Kálal na to

I. M. Kálal

Málokdy se stává, že by člověk omylem narazil na génia. Většinou má člověk v životě štěstí na pravý opak. I když se, říká, že lidská genialita a debilita jsou od sebe téměř nerozpoznatelné, kolik geniálních děl však zbude po debilovi? A naopak. Já jsem měl to neuvěřitelné štěstí, že jsem jednou potkal Ibrahima Mojsejoviče Kálala. Ten člověk nejenže měl zvláštní jméno, i on sám zvláštně žil a vlastně i zvláštně vypadal. Už jeho postava zdálky připomínala křivuli. Ibrahim Mojsejovič Kálal prošel základní školou celkem bez problémů a dá se říci, že bez povšimnutí.  Za to gymnázium, bylo pro Kálala pravým rájem. Hlavně obsáhlá vědecká knihovna v podkroví. Tady začal Kálal sklízet první úspěchy na poli vědy. V prvním ročníku se začal aktivně věnovat archeologii. Díky jeho vcelku nenápadným vykopávkám v Berlíně máme dnes možnost si prostudovat například další ze Schindlerových seznamů. Jen pro názornost část jednoho z nich předkládáme:

1 kg cibule,

Máslo,

Droždí,

Rum,

½ chleba

lubrikant

časopisy

Tenhle nenápadný seznam rozpoutal rozepři na půdě historické fakulty v Londýně. Nejen na půdě ale, i ve sklepě na schodech a dokonce i v mezaninu.

Kálal však dlouho nezahálel hned následující rok z jedné ze svých výprav přivezl čerstvý artefakt z vykopávek v Jeruzalémě. Malá hliněná tabulka, která spíše připomínala podnos pod půllitry na sobě nesla jakési neznámé písmo. Podrobnými studiemi se ji podařilo rozluštit a zjistilo se, že to bude pravděpodobně skutečně podnos pod půllitry a písmo není nic jiné než otlačené kroužky. Nicméně díky tomu už dnes konečně víme jak vznikly ony pověstné olympijské kruhy.

Kálal také archeologickou obec doslova šokoval svým objevem ve Věstonicích. Při vykopávkách zde zakopl o Věstonického Marta. Malou hliněnou postavičku muže. Podle jeho hypotéz se ženy, které spatřily zpodobnění Venuše jako symbol plodnosti a ženskosti rozhodli mužům pomstít a vytvořili Marta. Soška znázorňovala malého přihrblého blbečka s extrémně malým přirozením.

Kálal za tento objev nesklidil dlouho očekávaný aplaus. Celá aula přednáškového sálu, kde svůj objev poprvé prezentoval zaburácela protesty. Několik historiků se dalo na Kálalovu stranu a ostatní se postavili proti nim. Následovala šarvátka díky, které Kálal utrpěl několik tržných ran na hlavě. Jednu Věstonickou Venuší a dvě Martem.

Ani další nálezy Ibrahyma Mojsejoviče Kálala neměly úspěch.  Veřejnost vlastně totálně zavrhla zkamenělou šišku, která podle Kálala patřila Zikmundovi. Kálal podrobil nález podrobné expertíze a zjistil, že den před rozhodující bitvou u Sudoměře Zikmund jedl slepici na paprice a zapíjel ji silným černým pivem, dále pak zakousl několik černých rozinek a  malé zelené jablíčko. Chvilku před usnutím pak vychutnal sklenici teplého lehce zkyslého mléka a to byla právě ta chyba. K onomu památnému okamžiku, kdy jmenovaná šiška přišla na svět  došlo pravděpodobně v okamžiku, kdy se přední voj husitů propracoval až k Zikmundovu velitelskému stanovišti.

Celkem nelibě nesla odborná obec i nález nalepovacího kníru Adolfa Hitlera. Podle Kálala tento nález potvrzuje hypotézu, že se Adolf v přestrojení za Charlieho Chaplina vydával na mezinárodní filmové festivaly. Tento fakt i potvrdil podivné projevy a přednášky, kterými tehdy Chaplin doslova šokoval filmovou společnost. Na festivalu v Benátkách v roce 1939 například při příležitosti udílení ceny pro nejlepší režii, prohlásil, že všichni režiséři by měli nosit uniformu, jejíž součástí by byly naleštěné jezdecké boty a bičík. Tento návrh nadšeně a s potleskem přijal pouze Mussolini, který tenkrát seděl v porotě.

Jak však šel čas Kálal začal rezignovat. Z bývalého archeologického bouřliváka se pomalu stával malátný bručoun, který se čím dál častěji zavíral v přítmí své pracovny s mumií

královny Klitoris z třetí dynastie Viagris a tam ji dlouhé hodiny oprašoval.

Na sklonku života pak už jen vystoupil na sympoziu bezdomovců s progresivní hypotézou Diogenových spojených sudů. Začínající stařecká demence ho však začala stíhat rychleji než čekal. Pravda bylo mu teprve třicet, povahou a chápáním světa se  však cítil na devadesát. Dokázal si například naprosto barvitě vybavit zážitky z dětství. Nedovedl si ale vzpomenout, co dělal den před tím. Nejoblíbenější jídlo z jeho jídelníčku byl dědkův mls. Bílá káva, do které si namáčel rohlík. Stále nemohl najít zuby, i když ty své měl ještě na místě. Byl nerudný na mládež, když ho v autobuse nepustili sednout.

Poslední doklady o jeho vědecké činnosti nacházíme na jeho stole. Podle tuhosti drobků pod talířem bychom mohli usuzovat, že pracoval dlouho do noci. Kroužek pod hrnečkem dokazuje, že pil kávu a že ji opět rozlil. Pero z ocelovým hrotem zabodnuté v zádech pokusného králíka jasně naznačuje, že se mu práce nevedla. Bohužel však nezjistíme, na čem právě bádal, protože se objekt jeho výzkumu ztratil. Policie však podle polohy těla - Kálal visel za nohy uprostřed místnosti a hlavu měl naraženou v kbelíku s betonem- usuzuje, že šlo o zjevnou sebevraždu. Proto se po zmizelé studii ani nepátralo.

Vzhledem k tomu, že šlo o velkého vědce, s napětím se čekalo na otevření závěti. U notáře se sešel pouze úzký kruh nejbližších. Pět prostitutek od Červené Lucerničky, barman Vinpy, překupník Sandy a dalších zhruba asi padesát osobností patřící ke kulturní, společenské a politické smetánce města.

Když notář rozlepil pečeť,  několik policistů vzrušením omdlelo. Velkým tučným písmem tam sám Ibrahym Mojsejovič Kálal napsal: Polibte si všichni prdel.

Po chvilce váhání to všichni udělali a tak večer nabral vysoký společenský ráz. Zbytek setkání pak probíhal za dodržení vysokého stupně společenského bontonu. Dá se říci, že i po smrti tento velký muž stále ovlivňoval společenské a kulturní dění v našem malém městě.