Duel s houslistkou

Ležel na válendě a díval se do stropu. Poslední dobou takto trávil volný čas často. Občas si uvědomil, polekal se, že už asi opravdu stárne, že by s tím měl něco dělat. Ale v zápětí si vzpomněl na svá studentská léta na kolejích ,kde ač o 35 let mladší než dnes prozahálel spoustu času a vůbec přitom nemyslel na stárnutí.

I k němu se během posledních let dostaly nějaké informace o józe, zatím jen o jejích základech či pseudozákladech. Věděl již něco o účincích relaxace a meditace. Obzvláště měl rád relaxaci s představou, to je když člověk leží nebo sedí a uvolněně si představuje něco velmi příjemného, například, že leží na břehu moře a chodidla mu omývá příboj nebo že leží uprostřed letní louky plné barevných květin a bzučícího hmyzu … Po určité době si tyto představy rozšířil o některé své zkušenosti – vzpomínky na něco příjemného z vlastního života. I když už léta nestál na sjezdových lyžích, vzpomínky na mládí, na výlety do hor a hlavně vlastní sjezdy na lyžích v něm i dnes vyvolávaly jedny z nejpříjemnějších pocitů. Znova prožíval tu rozkoš uvolnění uprostřed bílého království, kdy se nestyděl přímo křičet blahem, pochopitelně když nikdo kolem něho nebyl. Myslíval při těchto relaxacích i na ženy, které prošly jeho životem, ale ne jen na milování, většinou spíše na celou tu dobu známosti se vším dobrým i špatným, co k tomu patřilo.

Rád zůstával u vzpomínky na dovolenou na Šumavě před asi deseti lety. Byla to jeho nejkrásnější dovolená. Odpočinek kombinovaný s lehkou prací v terénu, které se neubránil většinou ani na dovolené spolu s milou společnicí vytvořili, z těch deseti dní zážitek, na která rád vzpomínal.

Ale nic není v životě jednobarevné. Při vzpomínce na tuto nejkrásnější dovolenou ve svém životě s trochou hořkosti musel myslit i na to, že krátce po návratu domů se vše zhroutilo. Vzpomínal často na poslední den dovolené, kdy si sám ještě zašel k jednomu potoku. Přítelkyně zůstala v hotelu. Ani ve snu ho tehdy nenapadlo, že je to vlastně vrchol jeho příjemného života s … Několik dní po návratu z dovolené měla havárii s autem. Dostala se z toho, ale byl z ní už někdo jiný a nakonec se s ním rozešla …

Ale mnohem častěji při svém lenošení na válendě měl před očima tvář ženy, která poznamenala jeho život, vlastně jen jeho duši v posledních měsících. Byly to vlastně dvě tváře patřící ovšem jedné ženě. Nikdy se asi nedozví, která z těch

tváří jí byla vlastnější. Uvědomoval si, že každý člověk má asi více tváří, když ne najednou, tak v průběhu času. Někdy to vlastně ani nejsou tváře, spíše nálady. Ale ať je to jak chce, do toho se nebudu pouštět … říkal si vždycky a nejen proto, že se mu nechtělo filosofovat na toto téma, ale především proto, že se už zase chtěl zabořit, ponořit do vzpomínek na oněch několik měsíců sladkého očekávání na její dopis, odpověď …

Začalo to tak, že při opakovaných výstupech a výlevech své přítelkyně, rozvedené ženy, která celé hodiny nahlas rozebírala příčiny zhroucení svého manželství a pořád dokola opakovala, můj chlap, ten dělal to a tak, byla jsem tam se svým chlapem a ten se tam jako vždycky tak ožral, že ho museli nést domů, se začal v myšlenkách obírat plánem někam utéct. Ale nechtělo se mu utéct znova sám k sobě do samoty, ale k nějaké jiné ženě. Ale nebude to totéž …? Jedině k nějaké, která nemá žádnou rodinu … Ale v jeho věku, bylo mu už skoro pětapadesát, najít osamělou ženu, vlastně nejen osamělou, ale slečnu, starou pannu … Měl sice z nedávné doby špatné zkušenosti s navazováním kontaktu s jinou starou pannou, ale říkal si, že všechny třeba nejsou stejně zatrpklé a nedostupné jako byla … Nehledě k  tomu, že tam si to pokazil sám hned na začátku nevhodným dopisem, který nepochopila a který se jí zřejmě dotkl. Již po léta obdivoval jednu ženu, houslistku z hudební školy, která na tomto místě asi jako na poslední štaci zakotvila po předcházejícím působení v divadelním orchestru a symfonickém orchestru kdesi v Praze… Proč se vrátila, nevěděl a ani ho to příliš nezajímalo. Zajímaly, přitahovaly ho především její oči.

Znal ji snad od jejích patnácti let od vidění, znal její rodiče, ty i osobně, ale jen tak: Jak se máte, to máme hezký den, v samoobsluze mají … na dovolenou se letos chystáme k moři … Vždycky, když ji potkal, se na ni nenápadně zadíval, aby alespoň na okamžik zahlédl tu zvláštní atmosféru v jejích očích, velkých mandlových. A když je měla ještě trochu podmalované … Pamatoval si za ta léta mnohé okamžiky, kdy a kde ji potkal. Chystal se, těšil se, jak ji jednou třeba – až se budou znát, až se s ní seznámí, jak ji překvapí, když ji bude klást otázky, hádanky, jestlipak ještě víš kde jsi byla a co jsi dělala 12.prosince 1984 někdy ve čtvrt na devět večer …? Představoval si její vylekaný obličej a pootevřená ústa. Vy … ty si to pamatuješ … Já už opravdu nevím, co jsem tehdy dělala, určitě řekne. A já ji budu moci ohromit přesnou informací: tančila jsi v Domě kultury na Večeru družby … těsně u dveří sálu, vedoucích do vestibulu, kde jsem stál a kouřil. Tehdy jsem ještě kouřil a díval se na tebe, vás. Tančila jsi s panem … učitelem tělocviku myslím … Vzpomeneš si nebo ne? Řekneš ale ano … to bylo fajn, nebo tančila jsem s ním ze slušnosti, naši s ním a jeho rodinou jezdí na výlety … nebo řekneš: opravdu už nevím jestli to tak bylo nebo si to vymýšlíš … Ale to bude přece jedno jestli si vzpomene nebo ne … nejde přece o žádné vzpomínky na kompromitující události. Důležité bude, že s ní bude a že spolu budou mluvit … trávit společný čas ….

Na houslistku z hudební školy myslel stále častěji a nyní již nejen když jeho přítelkyně zase vedla své úvahy o předcházejícím životě nebo když ho peskovala za nevyčištěné boty …. Ale Lenka, tak se jmenovala ta houslistka, je možná ještě přísnější … vypadá tak upjatě, ale vždycky si to odbyl tím ,že umění ji určitě povznáší nad takové detaily jako je trocha bláta na botách. Nechtěl si zatím připouštět žádné překážky, žádné problémy, nic co by zastiňovalo jeho představy, jeho naděje …. Budou žít pro sebe a pro svou práci a za nikým z nich nebude vykukovat žádná rodina, žádní rodinní příslušníci z minulého manželství, kteří by jim komplikovali život. Představoval si jak spolu vysedávají v bistrech, v pizzerii buď po nějaké vernisáži, koncertu nebo jen v obyčejný všední den, který když se povede, je často lepší než svátek. Věřil, chtěl věřit tomu, že se jí bude líbit poezie a literatura alespoň tak jak se líbí jemu hudba. Zdálo se mu, vlastně o tom byl přesvědčen, že když mezi nimi bude společný zájem, společné zájmy, že to musí být jen dobře. Ale nebyl dnešní a věděl, že v mnoha případech v životě i v seriálech a filmech tomu tak není. Ale Lenka, Lenička … věděl, že si to zjednodušuje, ale pro tuto chvíli mu to stačilo, mu to tak vyhovovalo …

Konečně se rozhodl jí napsat. Nepůjdu hned k věci, říkal si, to bych ji mohl vyplašit a nic by z toho nebylo. Poslal jí jednu svou báseň a požádal ji o názor a nepřímo tam také naznačil, že by ji na nějaké vernisáži rád přednesl, jestli by k tomu něco nezahrála, buď sama nebo s některými svými kolegy z hudební školy. Vlastně to ani nebyla lež nebo chyták, protože by uvítal, kdyby Lenka měla zájem o obojí: o jeho přátelství i o spolupráci s ním na veřejných vystoupeních. Ano, uvědomoval si, že ona je profesionál, kdežto on je coby recitátor amatér a to ještě neškolený, ale to u čtení nebo recitování vlastních textů nevadí. Měl na mysli vystupovat s Lenkou jen se svými básněmi a prózami.

Od okamžiku, kdy vhodil dopis pro Lenku do schránky, se s ním začala dít nebývalá změna. Myslel na to pořád, celá jeho mysl dostala nyní jakési pozadí, před nímž se odehrávalo jeho reálné konání. V zaměstnání, na ulici, v obchodě. Každý jeho pohyb, každé vyslovené slovo najednou mělo jakoby křídla, snažil se být vznešený, povznesený, ale ani se příliš nemusel snažit, ono to šlo jaksi samo. Mezi tím co se právě odehrávalo v reálu stále viděl její tvář, jak si čte jeho dopis a jak se na to tváří. Představoval si obě krajní alternativy: že dopis po přečtení mačká a hází do koše anebo že se usmívá a sama před sebou se mírně zardí a kroutí hlavou: co je to, co se to děje …. To bych do něho neřekla, že si na mě myslí…

Čekal a týdny plynuly. Žádná odpověď. Dvakrát ji v té době zahlédl. Jednou v davu na ulici. Spěchala, měla na očích sluneční brýle. Nesl ji dav, před i za ní byla spousta spěchajících lidí. Nemohl se k ní přiblížit a zeptat se, co na jeho návrh říká. Všiml si, že byla vážná … Žádná odpověď také odpověď… Ale ona je inteligentka, to by přece měla odpovědět, třebas ne.

Napsal druhý dopis, kde se rozepsal o svých zálibách, pochlubil se znalostmi vážné hudby, co poslouchá, koho zná … Uvědomil si, že před hudebním profesionálem to vypadá asi komicky, jako když před ním se někdo začne chlubit, kolik zná ptáků nebo brouků. Zase nic. Čekal. Jednou ji zahlédl jak šla se svou matkou po ulici. Usmála se na něho, když viděla, jak po pozdravu zbaběle prchá. Opravdu, uvědomoval si to, že před touto ženou od chvíle co jí začal posílat dopisy se cítí velmi nejistě a i když si přeje, aby ji potkal, tak ve chvíli, kdy se tak stane zase rychle mizí. Časem se to třeba poddá. Nyní nebyl schopen říci ani slovo. Uvědomoval si znova, že když o něco jde, tak se jaksi slovům nechce z úst, nohy dřevění … Když o nic nejde, tak se s tou či onou ženou vybavuje třeba hodinu. A pořád je o čem mluvit, ale když potká Lenku, tak je vedle. Časem se to poddá, říkal si, hlavně, že jsem začal, vždycky se utěšoval.

Poslal další dopis … Po něm následoval vánoční koncert, kdy Lenka hrála. Potkal ji hned jak vstoupil do koncertního sálu. Byla tam s otcem. Přes toaletu měla přehozený kabát s kožešinovým límcem a pořád s otcem v jednom rohu u stolku s několika židlemi o čemsi diskutovala. Že by o mně … Chystají se na mě, aby mi dali co proto, že nemám otravovat umělkyni … Sál se pomalu plnil návštěvníky koncertu. Lenka i se svým otcem přešli kolem něho, seděl v prostřední řadě úplně na kraji. Zastavili se asi 5 m před ním. A opět se o čemsi zaujatě bavili. Chtělo se mu se propadnout. Oba se při rozhovoru chvílemi dívali i na něho. Měl zavřené oči a čekal, až rána osudu dopadne. Ale přece zde, mezi lidmi se se mnou nezačnou vybavovat o soukromých záležitostech … Ale kdož ví. Počítal od jedné do deseti, dvaceti. Koncert už musí každou chvíli začít … Konečně se dočkal. Lenka odešla za pódium, připravit se, a její otec zmizel kdesi mezi lidmi v zadních řadách sálu.

Po koncertě u šatny stál přímo proti ní. Už byla převlečená. Toaletu měla někde v zavazadle a na sobě měla silné vroubkované obtažené punčocháče či punčochy, šedé s červeným vzorkem a bundu. Byla krásná. Ale nebyla tam sama. Ne, nebyl tam žádný muž, který by mu zkazil náladu, ale stála tam se svými kolegyněmi ze souboru. Bylo tam šero, takže jí na tu vzdálenost asi 15 metrů neviděl dobře do očí, ale zdálo se mu, že se na něho dívá. Snažil se proniknout svým pohledem až pod její namalované řasy a zahlédnout výraz jejích očí, ale moc se mu to nedařilo. Už chtěl sáhnout do kapsy pro brýle, ale v zápětí si uvědomil, že to přece nejde. Jsou to přece živí lidé, kteří se na něj dívají, nestojí před výkladní skříní s figurinami. Smířil se s tím, že se zase nic nedozví, díval se za ní jak s ostatními odchází ven do noční ulice. Ale zároveň si oddechl. Byl přesvědčen, že dnes večer dojde k rozuzlení, že se na něj oboří, ztropí skandál před jeho přítelkyní, prozradí, že jí už několikrát napsal, že naléhá na odpověď. Ale nic takového se nestalo. Utvrdil se v přesvědčení, že pořád má ještě naději, že seznámení s ním neodmítá. Budou vánoce, pošlu jí pozdrav k vánocům. Třeba mi také pošle pohled.

Na vánoční pohled napsal pozdrav, ale také podle jeho názoru vtipnou poznámku, že když mu brzy neodpoví, tak že jí bude chodit strašit. Zase nic.

Rozhodl se tedy k odvážnému manévru. Napsal čtvrtý dopis, ve kterém se přiznal, oč mu vlastně jde. Vyjádřil jí své sympatie, poslal ji novoročenku, kterou udělal jako koláž ze tří obrázků. Byla tam znázorněna houslistka před hudební skupinou a diváci.

V dopise jí nazval nádhernou bytostí, zlatou kometou naděje a prozradil jí, že by stál o její přátelství.

Asi za čtrnáct dní se s ní potkal na jedné vernisáži. Nyní už musí něco říci a také se na to cítil, až se sám sobě divil. Přistoupil k ní a zeptal se, zdali se na něj příliš nezlobí, za to co jí napsal a poslal. K jeho milému překvapení zakroutila roztomile hlavou. Trošku přitom stáhla bradu ke krku, takže se jí na chvíli udělal malý roztomilý podbradek. Ne, ne … Znělo mu v uších. Líbila se Vám novoročenka? Přikývla hlavou. A najednou okno. Na víc se nezmohl … Ještě ze sebe vykoktal, že pro novoročenku použil xerokopie obrazu neznámého mistra … a se slovy tak jo, které už jen bručel pro sebe se snažil vmísit se do davu v sále. Zbabělče, říkal si, vrať se … Otočil se. Už tam, kde stála, když s ní mluvil, nebyla.

Za pár dní budou mít v tomto sále koncert její žáci. Přijde a znova se pokusí navázat rozhovor.

Uteklo to. Byl den koncertu žáků její třídy. Když vstoupil do předsálí koncertní síně, už tam byla. Musím, musím, musím … Právě si brala kabát a zamířila ke vchodu. Vy jdete pryč … nemůžete to poslouchat…? Ne, ne, musím to poslouchat, jdu ještě pro pár květin na tržnici. Měl jí nabídnout, že jí tam skočí, aby se mohla věnovat své práci s přípravou žáků na koncert. Ale neudělal to. Už byla pryč. Díval se za ní a nadával si do blbců a budižkničemu. Brzy se vrátila a náruč karafiátů vměstnala do plastového kbelíku, který stál na zemi v rohu místnosti. Potom začala zařizovat různé detaily nutné pro zahájení koncertu. Běhala ze sálu do předsálí, přinášela a odnášela noty, stojany a jiné drobnosti. Občas se na něho podívala, stál tam a zavazel. Když se vrátila ke kbelíku a ohnula se pro květiny, napadlo ho, že by jí měl pomoci. Zase zaváhal. Už měla květiny v náručí a běžela s nimi do koncertního sálu.

Koncert začal. Seděl na kraji hned ve třetí řadě. Běhala kolem něho, upravovala své žáky před vstupem na pódium a těm nejmenším pomáhala po schodech dolů. Malí školáci většinou zahráli jen pár taktů. Sotva se zaposlouchal do melodie, už byl konec. Vzpomněl si na svou produkci kdysi … Travička zelená, v Bayerce píseň číslo 40, nebo ne … To je jedno. Vždycky když kolem něho přešla, podívala se na něj s úsměvem. Byl velmi šťastný, zdálo se mu, že jsou si tak blízko, zdálo se mu, že už pochopila a že souhlasí …

Když koncert skončil, rozhodl se, že počká až půjde domů. Čekal dlouho. Už mu byla zima. Ale dočkal se. Bohužel nešla sama, s několika učitelkami zamířily do blízké restaurace. Nevěděl, když se po něm dívala, jestli ji má pozvat … ale na to neměl. Už toho bylo příliš. Odešel trochu rozmrzele domů. Třeba to nic neznamená. Přece se neodpojí od ostatních a přede všemi se nepřipojí ke mně. Vždyť se vlastně ještě ani neznáme.

Pomalu se celý zkřehlý čekáním na Lenku odebral k domovu. Měl žízeň, ale do hospody se mu jít nechtělo. Chtěl být sám jen s dojmy s Lenkou. Nebo ne. V nějaké tiché vinárně by možná našel pohodu pro svůj současný stav. Kolem jedné právě šel. Několik vteřin zaváhání … Ano. Půjde. Kdyby tam byl příliš velký hluk, kdyby tam nějaká bujará společnost něco oslavovala, tak půjde pryč.

Ve vinárně bylo sice téměř plno, ale všichni hosté se chovali tak, jak to Richard měl rád. Věnovali se sami sobě, hovořili tiše a jen sem tam se někdo hlasitě zasmál. To mu vyhovovalo. Sedl si k volnému stolu v rohu. Ještě že zde nemají televizi …

“Co si dáte, dobrý večer.”

“Dvě deci červeného vína, Frankovku, jestli máte.”

“Ano máme.”

“Tak tu.”

Trochu mu vadil kouř s cigaret a zároveň mírný průvan, který způsoboval stále puštěný ventilátor. Přesedl si k jinému stolu. Ale tam byl průvan ještě silnější. Vrátil se ke stolu v rohu a kapituloval. Chvíli to zde vydržím, říkal si. Servírka přinesla víno, napsala účtenku a zasunula ji pod popelník. Vzal sklenici a napil se. Zhluboka, jedno deci najednou. Zarazil se. To jsem tomu dal, vždyť to není pivo. Víno se vychutnává. Opatrně se rozhlédl, zdali ho někdo nepozoruje. Uklidnil se. Nikdo o něj a jeho žízeň neprojevoval zájem.

Nemyslel na nic, ani na Lenku a na to, co s ní dnes prožil. S ní … prožil … Dá se to tak vůbec říci, prožil, s ní, když spolu sotva vyměnili pár slov. Většina toho co se stalo se vlastně stalo jen v jeho mysli, v jeho představách. A bylo to tak silné …

“Prosím vás, ještě jednou dvě deci!”

Bylo něco po půlnoci, když odemykal dveře svého bytu. Jednou sem přijde třeba i Lenička … Asi by se jí zde příliš nelíbilo. Mám to zde malé, ona má určitě větší byt … Vyměnili bychom dva malé za jeden velký, ozvala se v něm přízemní praktičnost. Trochu se toho polekal. Už jsem jak ty ženské, hned myslí.

Ale co. Postavil se v koupelně před zrcadlo a upřeně se zadíval na svou tvář.

A najednou se to stalo. Uviděl ji. Napřed její tvář a potom celou její postavu. Byla tak štíhlá. Bude se ke mně hodit? Byla celá v bílém. Ale nebyly to svatební šaty ani pyžamo, ale šermířský úbor. V ruce neměla kord, ale smyčec. Uklonila se, zamávala před sebou smyčcem jako Cyrano kordem a zavolala bojovně:

“Pane, taste, nebo se mě bojíte?” Při těchto slovech ho bodla do hrudi. Než se vzpamatoval byl také v bílém, šermířském obleku. V ruce měl jako ona smyčec. Podíval se na ni a znova na sebe a nejistě řekl:

“Ale prosím já mám jen základní houslovou školu, Ovčáci, čtveráci a tak, ale uměl jsem zahrát i Proč bychom se netěšili … Lépe vládnu tužkou a perem, psacím strojem a už trochu i počítačem. Já na vás spíše napíši sonet, třeba Byla bílá ne však víla …”

“Nechej toho vymlouvání a začni!”

“A co prosím?” zeptal se a hlas mu přitom selhal.

Místo odpovědi zaujala bojový postoj a smyčec namířila dopředu přímo na jeho srdce. Udělal totéž. A v tom se probudil. Seděl v koupelně na koši na prádlo. Tys mi,Leničko, ale dala. Ještě že to není pravda. Vstal, protáhl se, otevřel si pivo a napil se přímo z lahve. Leničko, to by se ti asi nelíbilo, že. Ale třeba to děláš také. Hned druhý den jí napsal. O snu se však nezmínil. To jí řeknu až se více sblížíme. Vyjádřil v něm své včerejší pocity. Trochu zalhal, když psal, že jí přál tu večeři s kolegyněmi v restauraci. Trochu na ně žárlil.

Za několik týdnů se s ní opět sešel v koncertním sále. Tentokrát hrála ona spolu s dalšími učitelkami a učiteli. Přišel zrovna když dohrála a postranní uličkou spěchala z pódia do zadní části sálu. Když se k němu přiblížila a uviděla ho, sklopila oči. Zabolelo ho to. Ale vzápětí se stalo něco na co ještě dlouho vzpomínal a připomínal si to. Jeden její kolega a kolegyně byli milenci a u okna sálu se v pološeru objímali. Chvíli stála vedle nich a potom udělala několik úkroků přímo k němu. Byli od sebe vzdáleni snad dva metry. Pochopil to tak, že mu dala příležitost. Vyloženě mu naznačila po lopatě co má udělat. Ale zase zaváhal … Možná, že by to nakonec udělal, že by ji oslovil, vždyť už s ní přece mluvil před několika týdny, jen kdyby na to měl více času. Sotva dvě tři minuty uběhly od chvíle, kdy se k němu přiblížila a najednou se v sále rozsvítila všechna světla a zase zhasla. Koncert už skončil a zřízenec dělal nezbytná opatření, jak na to byl navyklý po léta. Pouze si v tomto případě spletl vypínače, takže místo aby zhasl ta světla, která právě svítila, rozsvítil omylem všechna světla a potom je zase zhasl. Ale to už bylo po iluzi, po náladě. Kromě toho se k němu přiblížila jeho přítelkyně a pokynula mu, že už půjdou domů nebo někam na kafe. Mrzutě ji následoval.

Ale pro ten den nebylo ještě dosti sladkostí. Když vyprovodil přítelkyni domů, spěchal zpět ke koncertnímu sálu, zdali ji třeba ještě nezastihne. Asi sto metrů před koncertním sálem je zahlédl. Zase ta skupina asi pěti učitelek a ona na kraji. Když se míjel s touto skupinkou žen, díval se upřeně na ni a ona se usmála a pokynula mu. Jakoby ji slyšel: tak něco udělej ty nemehlo … Dokázal se jen za nimi otočit. Ona to neopětovala. Díval se za nimi jak mizí v davu. Stmívalo se. Byl plný nových dojmů, ale uvědomoval si, že je pořád na místě pokud jde o ni. Pokynula mu, to se přece nedalo přehlédnout.

Zkusím jí ještě napsat …

V těch dlouhých dnech čekání prožíval často výčitky svědomí, že ji vlastně obtěžuje, že už by toho měl nechat. Připouštěl, že její mlčení může znamenat ne, ale je pro ni obtížné je vyslovit. Oba se léta znají, mají společné známé, oba mají určité postavení, navzájem si sebe váží. A v takové situaci je asi mlčení schůdnější odmítnutí než vyslovené ne. Jenomže Richard už nebyl schopen přestat. Už nebyl schopen soudného činu, už nebyl schopen sám skončit. Co kdybych se unáhlil a přišel o takovou příležitost! Bože nepřeceňuji ji?

Zavřel oči, zdálo se mu, že běží přímo proti němu. Ještě udýchaná se omlouvala:

“Prosím tě promiň, že jdu pozdě. Zkouška na nedělní koncert se trochu protáhla. Dirigentovi se pořád cosi nelíbilo a tak jsme museli závěrečnou část několikrát opakovat.”

“To nevadí, hlavně, že už jsi zde, že tě zase vidím. Ty oči máš pořád plné, ještě ti je nikdo nevykoukal.”

Při těch slovech uchopil její hlavu do svých dlaní a něžně ji políbil na obě víčka.

“Ale, co to děláš, jsou zde lidé. Copak jsme nějací puberťáci!”

“Ať všichni vidí, jak tě mám rád. Puberťáci jsme, známe se sotva měsíc. Naše láska je puberťák, vlastně teprve miminko.” Při slově miminko se na sebe podívali, trochu vážně, trochu vylekaně. Lenka se trochu usmála.

“Přijdeš v neděli na koncert?” Cítil, že o miminku zatím nechce mluvit. A proč také, vždyť se zatím jen líbali a to ještě tak nejistě, zkoumavě, co ten druhý na to.

“To víš, že přijdu, a jsou-li lístky ještě do první řady, tak si koupím do první řady.”

“Prosím tě, já mám volňásky. Nejsou sice do první řady, ale do páté. Odtamtud mě také uvidíš. Kdybys seděl v první řadě, tak bych v pauzách slyšela snad i tvůj dech a to by mě znervozňovalo.”

“Nemáš hlad, nebo alespoň na něco chuť, ať zde nestojíme až do setmění,” přerušil ji Richard.

“No hlad zrovna nemám, ale nějakou palačinku bych si dala, třeba s čokoládou a se šlehačkou.”

“Víš-li, Leničko, kde takové dobroty dávají, tak mě tam zaveď. Ale já bych uvítal podnik, kde se dostane i pivo. Mám takovou žízeň. To asi z toho čekání na tebe. Vždycky, když na tebe čekám, dostanu takovou žízeň. Napřed na tebe a když dlouho nejdeš, tak na pivo,” řekl s humorem v hlase.

“To ti tedy děkuji, srovnávat mě s pivem.”

“Leničko, řekni mi, ještě jsem se tě na to vlastně neptal, řekni mi, který skladatel se ti nejvíce líbí, myslím hudba kterého skladatele se ti nejvíc líbí a kterou nejraději hraješ.”

Dívala se na něho s překvapením. To jsou skoky. Pivo a hned skladatel a ještě k tomu v otázce, pomyslila si.

“To jak kdy, podle nálady a třeba i podle roční doby.”

“Roční doby, Čtvero ročních dob znáš, od Vivaldiho?” řekl Richard se zjevnou hrdostí, že před učitelkou hudby a koncertní umělkyní se může pochlubit tím ,že zná hudbu Vivaldiho.

“To víš, že znám, co bych to byla za houslistku, kdybych neznala takovou krásnou skladbu. Ráda bych si ji někdy zahrála, ale to by s tím musel přijít dirigent. Já jsem zatím příliš malý pán na to, abych vybírala repertoár.”

“Jednu část, myslím, že je to podzim jsem si hned když jsem slyšel tu skladbu poprvé vybral jako …” odmlčel se.

“Jako, jako, no jako svatební, svatební pochod, kdyby to ovšem nevěsta chtěla.”

Při těch slovech si vzpomněl na několik svých posledních známostí. Ani jedna z nich by určitě jako svůj svatební pochod Vivaldiho hudbu nechtěla, tím si byl zcela jist.

“Proč ne, ale víš, já přesně nevím, kterou část máš na mysli.”

“To je ovšem problém, protože já ti to zanotovat neumím. Někdy si to poslechneme spolu a já ti řeknu, kterou část Vivaldiho Čtvera ročních dob myslím. Třeba někdy u mě.” Podíval se na ni.

“Třeba,” souhlasila s úsměvem.

Během debaty o hudbě Vivaldiho minuly několik vináren a restaurací. Vždycky, když šli kolem nějaké, se na sebe podívali a oběma bylo jasné, že zde se nebude konat jejich první společná svačina či večeře. Konečně se oběma jedna vinárna líbila.

Vyšli po úzkých točitých schodech do druhého patra. Restaurace, kam právě vstoupili, dával si pozor na to, aby šel první, to učitelky asi hodnotí, byla tvořena jen jedním velkým lokálem, kterým, když se skleněná stěna, tvořící jedno velké okno otevřela, pokračoval i na velký balkon, ze kterého bylo vidět na hemžící se lidičky dole na chodníku, na lidičky, ke kterým ještě před chvílí patřili i oni, Richard a Lenka.

V předvečer 1.máje se ve výstavní síni konala vernisáž výstavy obrazů mladých umělců. Byl pověřen jako obvykle, aby se ujal funkce jakéhosi barmana u stolů s občerstvením. Spočívalo to vlastně jen v tom, že naléval víno ze džbánů do skleniček a stavěl je před sebe na stůl, odkud si je hosté vernisáže brali. Taková občerstvení na vernisážích jsou zdarma, takže se nemusel zdržovat manipulací s penězi.

Od posledního setkání s Lenkou uplynuly asi dva měsíce. Během této doby Lenku několikrát potkal, ale jen se pozdravili. Nenašel ještě odvahu ji oslovit. Napsal ji také několik dopisů a přání: k velikonocům a k jejímu svátku. To že mu neodpověděla také pozdravem ke svátkům jara ho trochu překvapilo a rozladilo. Proč ji nestojí ani za pohled … On jí poslal malý balíček s košíčkem a zajíčkem. A ona nic. Že by přece jen neměla zájem se s ním spřátelit? Ale co ty úsměvy a pokynutí na ulici … tenkrát po koncertě … Nechal to tehdy být, nemyslel na to více. Cosi mu říkalo, že to nic neznamená, že má stále věřit, že to dobře dopadne. Na vernisáž se pomalu začali scházet návštěvníci. Stůl s občerstvením byl již připraven. Několikrát k němu zašel, postavil se na své místa a zkontroloval, zdali je vše připraveno tak, aby po vernisáži, až se ke stolům nahrnou návštěvníci, něco nechybělo. Napadlo ho, že by měl do části skleniček nalít víno. Do poloviny skleniček červené, do ostatních bílé. A také, ovšem do jiných skleniček, nalít nealkoholické nápoje. Těch vždy byl nedostatek.

Když vernisáž skončila a ke stolům s občerstvením začali přicházet návštěvníci, všiml si, že je tam také Lenka. Stála dlouho vzadu a dívala se do sálu a tedy i na něho a na stůl s občerstvením. Byla tam také jeho přítelkyně s nezbytným fotoaparátem. Vyzvala ho, aby u stolu skleničkami s vínem zapózoval. Udělal to nerad, protože vše sledovala asi z dvaceti metrů Lenka s nehybnou tváří. Když se jeho přítelkyně nabažila fotografování a odešla do šatny, aby si fotoaparát uložila do kabelky, pochopil, že přišla jeho chvíle. Vzal si dvě skleničky s vínem a zamířil k Lence. Připijeme si na přátelství. Kam to neseš, kdosi se za ním zeptal. Ale to nic, nevím … zamručel nesrozumitelně.

Sakra, zaklel. Uvědomil si, že ten hlas za zády ho připravil skoro o všechnu odvahu oslovit Lenku a podat jí sklenici s vínem. Vrátil se ke stolům s občerstvením a jednu skleničku s vínem položil na desku stolu, pokrytou ubrusem. S druhou sklenkou se pomalu vydal zpět směrem k Lence. Mírně zrudl. Lenka totiž šla přímo k němu. Teď nebo nikdy, řekl si a už byl v tom.

Dobrý večer, připijeme si trochu, ne …? Co následovalo, na to snad do smrti nezapomene. Bylo to tak nečekané a tak nečekaně kruté. Čekal cokoliv ale …

Lenka, když ji oslovil, stáhla svou tvář do odmítající grimasy a tvářila se na podávanou skleničku s vínem a vlastně i na něho s takovým odporem, že na ni zůstal chvíli mlčky hledět. Pak se osmělil. Mohli bychom být kamarádi …? Našpulila rty a zakroutila hlavou. Ne, ne, ne a rukama naznačovala, aby šel pryč. Proč … Co je? Zakoktal. Já jsem myslel, že … Nemám zájem, odsekla. V jejím hlase byla chladná hrdost. Při slovech nemám zájem kolem něho povýšeně prošla, trochu se zhoupla v bocích a zmizela mezi návštěvníky vernisáže.

Díval se za ní a pomalu si začal uvědomovat, co se stalo. Viděl před sebou jakousi nezřetelnou šedou díru, ze které vystupovala pára … Cítil, jak jím prostupuje lítost. A zrovna se ke stolku s vínem nahrnula spousta lidí. Rychle se vzchopil a nabízel víno i jednohubky: prosím, vezměte si … Prosím … Potřebuji umýt pár skleniček, obrátil se na kolegyni … Neochotně si použité skleničky naskládala na podnos a odešla je umýt do kuchyňského boxu, kterým byla výstavní síň vybavena.

Zatočila se mu najednou hlava a vzápětí se mu Lenka zjevila jako volejbalistka při bloku dlaněmi namířenými proti němu. Snaží se ukrýt celý svůj život, celou svou osobnost, aby neviděl ani škvírou v plotě její osud, její minulost, prostě nic, její povahu, její styl života, zájmy. Za těmi bloky z dlaní, které v jeho představách se rozrůstaly v neprodyšný plot za kterým byla ona v plné nahotě, prostá, upřímná, sama sebou. Její tvář, její postava se mu náhle před očima rozdvojovala a znova dělila. Měl před sebou několik Lenčiných tváří, každou v jiné náladě, s jiným výrazem a všechny ty tváře mluvily najednou. Přiložil si dlaně na uši a zařval:

“Tak dost, kdo to má poslouchat, vždyť nerozumím ani jedné z vás!” Po jeho výkřiku všechny ty tváře zmlkly a dívaly se na něho. A najednou jedna z nich promluvila:

“Víte Richarde, mám strach, abyste nebyl zklamán a já s vámi.”

“Zklamán? A z čeho?”

“Ze mě. Já nejsem příliš dobrý řečník, moc toho nenamluvím, víte. Já buď hraji nebo učím nebo čtu nebo se dívám na televizi, ale mluvit moc neumím.”

“Ale prosím vás, to jsou zbytečné strachy. Jak můžu pozorovat, tak mluvit umíte, nešišláte,” při těch slovech se usmál. “A váš život je tak bohatý, že kdybyste mi vyprávěla jen svůj každodenní program, tak bych se asi nedostal ke slovu.”

“Není to zdaleka tak romantické a zajímavé, jak si myslíte. Všechno unavuje, i když člověk dělá, co ho baví. A některé děti jsou tak neposlušné a líné, přijdou do hodiny a nic neumějí …” Při jejích posledních slovech se rozesmál a potom řekl:

“To znám, já jsem byl takovým žákem, ze kterého měli učitelé v hudební škole strach.”

Dále šli mlčky. Zase byla vážná, dívala se do země a pořád měla na očích ty zatracené sluneční brýle, které mu bránily, aby se mohl dívat do jejích hnědých očí. Ale nepožádal ji, aby si je sundala.

“Co s tebou holka …” honem ho nic nenapadlo, čím by pokračoval v rozhovoru, až po chvíli řekl:

“Vždyť nemusíme pořád mluvit oba, já to zvládnu i za vás, pokud vás to nebude nudit. To se vám zdá jen teď, když se známe chvilku, ale až budeme mít společné zájmy, zážitky, plány a starosti ...” chtěl říct o domácnost, ale nakonec zůstal jen u těch starostí.

Šla vedle něho stále mlčky. Došli k poště, kde se jejich cesty rozcházely. Zdálo se mu, že pro dnešek toho na ni bylo dost a tak se s ní rozloučil a každý šel svou cestou domů … To, přece nevadí, že je málomluvná, to přece vůbec nevadí … A třeba vůbec není málomluvná, to se jen zdá … No uvidíme, řekl si a zrychlil krok.

Než se vzpamatoval tvář Lenky, ta která k němu promlouvala několik okamžiků po pronesení posledního slova zmizela. A hned potom k němu začala promlouvat druhá Lenčina tvář:

“Víte, já vám to řeknu otevřeně, já na mužský moc nejsem. Kdysi jsem byla jako jiné, ale zklamala jsem se a do nového vztahu se mi zatím nechce.” Díval se na ni. Cítil, že se jí to říká těžce.

Ale Leničko, vždyť já vás k ničemu nenutím, nikam nespěchám, budeme třeba zatím jen kamarádi, přátelé, co si, když se potkají vymění několik teplých slov a jdou zase každý po svém, nebo zajdou někam na kafíčko …”

“A to by vám stačilo …?” zeptala se a vrhla na něho zvídavý pohled.

“O takových věcech nebudeme přece zatím mluvit, to přijde samo, má-li to přijít.” Při těch slovech si vzpomněl na jednu větu z jakéhosi filmu : I přátelé spolu spí … Usmál se.

“Mohu alespoň doufat, že vás nebude obtěžovat, když se s vámi příště zastavím někde na ulici…?”

“Zkuste to, však to poznáte, na co budu mít náladu.”

Největší strach měl z té třetí Lenčiny tváře, která zatím mlčela. Vyzařovala z ní taková pohoda, sebevědomí, jistota.

“Víte Richarde je to prosté a nevysvětlitelné. Já prostě nemám zájem si s vámi něco začínat. Nevím proč a ani nad tím nehloubám, prostě nemám zájem. Mám svůj styl, svůj způsob života, svoje pohodlí, proč to neříci, mám slušný byt i příjem, a pro vás není vedle mě místo, alespoň já ho zatím nevidím a necítím. Nejsme už žádní mladíci a v našem věku, zvláště ve vašem, máte skoro o dvacet let víc než já, si člověk těžce zvyká na novoty.

“To je asi ono, to prokleté stáří,” to už slyšel kolikrát … Najděte si partnerku odpovídající vašemu věku. Má pravdu, za pár let ze mě může být troska a možná ještě něco ubožejšího a co potom se mnou …

Otřel si čelo a opět ji uviděl. Stála tam s několika ženami před jedním obrazem a něco ostatním ukazovala. Bylo i tak vidět, že je nazlobená. Nazlobená na něho, že si s ní chtěl připít na zdraví a přátelství … Proč. Ona, ve kterou doufal, že se stane jeho přítelkyní, ona, o níž si myslel, že je mu tak blízká, že již pochopila a že souhlasí … Vybavil se mu před očima její usměvavý obličej, když mu tehdy v únoru na ulici po koncertě tak mile pokynula … Co se to stalo? Co zapříčinilo, že z usměvavé ženy, která mu projevovala náklonnost, je najednou nazlobená bytost, která mu dává najevo tím nejhrubším způsobem své pohrdání jím, svůj odpor k němu … To přece nemůže být jen tak. Takové věci se přece řeší odpovědí: nezlobte se, ale nejste můj typ. Ostatně já jsem jí přece nežádal o ruku, říkal si, a přátelství se přece neodmítá, nebo výzva k přípitku, k seznámení jen tak. Proč tedy tolik zloby, tolik hněvu. Už začínal rozumět její vážné tváři, když se několikrát v uplynulých týdnech potkali. To nebyl ostych, kterým si to vysvětloval, to byla už ta zlost, ten odpor, který mu dnes po lopatě vyjádřila. Ale proč? Vířila mu ta kratičká otázka hlavou. Proč? Co se stalo? Nikdy se to asi nedozvím. Jak také, pomyslel si. Zeptat se jí na to neměl odvahu a stejně by v tom stavu, ve kterém dnes vůči němu byla by to nejspíš vedlo k dalšímu výlevu zlosti a odporu. Dočkal by se nejspíše odpovědi: dejte mi už pokoj!

Když se trochu uklidnil a začal logicky rozebírat uplynulé týdny a to, co se mezi nimi odehrálo, došel k závěru, že v některém dopise se jí asi něčím dotkl. Měl ve zvyku psát jí dlouhé dopisy, plné různého filozofování o životě a umění. Byl přesvědčen, že v ní našel tu pravou čtenářku svých úvah. V některém dopise se mimoděk asi dotkl přímo jejího citlivého místa a to asi dost silně. Ale co to konkrétně bylo, to se opravdu asi nikdy nedozví. Vzpomněl si na svou zásadu, když jí ty dopisy psal. Řídil se zásadou: žádná poezie, to dnes nefrčí a kromě toho od ní věděl, že ji poezie nezajímá. Neměl toho nechat už tehdy, když mu napsala, že ji poezie nezajímá? Pomalu se smiřoval se skutečností, že Lenka zůstane jen dalším z nesplněných snů, pokud jde o ženy. Ostatně neměl ani příliš mnoho času na to, aby se tím obíral. Jeho přítelkyně ho dostatečně zaměstnávala svými kritikami a poznámkami o jeho vzhledu. Kromě toho začínalo být venku hezky a jezdili jako vloni na kole. Ale jak uplynulo několik týdnů od onoho nešťastného setkání s Lenkou, otrnulo mu a pocítil chuť to ještě jednou zkusit. Písemně, ovšem. Naskytla se k tomu vhodná příležitost. Jeli na zájezd s podnikem a tak jí z cesty po severních Čechách poslal pohled. Kromě obvyklého pozdravu tam připojil i několik poznámek, jako že by se příště měli na sebe jen usmívat, tím chtěl naznačit, že tak jak ho odbyla na vernisáži inteligentka nejedná. Také ji vyzval, aby se nezlobila, že nemá proč. Slíbil jí také, že jí pošle nějaké básně, co jí napsal. Co když ji vadí právě to. Věděla, že píše básně a jí zatím nic nenapsal. A nyní ho to napadlo. Básně! Co když příčinou jejího hněvu tehdy na vernisáži jsou básně … V den vernisáže totiž vyšly v místních novinách jeho některé básně, jedna byla taková trochu erotická. Že by se jí to dotklo a vztáhla to na sebe? Všechny básně byly tak trochu o ženách. Nebo že by jsem se jí zprotivil coby sukničkář, zapochyboval. Ale to, že neodpověděla na velikonoční pozdrav také pohlednicí s vajíčkem nebo zajíčkem … to bylo přece dva týdny před vyjitím jeho básní v místním tisku … Básně to nebudou, ne. Ale co tedy? Žralo ho, že se to nikdy nedozví, co pokazil, co, čím tak nadějnou záležitost zvoral.

Jednou, krátce potom co jí poslal básně, ji potkal na ulici. Osmělil se, přistoupil k ní a zeptal se, zdali dostala básně. Řekla, že ano. Na otázku, zda se jí líbily, odpověděla vyhýbavě … Naléhal, aby se vyjádřila přesněji. Ty ješito, pomyslel si, ale touha, aby mu jeho básně pochválila, byla tak silná, že pokračoval v naléhání. Vysoukala ze sebe, že jim zase tak moc nerozuměla. Některé pasáže Nechal toho. Pak řekl větu, kterou si dlouho nacvičoval. Nacvičoval si pro případ, že ji potká více vět, ale ve chvíli, kdy s ní mluvil ho napadla jen jedna: “Mám pocit, že bychom si měli co říci”. Věta se mu zdála dobře postavená, byl na ni pyšný, je hodna intelektuála, jako je on … Nakysle se usmála a odpověděla: Já ten pocit nemám, nezlobte se. Také se jí zeptal, zdali by se mohli někdy vidět. Ano, to byla ta věta, jdoucí přímo k jádru věci. Odpověděla po kouskách. To … asi … ne … Udělala od něho několik pomalých kroků a ještě se na něho přes rameno podívala. Potom se otočila a šla svým směrem. Ještě se za ní otočil, zdali je to všechno a konec … Viděl jen její záda. Rychlým krokem se vzdálil od onoho místa, kde podruhé uslyšel její ne. Tentokrát to ovšem bylo tak jak si to přál, jak jí to naučil, jak jí to nařídil. S noblesou jejich stavu vlastní, trpce se usmál, vždyť já jsem vlastně snob, co to chci, na co si to hraji … je pryč Lenka a všechno co s ní spojoval …

Krátce po setkání s Lenkou jel na služební cestu do Beskyd. Dopoledne bylo jednání v zasedačce hotelu, odpoledne exkurze do okolí. Všude myslel na ni, na její tvář, na její. Ne na její všechno … Uvědomil si, že za celou tu dobu, co žil myšlenkami na Lenku, co jí miloval, co jí psal dopisy ani jednou nepomyslel zatím na sex, nepředstavoval si ji nahou … Vlastně jak líbá, na to myslel, to si představoval. Ale co sex, nemám z  ní od ní nic ani přívětivé slovo, jen vzpomínku na ty pohledy na koncertě, na ty úkroky ke mně tenkrát po jiném koncertě a hlavně na to pokynutí s milým úsměvem, od kterých si tolik sliboval.

Rozhodl se ještě jednou jí napsat. Zase tu byla příležitost poslat pohled z Beskyd. Koupil pohled, napsal pozdrav a potom jej celý do posledního volného místečka popsal různými větami a úvahami. Vřelo to stále v něm, po celou tu dobu co ji znal, co se o ní ucházel, to slovo jí už dávno chtěl vmetnout do tváře. Teď byla příležitost: Nebuďte tak přísná, Nebuďte tak pyšná. Původně chtěl napsat jen Nebuďte tak pyšná, ale to se mu zdálo příliš sprosté, silné, proto to zeslabil, alespoň se mu zdálo, že to zeslabil ještě předřazenou větou Nebuďte tak přísná. A dávalo to i smysl … i skrytý, mohlo to znamenat nebuďte tak přísná na sebe a neodříkejte si románek nebo alespoň občasný pokec s tím, kdo se vám vemlouvá.

Když se vrátil z Beskyd, byl celý zvědavý jak na to bude reagovat, až ji potká. Potkal ji shodou okolností brzy. Ale jakou … Jakmile ho zahlédla, rychlým krokem spěchala pryč, aniž stačil vůbec i jen naznačit, že by jí chtěl třeba jen pozdravit nebo dokonce s ní mluvit. Za několik dní se mu naskytl podobný obraz. Měli se potkat. Viděl již z dálky, jak se krčí ke zdi, kolem které spěchala, hlavu sklopenou a pryč, pryč od něho. Zastyděl se. To jsem přece nechtěl, to jsem milenec! Zase přede mnou utíká. Bylo to v polední přestávce na oběd.

Když se vrátil do kanceláře, zasunul bezmyšlenkovitě do stroje papír a spěšně psal. Poslední dopis Lence, omluvný dopis. A nebyla to jen slušnost, ale už i strach, strach jestli to nepřehnal, jestli nebude nakonec označen za muže, který obtěžuje osamělé ženy. Policie. Třeba ho udá, bude si stěžovat. Mohlo by to, co vůči ní zatím udělal už být označeno za sexuální obtěžování … A kdyby i ne policie, ale jen lidé kolem něho, jeho přítelkyně … ostuda, bude ostuda …?

Dopis na rozdíl od těch předcházejících byl velmi krátký. Omluvil se jí za to, že ji obtěžoval a přál jí do dalšího života mnoho zdaru a štěstí. Neodpustil si poznámku, přiznání, že k seznámení se s ní se odhodlával půl roku, aby tím dodal věci vážnost, že to vše myslel vážně. Když ten dopis hodil do poštovní schránky, cítil jak se mu ulevilo. Byl na sebe pyšný, že to ukončil, že to vzdal. Jaký paradox, pomyslel si, jsem hrdý na to, že jsem to vzdal … Ale cítil, že to bylo vítězství. Zvítězil sám nad sebou. Jeho druhé já zvítězilo nad tím prvním, nebo obráceně …

Ale mrzelo ho to. Mrzelo ho, že k Lence nenašel cestu. Snad to tak mělo být, nejsou si souzeni. A kdo ví, zdali by si rozuměli.

Když ji poprvé po odeslání omluvného dopisu potkal, zdálo se mu, že se na něj dívá vyjeveně a s jakýmsi proviněním. Zpočátku tomu nerozuměl. Později ho napadla domněnka, že asi teprve nyní pochopila, oč mu vlastně šlo. Zejména přikládal důležitost větě, že se k tomu seznámit se s ní odhodlával půl roku.

Omezil se na pozdrav, ale neubránil se škodolibému pocitu, který asi vyzařoval i z jeho tváře: tak se na mě podívej, přežil jsem to …

Uplynulo asi půl roku. Několikrát ji potkal. Pozdravili se. Měla v očích pořád ten stejný cizí chlad jako v době, kdy žil v naději, že se snad stanou přáteli. Na vánoce rozesílal jako obvykle vlastnoručně vyrobené novoročenky. Poslal jednu i jí. Když vkládal novoročenku do obálky, neubránil se pokušení ještě jednou jí napsat. Vysvětlit jak to všechno bylo, co cítil, jak je zmaten z té její změny chování. V jeho dopise bylo slůvko Proč mnohokrát obsaženo. Zdůraznil také, že básně, otištěné v místních novinách tenkrát před tím, než ho odmítla, jsou jen básně, že on pro nevěru není, i když jedna z otištěných básní o této záležitosti pojednávala. Přiložil ještě dvě básně, které tehdy, když o ni usiloval, když do ní byl zamilován, napsal. Byl zamilován … ten minulý čas sem nepasuje, uvědomil si. Vždyť jí měl pořád plnou hlavu. Ještě že mě baví a že umím psát povídky. Snad umím. Zůstane to zachyceno. Je to přece část mého života, ale snad to řekne něco i ostatním. Ale musím se schovat za pseudonym. Jinak bych jí kompromitoval a to nechci. Nejsem bulvární novinář, pachtící se po senzacích. Ostatně mám zájem krýt i sebe, pomyslel si.

Za několik dní dostal jednoznačnou odpověď. Stejně stručný, stejně nedbalý dopis jako byl ten první …

Ty dva dopisy od ní spolu tvořily pozoruhodnou kuriozitu. Ten první mu Lenka napsala ještě v době, kdy neprozradil své city k ní, ale kdy po ní chtěl názor na svou báseň. Tehdy mu po několika urgencích poslala po své matce dopis, v němž ho vyzývala, aby jednal osobně, že tím se vše snadněji vyřeší a vůbec je to lepší než si dopisovat a při setkání se tvářit jakoby nic. Tehdy ovšem Lenka nevěděla, že se k ní nehrne, když ji potká prostě proto, že má pro ni slabost, že ji miluje. No vidíš, Leničko, a když jsem to po mnoha váháních udělal, tak jsi mě poslala ke všem čertům, pomyslel si se zahořklým úsměvem. Ve druhém dopise ho vyzývala, aby jí dal pokoj. A mezitím nic, alespoň pokud jde o dopisování z její strany. Výzva a odmítnutí.

Lenka

P.S.

Četl ten dopis pořád dokola. Hladil očima každé písmenko, každou čárku a bylo mu jasné, že to myslí doopravdy. Uvědomoval si dobře, že tím končí naděje nejen na přátelství s Lenkou, ale také naděje, že se sblíží s učiteli a hlavně s učitelkami z hudební školy, že s nimi bude vášnivě diskutovat o významu hudby v životě člověka a podobných nesmyslech.

Měl jsem to již nechat být, říkal si v duchu. Kdyby zůstalo u jeho posledního dopisu z léta, kdy se jí za vše omluvil a slíbil, že se omezí pouze na pozdrav při náhodném setkání … Kdyby nebylo té jeho mužské ješitnosti, která mu našeptávala, že to možná skoncoval, právě když se rozhodla změnit svůj postoj k němu, když se mu zdálo, že po obdržení toho posledního omluvného dopisu se na něj dívá jaksi jinak, mileji něž před tím … Mohl by na celou tuto záležitost s Lenkou vzpomínat jako na pokus, který nevyšel, ale který se ctí zvládl. Ale nyní má sice jistotu, že nic neuspěchal, že ona skutečně nemá o něj zájem, ani jako o kamaráda, ani jako o partnera, ale je v roli toho, kdo byl pokořen, odmítnut, definitivně a jednou pro vždy. Ale slova, zvláště slova žen, i když jsou napsaná, se nesmějí brát zase tak vážně. V kolika filmech a inscenacích hrdinky taková nebo podobná slova denně vykřikují na své partnery, a následuje rozchod. Ale ne, věděl, že toto sebechlácholení v žádném případě neznamená, že by to ještě jednou chtěl zkoušet. Ne. Záležitost s Lenkou je pro něho mrtvá. Na vždy. Cítil, že když si na Lenku vzpomněl, když si ji před sebou představil, že už se ho nezmocňovala touha a pokušení znova ji napsat. Už to s ním nic nedělalo. Jako kdyby si vzpomněl na kohokoliv jiného, na kteroukoli z minulých a dávno zapomenutých lásek.

Myslel také na to, jak zhruba před rokem jednou v sobotu odpoledne mu zase jeho přítelkyně udělala kázání, že se za rok známosti s ní nic nenaučil, že se neumí obléct, že chodí jako důchodce, že má stále na botách bláto atd. Tenkrát to bylo po vycházce do lesa. Už ani neprotestoval, že ostatní lidé chodí do lesa v podobných šatech jako on, ve starých riflích, které jsou už sem tam odřené nebo ošoupané. Věděl, co by následovalo. Odsekla by mu, že jí druzí lidé nezajímají, že ona se řídí svým rozumem a vkusem a ten ji říká, že i do lesa, i když jsou tam blátivé cesty, se musí chodit v oblečení na úrovni. Co kdybychom tam potkali nějaké její známé, co by si řekli, v jaké je to společnosti …S důchodcem …

Seděli u kulatého stolu v jeho bytě, v jediném pokoji a jí se pořád s tou výchovnou přednáškou nechtělo skončit. A on myslel na Lenku.

V duchu jí volal: Leničko, zachraň mě od této furije …

Když se podíval znova na dopis od Lenky, který držel v ruce, bylo mu jasné, že ho Lenka nezachrání.

Střídaly se v něm protikladné nálady a pocity. Chvíli se cítil zahanben sám před sebou, že zase dolízal a polekal se pomyšlení, že by to Lenka řekla jeho přítelkyni nebo kolegům z práce. Jindy si zase říkal, že je na sebe hrdý, že to zkusil a že ji přiměl k odpovědi, i když takové, která znamenala konec naděje. V průběhu uplynulého roku, když usiloval o její přízeň trochu pozapomněl na to, kdo to vlastně Lenka je. Ne, nic o ní skoro nevěděl, pokud jde o detaily z jejího života, ale věděl toho dost na to, aby mohl počítat s tím, že seznámení s ní nebude snadné, pokud k němu vůbec dojde. Vážná až upjatá žena, chodící po ulicích sama a zamyšlená, žena, která má za sebou působení ve dvou orchestrech jak se říká vážné hudby a bůhví co pokud jde o chlapy a soukromý život, žena, která si na sobě asi dost zakládá a hned tak s někým se nebaví.

Uvědomoval si také často, když vzpomínal, co jí vlastně v dopisech psal, že s ní rozmlouval mnohdy jako s malou holkou. Tón jeho dopisů byl místy spíše otcovský než partnerský. Vysvětloval ji, nabádal ji, možná, že ji i poučoval. Přesně si to již nepamatoval a kopie od soukromých dopisů si zásadně nedělal. Považoval to za neslušné. A tak se nemohl divit, že se na něj zlobí natolik, že s ním už nikdy nechce ani mluvit. Tak chápal její slova Dejte mi, prosím vás už jednou pro vždy pokoj. Tak jednat s ní, váženou učitelkou …

Ještě že je tu Romana, jeho kolegyně z práce a snad i přítelkyně. Všechny jeho trable s Lenkou zná. Ví o nich, protože se jí chodí zpovídat a radit se co a jak dál, nebo spíše zdali něco nepokazil. Napadlo ho také, že příčinou Lenčina rozhodnutí vůbec se s ním nebavit by mohla být i jeho přítelkyně, se kterou všude chodil nebo spíše ona s ním, byla na každém koncertě, na každé vernisáži.

Napsal ji sice v jednom dopise, že navrhuje nechat všemu volný průběh, že to život vyřeší sám. Napsal to ovšem obecně, že je zde jedna otázka, na kterou by možná chtěla znát odpověď … neuvedl, že se jedná o jeho přítelkyni. Domníval se, že když někdo, kdo má partnerku, začne projevovat sympatie jiné z bezprostředního okolí, že si lze domyslet, že není spokojen a hledá někoho jiného. Hmmm, ale nyní s odstupem času to tak nevypadá, pomyslel si. Možná Lence nebylo jasné, jakou by měla v jeho životě hrát úlohu. Ale ne, zavrhl to. Vždyť s Lenkou neměl ani jeden rozhovor. A ve stavu v jakém bylo jejich seznamování přece ještě nebylo vhodné mluvit o těch druhých kolem nich, když si nepromluvili ani o sobě.

Ale jedno na Lence od samého počátku cenil. Že držela jazyk za zuby, že neudělala skandál, ani její rodiče, kteří to také věděli … neřekli to ani jeho přítelkyni …!

Přítelkyně. Na tu po celou tu dobu vyprávění příběhu zapomínal. A co ona, není to k ní neférové … O celé této své záležitosti s Lenkou věděla vedle Romany ještě Naďa. Té se také chodil zpovídat. Věřil jim. Ale ty mu vnesly do hlavy ještě více zmatku, zejména, pokud jde o morálnost či nemorálnost či férovost neférovost vůči přítelkyni. Zatímco Romana zastávala názor, že když nejsou svoji a nemají děti, tak rozchod, když to neklape z obou stran není nic nemorálního. Naďa jej ovšem odsuzovala, před ním samým. Sama měla doma problémy a spoustu věcí, o kterých jsem jí říkal, prožila i se svým mužem … Ješitně si v duchu zamnul ruce: v mé povídce budou obecně platné pravdy, to bude čtenáře zajímat … Říkala, že to není řešení, když to neklape tak se hned dívat po jiné …

Z rozjímání nad Lenčinými dopisy jej vytrhla přítelkyně. Vstoupila rázně do pokoje a spustila. Půjdeme se podívat do jednoho nového obchodu se zlevněnými oděvy a botami. Dostali tam nové zboží. Měl by sis tam něco vybrat, abych se za tebe nemusela stydět. Abys nevypadal vedle mě jako důchodce. Jindy by určitě něco namítl, ale definitivní konec s Lenkou ho natolik naplňoval, že beze slova vstal, obul se, oblékl si kabát a poslušně vyšel za přítelkyní na chodbu, a do výtahu a na ulici … směrem k obchodu s levnými oděvy a botami.

Epilog

Pro případ, že někdy potká Lenku měl připravenou větu:

“Jste krutá jako zimní královna a vůbec vám to nesluší. Pokud vám to ještě nedošlo, tak vás miluji, Už řadu let. Když nic, tak jsem rád, že jsem vám to dokázal sdělit, že jsem se k tomu dokázal přiznat. Velmi se mi tím ulevilo, ovšem na druhé straně zase přitížilo vaším naprostým odmítnutím. To jsem si snad ani nezasloužil. Ale nebudeme se k tomu již vracet. Děkuji vám za všechno.”

Nikdy jí to neřekl. Už nikdy jí nic neřekl, jen pozdrav. Už nikdy jí nic nenapsal, ani pozdrav k narozeninám, svátku nebo k vánocům. Ani do pohledu už nikdy nevložil tu prosbu, žádost, aby se nad ním slitovala, aby si to ještě rozmyslela. Pořád ji miloval, ale byla v něm už hrdost, která mu nedovolila, aby ani ve slabých chvílích se znovu snížil k tomu, aby ji prosil, aby dolízal …

Ale kromě smutku nad nenaplněnou láskou se v něm pomalu začínal rodit nový, jakýsi zvláštní pocit, jakási žízeň, jakýsi hlad, chuť zase na něco čekat, něco podnikat, rozumí se s nějakou ženou … Ale jen tak jako hru. To s Lenkou myslel vážně. Nevyšlo to. A co z toho zůstalo, vzpomínky na příjemné pocity a trochu i strachu z ostudy, ke které naštěstí nedošlo …, protože asi i lidské klepy mají svoje zákonitosti a zdaleka ne všechno, co se vidí se říká, říká těm, kterých se to týká, kterým by pravda ublížila. Ostatně je to asi zábava mnoha mužů i žen si spolu hrát. Jemu to zatím unikalo. Vlastně neunikalo, pouze nebyl ochoten přijmout pravidla hry, na porážku se nereaguje ignorací žen na celém světě … Ale není na to příliš starý? … Nemůže oslovovat puberťačky, to mu bylo jasné, však i starších, co jsou ještě k světu je dost … A třeba když to bude brát jako hru, nebudou prohry tolik bolet a když se ta hra podaří a bude se oběma líbit, tak to bude hodnota sama o sobě a třeba i naděje na vážný a opravdový vztah.

                               Konec