Víla v náruči zmatků.

Stíny stvořené okem večerního umírání,

kapičky,

ozvěna padající z nebe barvy vyschlé námořní šedi,

kruhy,  kola

vytesaná jinovatkou v rozkvetlém jezeře,

tvých vlasů.

Smích,

světlo odražené v hevábné smyčce,

upínající se k zlatorudým proudům lenivě se převalujících,

v jemné křivce zad.

Tělo bohů proměn

víš?

Tvá tvář se prodlužuje,

jemnost barev usazená v korunu svatozáře,

modlit se a milovat,

dech zapomenutý v tvých dlaních.

Ránu tříští klec postavenou z jinovatky

sen umírá.