít stavidla. Stačilo pustit určitou hudbu nebo si na balkóně zapálit cigaretu. Už po pár tazích, po několika dávkách nikotinu do mozku se cítil přikurtován v místě a čase. Naprosto bez perspektivy. Stál tam, doléhalo k němu Her eyes are underneath the ground a on si liboval, jak krásně trpí.

Provozoval to ještě v době, kdy spolu bydleli. Nebyla k zastavení. Její svoboda ho znesvobodňovala, protože do ní nebyl zahrnut. Bylo to jako pozorovat východ slunce a sám upadat do temnoty.

Lucie mu řekla: „Musíš ji vyzvracet. Vybli to. Vybli!“

Během let toho do sebe dostal tolik, že vyzvracet ji, znamenalo vyzvracet i kus sebe. Někdy mu to připadalo jako transplantace srdce. Bez anestezie. Po kouskách ji dostával pryč. Pak přišlo období ticha, vyrovnanosti. Domníval se, že všechny provazy, které ho k ní poutaly, jsou zpřetrhány.

Ale nebylo tomu tak. Po období ticha přišlo období žravosti, kdy ho sytila byť sebemenší informace o jejím životě. A z těch kousků, které se k němu dostaly, začal opět skládat mozaiku společné budoucnosti. Jeho fantazie dokázala divy. Zaplnit vytvořené díry, vdechnout život mrtvým částem.

„Jsou jiný holky vole,“ řekl mu brácha v hospodě. „Nebuď kretén, vykašli se na ni.“

Věděl, že brácha má pravdu. Racionálně to měl zpracované. Ale něco uvnitř ho nutilo znovu to zkusit. Znovu nahodit motor a rozjet se. Pokolikáté už?

Antony v současnosti nevykazuje žádné známky zlepšení. Včera jel autobusem okolo stráně, kde spolu před rokem sáňkovali. Muž tam táhl asi tříletého kluka stojícího na lyžích za provaz do kopce, žena dvojici pozorovala zdola. Když k ní chlapec dojel, sevřela ho v náruči. Antony odvrátil hlavu od okna a pohled upřel do prázdna.

Je to ztracený případ. Postrádá smysl se jím dál zabývat.

Gide kdesi napsal, že Kristus uvrhl lidstvo ještě do většího bahna, než ve kterém se nacházelo. Domnívám se, že se člověk vrhá do bahna sám. Je to jeho přirozenost. Přirozenost lidské paměti, mazat špatné a nabízet pěkné, byť mrtvé. Nekonečné obelhávání, obcházení racionality, podléhání emocím.

Záměr je jasný: nebýt sám.