Štěstí v neštěstí

Na maďarské punkery Bankrupt, které si na mini turné po českých klubech pozvala strakonická skupina Z ničeho nic, jsem byl poměrně zvědavý. Předcházela jim totiž pověst, že to jsou takřka Ramones z Budapešti. Skutečně se svou melodičností, ostrými kytarami a pódiovou šou blížili této americké punkové ikoně. A publikum strakonického klubu na Křemelce si hned po pár vypalovačkách získali. Kromě dobře odvedeného koncertu dalších dvou kapel, mladíků z Krwawého kolena a zkušených bardů ze Z ničeho nic, mě však zaujal hned u vstupu vytáhlý mladý muž.

Samá ruka, samá noha, abnormálně vytáhlého vzrůstu a nemizejícího úsměvu. Jak se ukázalo, byl to moderátor celého večera. Nenásilně a s elegancí roztleskával posluchače a vybízel k podpoře kapel. Celým klubem proplouval a s kdekým se dával do řeči. Sám také roztancovával kotel pod pódiem a lidi na jeho hru rádi a bez obav přistupovali. Jeho entuziasmus a dobrá nálada byly neskutečně nakažlivé. Říkal jsem si, kde v sobě bere tu nezkrotnou energii a vitalitu. Tak jsem se na neznámého mladíka, který přijel z Prahy coby kamarád Z ničeho nic, zeptal.

Jeho jméno mi bohužel vypadlo, ale na jeho příběh se zapomenout nedá. „No, tak trochu se podruhé narodil,“ dozvídám se. „A co se mu stalo?“  „Srazil ho vlak. Byl úplně na hadry, musel pro něj letět vrtulník. Ten ho odvezl do Prahy na Homolku. Dávali mu sedmiprocentní naději na přežití,“ říká mi Honza Raus, zpěvák Z ničeho nic. Aby toho neměl málo, tak mu museli odebrat velký kus plíce. A světe div se, v té plíci mu objevili nádor. „Ta srážka s vlakem mu tak možná zachránila život,“ dodává Honza. Ve špitále měl pobýt několik měsíců, ale odešel o berlích už po osmnácti dnech. A začal si život užívat plnými doušky.

Jakpak by ne, když už vás má na devadesát procent hrobník na lopatě, a vy mu z ní vyklouznete a s úsměvem mu dáte najevo, ať s vámi ještě nepočítá. A že odplout na druhý břeh zdaleka ještě nemáte v plánu. A když už jste přežili srážku s vlakem, tak bez jedné plíce, můžete docela dobře fungovat taky. A jestliže vám byla daná druhá šance, tak ji rozhodně nepromrháte a budete bavit sebe i druhé. To vše mi běželo hlavou, když jsem spíkra večera pozoroval a možná mu i trochu záviděl to, jak dokáže uvolnit sebe i druhé, jak si umí vychutnat každý okamžik svého nového života. Jak do radosti z hudby a ze společnosti umí vtáhnout každého, kdo byl na parketu, a být mu skvělým společníkem. Podobná setkání mám hrozně rád. Vždycky mi totiž připomenou, v jakých malichernostech se často pabráme a stěžujeme si na nepodstatné pitomosti. Spíkr tohle evidentně neřeší. Měl totiž velké štěstí v neštěstí. A moc dobře to ví. On prostě umí žít.