Paradox života...hahaha

Na krku jsem cítila jeho rychlý, teplý dech, doprovázen slabými steny v pravidelném intervalu, které se mi rozléhaly v hlavě. Možná by někomu vadilo stereotypní oddechování, ale já jsem tomu nikdy nekladla odpor. Vždyť všichni to musíte prožívat. Dělal to každý. Pokud si vzpomínám ani jeden nemlčel, na drobných rozdílech nezáleží. Ať už byli rychlí nebo pomalí, tiší nebo, hlasití, jemní nebo drsní, vždy jsem cítila teplý výdech na kůži a slyšela projevy uspokojení. Nyní to bylo stejné.

Zahlcen vlastním vzrušením a blížícím se vrcholem ani nevnímal, jak reaguji. Nemusela jsem dělat nic než roztáhnout nohy a směšně pohybovat pánví. Soustředil veškeré své vědomí i energii na sebe a to mi přinášelo nesmírnou úlevu a klid. Má mysl se mohla ubírat všemi myšlenkami, které se zdaleka netýkaly mého nahého těla a fyzických potřeb. Kolikrát jsem se až musela zasmát nad absurditou celé situace.

Nyní, když jsem pocítila, že se blíží vrchol, (jeho dech se zrychlil a nehty se zaryly o něco hlouběji) myslela jsem zrovna na svého prvního domácího mazlíčka. Byl to malý křeček a já se ze všech sil snažila rozvzpomenout, kde byl pohřben. Hlavou mi běhaly obrázky mrtvých hlodavců a jejich červy prolezlých, tlejících těl, zatímco mezi mýma nohama dosahoval doposud živý tvor orgasmu...

hahaha