Bar

Bar

Je to jen obyčejný zaplivaný bar, jakých je v tomto malém městě nejmíň tucet. Ale pro mne má na první dojem prozřetelný zvláštní význam...nemusí se z něj totiž odjíždět po silnici, ale po lesní pěšině až k zahradě mého domu. Nepostraší mě, v případě požití alkoholického nápoje, nezamává policejní hlídka, nezatrne, budu-li vůbec schopna toho strachu z dýchání do balónku něco vnímat, srdce nerozvibruje hrudní koš, a nebudu polykat naprázdno pachuť vodky, vína či whiskey. V klidu, v naprosté tmě jedu po lesní cestě bez jediného obecního světla, uhrazeného i z mých daní, s jemným pohvizdováním s tlumenými světly, snažit se jen dávat majzla, ať mi pod sedmnáctipalcové kolo nevběhne pomatený zajíc, zneuctěná srnka či zhrzený jelen. Hloupé kance potkávám jen zřídka. Cesta z toho baru mi občas připadá jako ve snu.

„Maťo, dojeď pro mě, tak o půlnoci, něco vyfasuješ a uvidíš Lubka, tvoji lásku,“ prosila mě Táňa v telefonu.

„Jdi někam, s tou láskou, potřetí se žení, donchuán, a dělá svícu jak šohaj, to je trapné, a bere si starou babu, to je ještě trapnější,“ držela jsem v jedné ruce mobil a v druhé míchala dětem večeři, lečo, za zády slyšela bléblé lečo, děcka se ošklíbaly. Neměla jsem volnou ruku na plácnutí.

„Není zas tak stará, jen o deset roků, zato je zazobaná, to se vykompenzuje,“ obhajovala Lubomírovu třetí svatbu Táňa.

„A nemůžeš jet taxíkem? Mně nějak není dobře dnes,“ olízla jsem horkou vařečku, spálila si jazyk. Sykla jsem. „Kvůli tobě si opařím hubu!“

„Co já vím kam teď strkáš jazyk, jsem myslela že vaříš,“ zasmála se škodolibě kamarádka Táňa.

„A kam bych ho strkala v pět hodin odpoledne, plný barák lidí a má přijít za chvíli matka s králíkem a na kontrolu,“ zarazila jsem se. Ona to neví. Neví, na jakou kontrolu.

„Na jakou kontrolu?“

„Ale nic, tak přijedu, jsi otravná, dobře kolem půlnoci,“ položila jsem na lečo pokličku. Aby nevychladlo, než přijde muž ze zahrady.

„Zpátky se můžeme zastavit u Koule ne?“ zašvitořila Táňa, jako by ji veselí na Luboškové svíci nestačilo.

„Jo, to můžem,“ zašeptala jsem a odsunula hrnec na studenou mramorovou desku.

Po večeři přišla matka s tím zatraceným králíkem, už jsem si připadala jak Bohuš, co furt musí jíst králíka. Vím, že mu, mladičkému dala po ušách jen proto, aby se přesvědčila, zda-li je všechno v pořádku, dodržuji-li režim, a dělám to, co dělat mám. Dbala na to aby všechno bylo tak, jako předtím, kdy jsem nepotřebovala kontrolu.

„Jen bys neměla vysedat z auta, chodit k nim, a vůbec neposlouchat Táňu, a projet kolem Koule rychlostí formule jedna, rozumíš?“ matka vzala moji bradu do rukou a prošpikovávala mě pohledem, který způsobuje šrámy na duši a bolí. Neměla jsem ráda ten pohled, jednak jsem nemohla ucuknout a pokaždé mi vyhrkly slzy, styděla jsem se za své slzy a za svoji slabost. Tak jako se matka doposud styděla za svoji dceru. Její rty pevně semknuté nemluvily, jen oči, prosím tě o to dítě, prosím.

Vzala jsem její ruku a odsunula ji. Matka poodstoupila, vzala si židli a zavolala na syna: „Pojď kluku, vyskoč na židli, přeměříme kdo je větší, ty nebo já?“ Syn přiběhl a skočil jí do náručí:“ Babičko!“ Matka po mně pohlédla, nic neříkala.

Hodila jsem utěrku na linku, umyla ruce. „Nikde se nebudu stavovat, pojedu hned domů, ale slíbila jsem to, kdybych něco potřebovala po ní, taky se na mě vykašle.“

„Prosím tě, co ty po ní můžeš chtít, ty, spíš hledáš zase záminku..jak..“ matka postavila syna na židli. Byl větší než ona, o hlavu. Smál se.

„Prosím tě mami, slibuju, že,“ můj slib nezněl moc přesvědčivě. Jako tolikrát.

„Neslibuj, víš teď jak na tom jsi, budu ti každou půlhodinu volat, na to se spolehni, musím už jít na hřbitov, než bude tma,“ pohladila synka po vlasech.

„Proč pořád chodíš na hřbitov babi?“ zeptal se.

„Leží tam tvůj lehkomyslný strýc. Stejně lehkomyslný jako tvoje matka,“ otočila se na mě.

„Proč mu to říkáš? Vždyť tomu vůbec nerozumí,“ rozzlobila jsem se.

„Ale rozumí, když tě vidí jinak, než jak by měl. Už mlčím, spoléhám, že přijedeš v pořádku domů,“ na chodbě se ozval kašel mého muže.

„Ahoj mami. Vy už jdete?“

„Jen jsem přinesla králíka, letos je těch potvor nějak moc,“ lhala matka. Králík jako záminka. Matka si vzala tašku z opěradla židle, zavolala na dcery do obýváku a rozloučila se.

„Pojedeš?“ zeptal se muž.

„Musím.“

„Musíš?“

„Bude to taková zkouška, když mám ty léky.“

„Víš, co se ti může po nich stát?“

„Vím.“

„Dobře.“ Nabral si lečo. Podala jsem mu chleba. „Děcka pojďte jezt!“ Z obýváku se ozývalo blééé bléééé fúúúúújjjj léééčóó!!! Muž třískl do stolu. „Neserte mě!“

Zaparkovala jsem auto před zdejší restaurací. Při zamykání mi spadl klíč tak nešikovně pod auto, musela jsem v bílých kalhotech na všechny čtyři, samozřejmě okamžitě jsem se stala vděčnou podívanou pro místní štamgasty, co popíjeli pivisko venku, tričko při ohybu se mi vysunulo až pod bradu a klíček blbě zapadnutý až kdesi vzadu. Hergot!

„Slečno, haló nechcete pomoct? My rádi pomáháme slečnám!“ zubily se chlapci před hospodou a vrávoravě vstávali a že půjdou vytáhnout můj klíček zpod auta. V této pozici, jsem se otočila, přes rameno jsem spatřila tlupu chlapů co se blíží k mému zadku. Rychle, kde je ten pitomý klíček? Už jsem byla stejně špinavá, strčila jsem vyfoukanou načesanou hlavu až co nejvíce dozadu, až se mi ten hloupý klíč podařilo vytáhnout. Vítězoslavně jsem i se usmolenýma kolenama vyskočila - „mám ho, už nemusíte, děkuju za nápomoc!“ zavolala jsem a rychle vběhla do sálu, na Luboškovu oslavu. Za zády jsem jen slyšela, to je škoda, to je škoda!

Hledala jsem očima Táňu. V sále šum, neznámých lidí, Lubošek ze žení z naší dědiny ven, do další dědiny, kde o něm není nic známo. Ten je fikaný! Než jsem Táňu vypátrala, někdo mě objal kolem boků, Lubošek.

„Ahoj kotě,“ úsměv mu svítil jak hollywoodské hvězdě. „Můžu ti dát pusu?“

„Já nevím. Můžeš? A kdepak máš nevěstu?“ pošklebovala jsem se, dívala se na Luboška trochu zpatra.

„Ta je s babama u baru, hulí, nic nevidí, ona už stejně blbě vidí,“ Lubošek byl zjevně omámen nejen láskou své nastávající, ale také zdejším výborným vínkem. A vlepil mi pusu jak Mirek Dušín, co si právě dodal odvahu griotkou, na tvář! No ten se teda pěkně změnil, Lubošek.

„Co piješ? Teda co budeš pit?“ vzal mě za ruku a táhnul k nejbližšímu stolu, přitlačil k židličce vedle nějaké právě se vášnivě líbající se dvojice. Trochu jsem je vyrušila, tak jsem se omluvně pousmála. Pokračovali. Lubošek odněkud přinesl skoro čistý talířek a a něj vyskládal co cestou pobral, kousek trdelníku, kus masa, polemtaného harlekýnem, jeden celý párek! A věneček, který zřejmě někdo předtím rozšlápl v sobě skrýval kuřecí křidýlko.

S úsměvem šéfkuchaře Interkontinentalu mi předložil tuto všehochuť, pohladil mne po hlavě: „Počkej já seženu starů, ať donese salát!“

Chytla jsem jej za ruku:“Nikam nechoď, zavolej Táňu, já musím domů, ona taky, vždyť má službu ve špitále, bež prosím tě.“

„Co?“

Převrátila jsem oči. „Táňu! Táňu mi sežeň, božínku!“

„Jo.“ Odešel. Kupodivu Táňa se za chvíli objevila:“ Hele, já jsem si na poslední chvíli vyměnila službu, ale tady už mě to nebaví, stavíme se u Koulí, pojď pozdravit nevěstu, pojď se mrknout, je čerstvě po liftingu, nevypadá tak nejhůř, náhodou na padesát celkem ujde, pojď,“

Táňa pokukovala po dvojici, muž pokládal ženu na zem. Radši pojďme!

U báru vyhulovala s dalšíma kočkama slečna nevěsta, jinak majitelka významného podniku v okolí, čerstvě rozvedená a po vypínání scvrkléj huby ulovila pléjbóje Luboška. Působila na mě dojmem vyžilé dámy, co dobíhá své uprchlé mládí, už už jej chytá za šos, ale vždy se jejím prstíkům s umělými nehty vysmekne a trošku škodolibě se směje – chachááááá.. tento můj rozpačitý dojem zvýrazňoval příčesek velmi špatné kvality, bílé tričko na ramínka, růžová sukýnka a pomoc - žabky! V ten moment mi bylo Luboška líto, rozhlédla jsem se a uviděla jej opíjet se s kamarády u kulečníku, taky bych se nejraději napila, jen jsem nevěstě podala ruku a popřála k budoucímu sňatku. Řekla jen – děkuji.

Venku se za námi rozběhl Lubošek se svou družinou a rvali mne i s volantem ven, že si mám vybrat víno. Bránila jsem se:“Bože mám doma vína plný sklep, nechcu!!“

„To nemáš kotě, to je Pálava a už mi házel flašky oknem na zadní sedadla!“

Táňa jednu nohu strčenou dovnitř auta a druhou stále poskakovala venku se divila: „Co blbneš? Vždyť máš ráda Pálavu, ber to, ty tele!“

„Tak dobře, díky, jedeme sedej,“ křikla jsem na Táňu. Za námi se zvedla oblaka prachu, kostel odbíjel půlnoc, a v zrcátku v tom rozplynuvším se dýmu stál krásný Lubošek, kterému z drahých kaťat čouhala ven sněhobílá košula. Jen kolt co visí proklatě nízko mu chyběl. Zamával a utřel si nos. Pohlédla jsem z okna, měsíc vyloupl své tajemné nocturno, kazila to jen Táňa svým zíváním. Zapnula si pás. „Stavíme se u Koule ne? Minule to bylo super, a byl tam tem mladý od Jedličků, trochu jsem se s ním zapomněla.“ Rozhihňala se smíchem právě deflorované pubescentky.

Zavrtěla jsem hlavou. „Jsi stará koza, matka, a vrchní sestra!“

„Ty máš co mluvit! Zastavíme tam, na chvilku.“ Táňa se prohlížela v zrcátku stínítka, vytahovala z kabelky rtěnku, špulila ústa, načechrávala vlasy.

„Já musím dom, slíbila jsem že hned přijedu,“ byla jsem rozhodnutá.

„Sím tě, nebuď úzkoprsá, tvůj starý ti všecko dovolí, dojdeš o trochu pozdějc no, ty naděláš!“ Táňa se nechtěla svého plánu jen tak vzdát. Minule se miliskovala s mladým klukem vzadu za barem a všichni ji viděli! Jí to bylo jedno.

„Dnes to nejde, Pálavu si klidně vem, zavezu tě dom a hotové, nedělej ostudu,“ zle jsem se na Táňu podívala. Nechápala moji rozmrzelost. Co jí budu vykládat, prostě nebudu a nesmím pít, jede se dom basta fidli. Nervózně si začala okusovat nehet, vyfoukla jako parní lokomotiva. Naštvala se.

„Nechala jsem tam od minule dluh, to je trapné, chtěla jsem to jen zaplatit,“ snažila se o konejšivě přemlouvačný tón.

„Pěkně kecáš,“ obrátila jsem se na ni. Vjížděli jsme do naší vesnice.

„Nekecám, bože zastav, to zaplatím a jdeme.“

Prudce jsem zabrzdila. „Tak jdi, čekám tu na Tebe, dělej, nebo půjdeš pěšky!“

Vztekle práskla s dveřmi. Vylezla jsem ven. „Je to snad tvoje auto, ty kozo, práskej si se svými!“ a zalezla jsem zpátky. Seděla jsem v autě před barem jak tajný, ve kterém se občas zastavím a dám si drink a pak jedu lesní cestou zadem až domů. Pustila jsem si rádio. Potichu. Přeci jen je půl jedné v noci. Přehrála tři písničky. Táňa stále nešla. Nechala tu bolerko. Určitě schválně! Nebudu tu na ni čekat, klížily se mi oči, po lécích jsem byla unavená, omámená, neměla bych správně ani řídit. Skončí tato písnička Barbie girl a jak nepřijde, lezu pro ni a honem pryč, od pokušení pryč! Začínalo mi být blbě, hučelo v hlavě asi pět úlů, spánky jsem měla ja ve svěráku, zrychloval se tep, srdce bušilo na poplach. Z auta jsem vylézala jak Danny Smiřický z tanku, z okopu, jenž je vzorem ostatním okopům, co jen řeknu těm kokotům vevnitř, se budou blbě tlemit, co nepiješ, co jéééé, co nepiješ, co blbneš? Hodím té můře bolerko na hlavu a valím. Vešla jsem opatrně do útrob mé doteď oblíbené Koule, nyní zakázené, a rozhlížela se jak jeptiška, co nedává pozor při modlení, a stále začíná šeptat znovu. Táňa pochopitelně seděla u baru, s Jedličkou mladším pochopitelně, nevnímala okolí a strkala jazyk za růžolící líce, aby byla více napnutá, ta kůže. Hodila jsem na ni bolerko.

„Tohle sis zapomněla v autě, “ Táňa se otočila a jako by se nic nestalo, ukázala na židli, „sedni si, já ti něco poručím.“

„Nechci, jdu dom,“ nabrala jsem se směr k východu. Ze zadních stolů se někdo zvedl a utíkal ke mně, Božin, bože, právě vstal z mrtvých před týdnem, kvůli pití, ležel na ÁRU, to bude chtít oslavovat svoje zmrtvýchvstání, a jasně, už mne cpal k právě nabízené židli od Táni. Ta se ušklíbla a dál se věnovala Jedličkovi mladšímu, jemuž doma právě zasychalo přijetí na vysokou školu.

Božin vypadal trochu líp, sice mu kůže z povadlého břicha, z něhož mu odčerpali dvacetlitrů vody visela až skoro na kolena, ale už nebyl tak žlutý a mdlý jak před měsícem, když ho odvážela rychlá po kolapsu. „Co si dáš?“

Vytřeštila jsem oči. „Vždyť ty nesmíš pit!“

„Sere pes! Stejně zdechnu tak co!“ vytáhnul z peněženky pětistovku a zařval: „Dvě balantýnky!“ Sotva se vyškrábal na židli, prdel zakryla nejen celou plochu ale udělala takový hřibový klobouk, vypadalo to komicky, rozchechtala jsem se.

„Vidiš, už se směješ, to je fajn, dělej s tím pitím!“ Božin už byl jak dělo.

„Já to nebudu pit, nebudu, tak co v nemocnici co? Dali tě do rychtyku vidím.“ Otřásla mnou zima a strach, zda-li odolám, sakra proč třeba nekouřím...do prčic... Božin si zapálil, kouř mi foukal do obličeje, barová židle pod ním povážlivě praskala, přeci jenom měl ještě stodvacet kilo. „To je jedno, co mám z života, hovno, celý život jsem dělal havířa, plíce mám v hajzlu a kvůli játrům mám přestat pit, na hovno, nepřestanu. Mně to stačí, mám skoro padesát, na hovno tu otravovat!“ rozmachoval se rukama, div jsem jednu nechytla do zubů.

„Dej sem celů flašku zrovna!“ zařval po znuděné mladičké barmance. Postavila před nás celou láhev. Snažila jsem se na něj celou dobu mluvit, přes rameno sledoval Táňu, jak odchází s mladým Jedličkou kamsi za bar do malé místnůstky. Jedličkům totiž tento bar patří. To je koza ta Táňa!

„Ty nepiješ?!“ žduchnul loktem do mého Božin.

„Mám tu auto a beru antibiotika,“ pozorovala jsem prázdnou skleničkou a plnou láhev. Slyšela jsem nějaký hlas, takový našeptávající, nerozuměla jsem mu, byl tu strašný hluk a hudba hrála velmi hlasitě.

„Ale hovno, šak pojedeš zadem, tam chlupatí nebudú!“ Božin naléval moji skleničku, půlku vybryndal. Zatmělo se mi před očima, vytáhla jsem mobil. Čtyři nepřijaté hovory-matka, jeden nepřijatý-muž. Nevzala jsem ani jeden. Bylo půl druhé.

„Slíbils mi striptýz minule, než tě odvezli,“ položila jsem skleničku na pult.

Božin se rozchechtal jak Belzebub, prázdná huba. „Ještě nejsu dost ožralý.“

„Tak pij,“ pobízela jsem jej, a dolévala. Po půl hodině bezduchého tlachání se Božin rozhodl, že se svlékne. Hlava mi padala na stůl, byla jsem tak unavená, asi usnu. Božina musím zadržet, jinak si trhne ostudu, a jeho povadlé obtloustlé tělo na něž si delší dobu brousí zuby ta mrcha Zubatá bude oblažovat zdejší publikum, které se otřese hnusem. Nikdy jsem tedy Božina nahého neviděla, ale dokázala jsem si to představit, hora sádla, jedna sousedka o něm s gustem říkává, byl by to načisto šikovný kluk, jen ořezat a vyškvařit sádlo ať je z něho nejaký užitek, zbytek stójí za hovno. Božin sice nevedl přilíš intelektuální takové ty chytré kecy, ale byl zábavný, upřímný a nebyl to hajz, a hlavně po mně nic nechtěl. Vždy něco poručil. Přemýšlela jsem, jestli vůbec měl kdy nějakou babu. Rozhodla jsem, že se ho zeptám. Ale Božin už stál vprostřed lokálu a začal se svojí show. Všichni ztichli a sledovali další průběh. Nemotornými pohyby a častým upadnutím, se dostal až k situaci, kdy na něm zůstaly ponožky, ohromné trenky a basebalovka. Všichni začali povzbuzovat: „Trenky dolů, trenky dolů, trenky dolů!!!!!!“ Dokonce i Táňa s rozpuštěnými vlasy, předtím měla drdol, vylezla s mladým Jedličkou zkouknout, co se to děje v jindy tak poklidném baru.

Božin tam stál sám před rozhodnutím, zda-li pokračovat. Bála jsem se zvednout hlavu, podívat se na něj, tlačily se mi slzy ven, stěží jsem je zadržovala. Tu se Božin otočil ke mně jakoby se ptal co mám udělat. Obecenstvo řvalo s pocitem krále, co pouští lva na bezbranného otroka, protože je jasné kdo bude vítězem, kdo koho sežere. Obecenstvo schlamstne mlstným opovržlivým pohledem hloupého alkoholika Božina, s tělem Shreka, duší dítěte. Seskočila jsem ze židličky, šla jsem k němu za šíleného pokřikování.

Stoupla jsem si na špičky, přeci jenom byl ten hromotluk větší: „Chtěla jsem se tě zeptat, jestli jsi měl někdy babu?“ Neslyšel. „Co kurva?“

Trochu jsem přidala na hlase: „No jestli jsi někdy souložil ty idiote?“

„Nesouložil,“ sklesl Božin.

„Tak se honem obleč, nebo se ti budou všichni smát, to jde poznat! Dělej!“ a podávala jsem mu kalhoty a košili. Málem po nás házeli popelníkama, Táňa ohrnula nos a přestala tleskat. Vzala jsem Božina pod paži a tu kopu špeku dotlačila do svého auta, dovezla ho domu, opřela o zvonek a silnicí jela ke svému baráku. Při zaparkování, jsem vytáhla čtyři Pálavy z auta. Sedla jsem si na židli v garáži a myslela na Božina, který nikdy nesouložil a co teď udělám s těma flaškama.