Z kytary mu zbyl jen krk

V tom roce jsme měli s kapelou Eel nejvíc koncertů, co se nám kdy podařilo sehnat. Další rok byl dost slabý, protože tenhle jsme se chovali fakt neprofesionálně. Hraní dvakrát týdně bylo fajn, i když neskutečně unavující. Život v autě. Všichni jsme trochu ztloustli. Prvních pár koncertů jsme se fakt snažili a hráli jsme dobře. Pak jsme začali hodně pít. Nejdřív po koncertech, pak před nimi, pak i při nich.

Hráli jsme předposlední song. Zpíval jsem první sloku, mikrofon ve stojanu. V jedné ruce jsem držel flašku piva a v druhé mobil. Klidně jsem si během toho psal SMSku. Myslím že jsem dokonce kousek té smsky zazpíval místo textu, protože později se mě někdo zeptal, proč je uprostřed písně proti rasismu věta „Kláro, zhebni ty děvko.“ Párkrát jsem i spadl na zem. Bylo mi to jedno.

Basák Tom hrál úplně mimo. Měl jsem dokonce pocit, že ten večer hrál do všech songů linku z úplně jiných písniček.

Kytarista Karel, kterému nikdo neřekl jinak než Marx, neměl ani naladěno a jeho hraní úplně trhalo uši. Klidně párkrát přestal hrát, aby si mohl zapálit novou cigaretu, když ta stará dohořela.

Bubeník David se ani hrát neuráčil. Seděl za bicími a spal. Vzbudil se, až když jsme dohráli.

Takhle tedy vypadal náš nejhorší koncert. Už od prvního songu na nás lidi pískali. Nám to bylo fuk.

Dohráli jsme a vrátili se do backstage. Tom okamžitě popadl odpadkový koš a začal do něj chcát.

„Kůrva, konečně!“ zakřičel při tom. Marx neřekl ani slovo, jen si sedl do křesla a zase si zapálil. David si lehl pod okno a zase spal. Já jsem si mu sedl na záda a dopil pivo.

„No co to do prdele jako bylo? Za tohle chcete prachy? Tady už si nikdy nezahrajete!“ přiběhl s křikem do místnosti místní promotér. Nikdo mu neodpověděl.

„Co to kurva jako děláš?“ všiml si Toma, stále plnícího koš. Zase žádná odpověď.

„Vy už si nezahrajete nikde v tomhle kraji, kreténi, vo to se postarám!“ Odešel.

Za dvě hodiny jsme se sesbírali a šli se vyspat do naší dodávky. Cestou jsme potkali partu kluků, která byla na koncertě. Marx mezi ně skočil a začal do jednoho mlátit kytarou. Nechali jsme ho v tom samotného a šli si po svých. Viděli jsme ho až ráno, jak spal zmlácený vedle dodávky. Z kytary mu zbyl jen krk.

Jelo se domů.

„Kurva, kdybysme byli nějaký zasraný punkáči, každýmu to bude jedno, ale nemůžete se takhle chovat, když hrajete uhlazenej rock!“ házel po všech David vinu za včerejší neúspěch.  „Když jsem to viděl, ani jsem nehrál, nemělo to cenu!“

„Zavři ten kanál. Nehrál jsi, protože jsi byl nalitej jak prase,“ vytknul jsem mu. Nebránil se, měl jsem pravdu. „Když jsem viděl jak nasáváte, začal jsem taky, protože bych střízlivej tu ostudu nerozdejchal,“ přidal jsem hned na svou obhajobu. Tom spal, tak neříkal nic.

„Vy jste oba úplný kreténi,“ ozval se od volantu Marx. „Bylo to super. Jen ty lidi nás nepochopili. Prostě parta buranů. A teď už držte hubu.“

A tak jsme drželi hubu.

Odpoledne si Marx koupil novou kytaru, aby to večer mohlo být stejné, jako včera.