Tokio

Tokio

Jak je všeobecně známo, Hitler neměl příliš rád pohřby. Vždy chodil takříkajíc s knírkem po funusu.

Taková věc by jistě nevyvedla z díry ani letitého šmukla, uvězněného za domácí nasilí, který zkrz mříže huláká "Nebylo zbití". Z vedlejší cely mu z klozetu přikakává čínský vězeň Tokio Omakkura tradičním příslovím "Kdo chce psa jíst, vždy si sůl najde" a přepíná televizi na oblíbený pořad Babicovi Doroty, kde je zrovna porcována odčervená Karkulka.

"S jídlem roste hruď, vole" hlásí Babica a cpe si do vole třetí naběračku Ratatule ala povencále. Tokio býval nepoměrně úspěšný a úslužný podmanikatel. Majitel několikero cestovních kancléří. Ovšem jen do doby, než jeden tundrista dostal ve vypůjčeném automobilu cmyk a obličej mu hrál všemi barvami. U soudu pak vyprávěl, jak se na dovolené krásně zohavil a dostal tak Tokia do bankrotu. Poslední pomyslný hřebíček do Tokiovi rakvičky se šlehačkou byla jeho spolupráce s nadací Děti v plísni pod záštitou Josefa Fritzla.

Zasněný Tokio přehlédl, že do místnosti vstoupil kněz a začal mu kázat. "... a hiduisti jsou dharmožrouti! Ale nemysli si, i s Ježíšem byl kříž, pro korunu si nechal nárty vrtat" "Nekaž mi to" vykřikl Tokio právě probuzen ze vzpomínek a kopl kněze pod koleno. Kněž se sice tvářil podraženě, ale Tokio se nemohl ubránit pocitu, že poprava smrtící injekcí je neskutečná otrava. Jakýsi Achilles mu kdysi nabízel gillotinu, ale Tokio moc dobře věděl, že nemá hlavu ani patu. Ale to už Tokia vedou podchodem na popraviště. "To je podvod" zkouší to Tokio zoufale zrovna ve chvíli, kdy procházejí kolem cely domácího násilníka, kterého se zkrvaveným obličejem odnášejí na nosítkách. "Nebylo zbití" krčí rameny bachař.

"Tak už vypustil duši, křivák" mumlá si státní zástupce zkoumaje zahnutý nůž zaražený hluboko v přední pneumatice svého bicyklu.

Jak už jsem psal, Hitler neměl moc v lásce pohřby. Ale pořádnou graveparty? To je jiná, tam se vždy tak zžidil, že dokázal šoulet až do rána.