Vzpomínka na moře

Bylo mi sedmnáct, sladkých sedmnáct jak říkala máma …
Končila jsem učňák a v září měla nastoupit do nové školy, opět do prváku, tentokrát na čtyři roky.
Na nástavbu jsem se nedostala, takže jediná možnost jak získat maturitu, byla jít znovu do prváku.
Léto bylo kouzelný, opěk k moři s rodiči. Letos to ale bylo jiný …
Poprvé jsem se zamilovala … Jasný všichni to známe ty „letní“ lásky.
Jenže tohle bylo jiný … Anebo si myslete, že ne. Pravdu vím jen já …
Nebyl to Čech (samozřejmě) … Ale uměl slovensky. Starší o deset let než já …
Vidím to jakoby to bylo včera …

Pět chlápků na nás pokřikuje z balkónu, nakonec jdou za námi dolů.
Vidím urostlýho chlapa s tmavými vlasy, už teď se mi svírá žaludek …
A potom se naše oči střetnou …
Bylo to jako by jste hledali něco celý život a pak to našli!
Našli a věděli, že tohle je ONO! Že pro tohle jste žili …
Určitě vám to přijde směšný, pocity sedmnáctileté holky, která se na dovolené prostě zabouchla, tohle se stalo skoro každýmu. Proč to tak rozpatláváš?!
Proč …

Metaxa nám pomohla rozbít ledy … Taky žádná novinka. Alkohol k tomuhle prostě patří!
Vlezli jsme do moře. A tam se věčnost líbali, hladili … Ostatní na něj pokřikovali maďarsky, nerozuměla jsem, co volají.
Zavidí pošeptal mi …
Šel mě doprovodit k apartmánu. U branky mi zpíval …
Zpíval, tiše, tichounce abych to slyšela jenom já … Vískal mě ve vlasech a do ucha mi zněl jeho hlas jako rajská hudba.

(Je to pořád to co zažili všichni, není tohle už láska? Asi ne, že? Tak ti opilej chlap zpíval, to se dalo čekat.)

Ráno vstanu brzo, namaluju si oči, přetřu rty leskem, učesu rozježený vlasy, přehodím přes sebe šátek a vyrážím k moři. Jsme domluvení, že se tam potkáme …

Naši už se válí na dece, rozhlížím se ...
Nikde ho nevidím, zklamaná lezu do moře a plavu k bójkám …
Chytnu se největší a koukám na širé moře … Dýchám ten nádhernej slanej vzduch a užívám si hřejivých paprsků slunce …
„ Hvezdička …“ Špitne mi u hlavy. Usměju se na něj, je v obroským kruhu, potopí se a vynoří se u mě, políbí mě a dotkne se mýho stehna. Přes hlavu mi hodí jeho kruh, chytne se jeho kraje a necháváme se unášet vlnkami. Je mi jedno, že naši na dece zuří. Jsem šťastná.
Prizo se potápí a dělá blbiny, vynoří se z vody a pohled který mi věnuje, nikdy v životě nezapomenu. Pokaždé když zavřu oči vidím ho … Nepopsatelný pohled, který mi řekl, že to cítí jako já … Že jsme se našli …

Celý den se spolu rácháme ve vodě, jdeme spolu hrát kulečník a fotbálek …
Večer je nahoře ve městě „tancovačka“, potkáme se tam …
Beru si na sebe vyzývavé tílko, sukýnku a s make-upem se trápím věčnost …
Čeká mě před domem, chytne za ruku a cestou mi vykládá něžnosti …
Nahoře je moc lidí, nic nevidím. Prizo si klekne na zem a naznačí, ať si mu sednu na ramena …
Jsem v neuvěřitelné výšce a vidím naprosto všechno. Po módní přehlídce začíná diskotéka. Pomůže mi dolů a jdeme tancovat, né normálně ale po jejich …
Točíme se dokola, jako v pohádkách, když je veselka …
Užívám si ten krásnej večer …
Večer se procházíme po pláži, moře šumí a kamínky krásně rachotí. Položí mě na oblázky a jemně se hladíme po těle …
 ( A tady je jiný, než by jste čekali. Čekáte noc plnou sexu a vášně … Nikdy k sexu nedošlo, ani tu kouzelnou noc ani jinou. Ale proč? Já jsem to chtěla, on to chtěl … )

V den mýho odjezdu mě pozve k sobě na pokoj, vyměníme si adresy, telefonní čísla.
„ Přijedu za tebou do českej.“ Mám chuť se na něj vrhnout, pomilovat se s ním aspoň jednou! Jedinkrát!!!! Líbáme se na posteli, hladíme se po těle, ale neuděláme to!
„ Szeretlek moja mila.“ Zašeptá mi do ucha a zvedne se z postele. Pomůže mi na nohy a jde doprovodit k autu.
Pláče … Drží mě v náručí, mačká a brečí … Chlap jako hora, pláče a já to nemůžu zastavit. Nemůžu, ta bezmocnost!!!
Poslední polibek, poslední stisknutí ruky, poslední pohled do očí …
Naše auto projede zatáčkou a ON zmizí … navěky

Klasický konec dovolenkové lásky, že? Nic jinýho jste nečekali.
Do českej nepřijel, po dvou letech co jsme si psali emaily, posílali naše fotky, jak jsme se změnili a svěřovali si úspěchy a neúspěchy zmizel. Volané číslo neexistuje a email nereaguje … Co se s ním stalo, netuším a nikdy se to nedozvím.
 Možná se oženil a má děti, možná chtěl jenom zapomenout, možná se mu něco stalo … možná …
Nikdy se to nedozvím …
I po pěti letech cítím, že jsem tam našla spřízněnou duši … Vím, že to mělo být ono, to co každej člověk hledá a to OPRAVDOVÝ najde skutečně jen málo lidí …

                                  

                                         A tak si říkám, třeba to vyjde v dalším životě …