zeMě

Běh se zrychluje,

sílí,

nohy se jen lehce dotýkají

země v pravidelném rytmu.

I dech je pravidelný,

s každou molekulou

přichází nová chuť,

chuť létat

tak vysoko,

jak jen je možné.

A za zády blankytně modré

moře.

Hluboké.

Jeho houpavá bouřlivost

pomalu ustává,

jako by zapomínalo.

Sem tam na hladině

objeví se malá vlnka,

ale tak rychle mizí,

že ji ani není možné pohledem

zachytit.

Než uplyne příležitost

se otočit,

zaniká..

Čočky kontaktní umožňují

zamlžené vidění.

Dobírka z paralelního vesmíru,

někde tam, kde

vzniklo já

a přeměnilo se

na my.

Neznalost slova potřebovat

v dokonalé

souhře

se zamlženým pohledem

mění se v insomnii z radosti.

Za ledovým srdcem

není vidět tlukot.

Za clonou porozumění

skrývá se úleva,

z úlevy stává se touha.

Mrazivě krásná.

Za námi klidné moře,

před námi ..

v přesýpacích hodinách

dopadlo poslední

zrnko

písku.