Nesmím

Nesmím zapomenout
abych odešel do strnišť zlatých polí

rok nechat za zády
pohřbít jej tam

taje mezi lidmi

v převlecích za sebe
pláčí na pohřbech

nejvíc kvůli tomu Amen
a nad nimi samými

mám prosinec

ubývá mi z těla
po vlasech, po zubech

to čas jak řeka
odnáší prsť z mých břehů,

bere hezké kameny

a dává Měsíci tak z čeho brát
na jeho bílé proměny

když ztrácí tvář
z lidského prachu

nebo ze rzi

pravidelně jako žena
a přivádí na svět v bolesti dny

jež by bez cest
nikam nevedly

a nebylo by proč jít

stejně jako bychom bez Krista
nevěděli co je to být nazí

tak jeden bez druhého
bychom nepoznali kříž lásky

ani rány v dlaních ani radost zahojení

a růže, které dáváme mrtvým
by neměly smysl

a růže, které dáváme živým
by neměly smysl

nad šedým nebem nám hoří hvězdy