Štěstí

To je právěže má přednost: jsem narozdíl od všech dospělý. Oni všichni mají se světem nějaký problém, který musí řešit, léčit si mindráky, všechno si dokazovat, ale z toho právě pramení všechno zlo na světě. Činit. Hystericky se hnát. Já problém se světem nemám, jsem střízlivý a připraven na jakoukoliv práci, která po mně bude požadována, ať už v kanceláři, ve výrobě nebo kde ještě.

Bože, to mě to dětství štvalo - nic jsem nesměl. Odejít ze školy, pít alkohol, propařit noc na počítači, volit... ale už jsem od rodičů odstěhován a teď může začít můj velký plán. Tedy, abych nebyl nepoctivý - on je to vlastně plán nás všech, ale v tom právěže tkví má dospělost, že jsem ve společnosti plně funkční.

Mám byt - v něm mikrovlnku, pár kusů nádobí, koupelnu, postel, počítač na stole, u toho připojení na internet /rychlé/. Brzo budu mít i práci, rodiče mě prý budou ještě pár měsíců podporovat, než si něco najdu, ale já si něco najdu rychle, dnes jsem byl poprvé na pracovním úřadě a vypadá to tam v pohodě. Myslím, že se rychle zorientuju.

Škola, to byla stejně svým způsobem fízlárna - ani, když odtamtud člověk odešel, neměl klid. Ta doba, kdy se po něm mohlo něco chtít, vlastně nikdy nepřestávala, a někteří blázni si ji vpouštěli i do spaní. Jako že se místo spaní učili, nebo se jim o učení zdálo. To já nikdy. Zato práce - jednou je padla, a pak už je všem jedno, co kdo dělá ve volném čase - neexistují testy, na které by se člověk musel učit, žádné domácí úkoly, co by bylo třeba odevzdat - a na konci měsíce za tu práci dostaneš i peníze, které směníš za všechno potřebné. Je to dobrý obchod - sto šedesát hodin měsíčně za svobodu dělat těch zbylých 570, co se mi zamane.

Svět je krásné místo, lidé ho neumějí docenit. Jenom už to, jak děsně dobrá věc je jídlo. A levná. A je ho tolik druhů. Fastfood, čína, svíčková se šesti ve venkovské hospodě, banány, jogurty, kefír, ementál, čokoláda. Nic, co bych si nemohl dovolit. Jídlo není jako ostatní věci - nemusí se nosit do opravny, nezaclání a je rychle pryč. A nevadí to, protože za chvilku přijde další. Drtivá většina krásy, kterou každý člověk prožije za svůj život, pochází z jídla a ze spánku. Spánek je taky super - už se mi vlastně nezdají žádné noční můry. Nejčastěji se jen promíchává to, co se děje přes den, a ráno v puse po tom koktejlu zůstane taková příjemná příchuť, která udělá celé dopoledne zajímavějším. Půl práce se takhle prozevluje.

Nechápu, proč mají lidé stres v práci. Prostě jsi na všechny milý a oni jsou milí na tebe, sem tam něco neuděláš, cos měl udělat, a oni ti to buď prominou, nebo tě vyhodí a ty si najdeš jinou práci. Peníze ti stejně nevezmou. Maximálně ti na pracovním úřadě pár měsíců budou dávat míň, ale to už jsou opravdu mezní situace, člověk je přece nějak schopný, není úplné jelito a umí se zatvářit u přijímacího pohovoru důležitě. Vyplnit všechny kolonky. Miluji byrokracii. Kdyby byrokracie nebyla, první, co bych udělal, by bylo, že bych ji vymyslel. Tak jednoduchá věc a tak dokonalé brnění proti všemu. Někdo mi ublíží? Zašijí mě v nemocnici a půjdou mu po krku. Někdo vyrobí hnusný kefír, ze kterého mi bude blbě? Půjdou mu po krku. Ani já mu vlastně po tom krku nebudu muset jít, protože je tu obrovská spousta lidí, kteří to udělají za mě, protože jsou jako děti a potřebují si dokázat, že umějí chodit po krku. Samozřejmě, čím víc takových, jako jsem já, tím méně problémů, takže nula od nuly pojde. Je to stejné jako v účetnictví. Má dáti, dal, a na konci se to vyrovná. Samozřejmě, že ten systém není samospasitelný a potřebuje údržbu. Ale od toho tu právěže chodím do práce. Každý dohlížíme na jedno kolečko, aby se nevyviklalo, každý na tom místě, kde můžeme dát nejlíp průchod svým emocím, po osmi hodinách se jde domů a zapneme si počítač se streamovanými zprávami.

Já tedy ne moc často, protože mě politika nezajímá, až na volby je neuvěřitelně nudná, a stejně po pěti minutách už moc nejsou na vymýšlení nové varianty toho, kdo z těch lidí tam je nejmenší svině. Stejně to nejde odhadnout úplně stoprocentně. Ti lidé tam náš svět nemění ani k lepšímu, ani k horšímu, možná dohlížejí na nějaká obzvlášť velká kolečka, ale to je toho, když si koupím třicetipalcový monitor, tak na něm ty jejich hlavy taky uvidím obří a nebudu kvůli tomu mít nutkání vrtat se v novinách nebo stepovat na mrazu na demonstraci před úřadem vlády. Popravdě řečeno, mě takhle někdo v práci otravovat, jako jsou otravovaní politici, tak je asi taky pošlu do háje, nebo začnu krást, protože bych si logicky za ten stres zasloužil větší komfort.

Jediná politická věc, která má nějakou hodnotu, jsou volby, bitva po které může být každý z nás generál, ať už vyhrál nebo ne. Chvilku je to byrokracie, asi jako o jednu návštěvu na úřadě navíc, a pak už se jenom kouká na tu hru, jak vyjíždějí různě barevné sloupce a jejich součet dá vždy právě sto procent.

Hry na počítači jsou vůbec super. Já totiž nejsem člověk bez fantasie. Kdyby mi to někdo nabídl, tak je půjdu klidně i vyrábět, protože už mi mnohé z nich ukázaly světy, o kterých jsem neměl ani tušení, a já mám sem tam taky nějaký svět, o kterém nemá tušení nikdo jiný, tak by se to vyměnilo.

Nebo být hezká žena, tak jdu dělat porno, sice ženy jsou divní lidé, takže nevím, jestli bych s tím jako žena neměl nějaký problém, to nedovedu posoudit, ale porno se mi líbí, na internetu je ho mraky, je ještě levnější než jídlo. Masturbuji u největších krasavic světa, co dělají ty největší perverznosti, co si lze představit, a žádnou ženu nepotřebuji. Občas zajdu do sexshopu, koupím si tam nějaké hračky a hraju si s nimi, občas držím pornodietu, a pak, když to pustím, tak je to obzvlášť fajn.

Je to úplně jednoduché, být šťastný. Nechápu, co s tím ti lidé mají pořád za problém. Jsou jako ty děti, co si je pořizují. Pracují na jednom obřím plánu štěstí a ani o tom neví. Pracují na mém štěstí. Ale já nejsem sobecký. Ta možnost stát se šťastným tu je pro každého.