Výpověď

Pondělí, půl sedmé ráno. Příšerná zima a k tomu všemu mi teklo do bot. Ne příslovečně, ale doslova. Letní polobotky se do toho sněhu moc nehodily.

Ještě jsem si upravil kravatu a pak jsem vešel dovnitř.

Minul jsem recepci a vyšlápl si schody do třetího patra, kde sídlila naše společnost Tressa.

Sedm hodin. Seděl jsem v konferenční místnosti, kde jsme se ráno scházeli na meeting, než jsme se rozutekli po celém městě za naší „skvělou“ prací. Většina mých kolegů už tu byla.

Za chvíli dorazila i čtveřice našich managerů a ředitel pobočky.

Meeting začal.

Kecy, motivace, motivační kecy a bláboly.

„Uvědomte si,“ říkal zrovna pan Pech – manager, který mimo jiné šéfoval mně – „že nabízíte lidem to, co potřebují a vy je musíte přesvědčit, že to potřebují...“ Usínal jsem.

„Tři, čtyři žádosti denně, to je fajn,“ pokračoval po chvíli další z managerů. „Naučte se ale psát denně těch žádostí sedm, osm, dvanáct...“ Přestával jsem vnímat.

Byl jsem tu teprve šestý den a už mě ta jejich motivace lezla krkem. Už mi lezlo krkem to, že mi docházelo, že tomu co dělám ani moc nevěřím. Další půl hodina keců a pak rozdělení, kdo bude kde dnes pracovat.

„Mohu s vámi mluvit?“ zeptal jsem se Pecha hned po meetingu. Většina kolegů ještě seděla na místech a připravovala si věci. Především prázdné žádosti o vystavení kreditní karty, které jsme měli za úkol vyplnit údaji našich nových klientů, které během dne „ulovíme“.

„Jistě,“ odpověděl. „O co jde?“

„Raději bych to probral v kanceláři,“ snažil jsem se mu naznačit, že by to ostatní asi neměli slyšet. Nechystal jsem se tuhle práci a společnost zrovna vychvalovat.

„Nemáme čas, měl byste už vyrazit,“ odpověděl. „Řekněte mi o co jde a jděte pracovat,“ začínal být už trochu nepříjemný.

„Chci skončit,“ přerušil jsem ho.

„Dobře. Můžu vědět proč?“ V hlase mu zněl tón, jako by to snad čekal.

„Tahle práce není pro mě. A taky je pravda, že když já sám jdu po ulici a zastaví mě někdo koho neznám a začne mi nutit něco, co nechci, nejradši bych toho idiota nakopal. Nechci se stát tím idiotem sám.“ Tohle jsem si možná mohl odpustit, napadlo mě. Ale už jsem to řekl.

Pech se evidentně naštval. Spolupracovníci nás začali pozorněji poslouchat. Urazil jsem jejich práci a řekl jsem to, co nejspíš cítili všichni, ale nikdo z nich si to nepřiznal.

„Nesvádějte svojí vlastní neschopnost na podstatu tohoto skvělého a platově nadstandardně hodnoceného zaměstnání!“ Skoro už křičel. S tím platem měl pravdu, ale nějak mi ty prachy byly jedno, i když toho budu určitě později litovat.

„Za pět minut přijďte do mojí kanceláře podepsat výpověď,“ ukončil rozhovor a odešel z místnosti.

„Co budeš dělat teď?“ zeptala se mě krásná Julie, se kterou jsem v pátek strávil pracovní den. Všichni poslouchali co řeknu. Ten předchozí výstup a moje zkažení šéfovi nálady upoutalo pozornost.

„V září se vrátím do školy,“ odpověděl jsem. „Někam, kde mě to bude bavit. Do té doby brigáda.“

„To jsi mohl do září zůstat tady,“ vmísil se do hovoru zrzek, jehož jméno jsem si prozatím nezapamatoval. „Co budeš dělat za brigádu?“

„To, co posledních pět let,“ usmál jsem se. „Budu makat v pekárně,“ na to se celá konferenční místnost začala upřímně, hlasitě a hlavně posměšně smát.

„No a co,“ trochu jsem vypěnil. „Je to blbě placená práce, noční směny a docela dřina... ale je to poctivá práce a jsou tam super lidi. Ne banda namachrovaných čuráků, co se celý den přetvařuje a nutí lidem píčoviny.“ Všichni ztichli. Bylo mi trapně, že jsem neudržel nervy a takhle jsem shodil a urazil je a  jejich práci, ale řekl jsem to, co jsem si o nich myslel, když jsem je dřív potkával na ulici a neznal jsem je.

Poznal jsem, že je čas vypadnout. Rychle jsem vyřešil výpověď a naposled sešel schody ze třetího patra k recepci.

Vždycky, když s něčím skoncuji, mám vlastně docela dobrý pocit.