Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDopisy v metru
Autor
Hladová_Veverka
Přečtěte si to a sami uvidíte. Možná vám to ale přijde moc červený a obyčejný. Neříkám, že není...
Zvonění telefonu Maxe probudilo. Posadil se na posteli, koukl, kolik je hodin, a promnul si oči. Zvonění neustávalo. Max něco nevrle zabručel a odpotácel se k telefonu. “Prosím?”
“Čau Maxi, potřebuju s tebou mluvit…” řekl mu dívčí hlas.
“Kdo je to?”
“Tady Zuzka…”
Max ji poznal okamžitě, ale už dávno se rozhodl hrát tuhle hru. Nezná jí, neví, o koho jde. “Jaká Zuzka?”
“Tvoje bývalá Zuzka!”
“Promiňte, to bude patrně omyl,” řekl Max do mluvítka a zavěsil. Telefon zazvonil vzápětí znovu.
“Prosím?” opakoval Max.
“Dělá ti to dobře?”
“Haló?” Max se velice bavil. Ne tak osoba na druhém konci drátu.
“Chci tě vidět, chci s tebou mluvit!”
“Prosím vás, jste si jistá, že jste se nespletla? Já vás vůbec neznám. Nebo si aspoň nevzpomínám…” řekl Max co nejpřirozeněji a vzpomínal na studentská léta, když chodil do dramatického kroužku.
“Proč mi tohle děláš?” V hlase začínaly zaznívat první vzlyky raněné duše.
“Třeba to jenom přeskočilo v ústředně. Občas se to stává. Nashle!” znovu Max zavěsil.
Potřetí telefon už nezazvonil. Max si spokojeně oddychl a znovu pohlédl na hodinky. Bylo půl páté odpoledne. Spát už se mu nechtělo a měl potřebu něco dělat. Něco velkého. Něco…
Bezmyšlenkovitě a zcela automaticky zapnul počítač. Tak lásko, uvidíme…, řekl si v duchu.
Pustil textový editor a začal pátrat v paměti. Jak jen to v tom metru bylo?
Drahá Z.
Už je to tak dávno, co jsem o Tobě neslyšel. Trpím nespavostí, musím na Tebe pořád myslet, ale v každé myšlence vystupuje i on. Zatím nevím, jak si ho mám představit, ale řekl bych, že to bude můj pravý opak. Vysoký, krátké tmavé vlasy, hnědé oči… S hrůzou, když procházím po Karlově náměstí, očekávám, kdy se z nějakého zákoutí oba vynoříte, ruku v ruce jako dvě hrdličky. Bezpečně vím, že bych něco takového nepřežil. Už dlouho se rozhoduji pořídit si zbraň a při takové situaci ji neváhat použít. Nejdřív bys to odnesla ty, za to, že jsi mne zradila. Pak by to dostal on, i když za nic nemohl. Jen z čistého sokovství. A nakonec bych si přiložil hlaveň ke spánku a poslal se za Tebou do ráje. Do našeho soukromého ráje, kterému bychom vládli jen mi dva. Bez Boha, bez hada, bez jablka. Hřešili bychom od rána do večera. A on by se na to musel koukat z klece, která by byla za skleněnou stěnou, aby nebyly slyšet jeho nářky.
A víš čeho se také hodně bojím? Toho, zda teď o mně mluvíš, jako jsi přede mnou mluvila o svých bývalých. Věčné pomluvy, snad jediná věc, která mně vždy tak vadila, ale nikdy jsem Ti o ní neřekl. Pomlouváš mě?
Nechci už dál trpět o samotě. Ale na druhou stranu vím, že už nikdy nebudu nikoho milovat tak, jako jsem miloval Tebe. Pak si tedy říkám “má cenu hledat?” Neumím si představit tu trapnou situaci, kterou znám jen z filmů, když muž při pohlavním styku vykřikne jméno své milenky. Bezpečně vím, že bych jiné jméno říci
nedokázal. Vždy bys to byla ty, i kdyby to byl někdo úplně jiný. Představivost k sexu patří a bez této představivosti by se můj sexuální život rovnal nule.Můžeš pochopitelně navrhnout, abych si našel jinou Zuzanu, ale pak se tedy musím obávat toho, že jí budu srovnávat s Tebou. A protože ty jsi jediná dokonalá dívka pod sluncem, jak dlouho by takový vztah mohl vydržet?
Musím končit, nevidím na monitor přes nával slz.
Miluji Tě, vrať se
Líbá Tě M.
S obrovskou úlevou a ďábelským úšklebkem ve tváři po sobě celé dílo přečetl, zda neudělal nějakou chybu, a počítači zadal strohý příkaz “print”. Tiskárna slabě zakňučela a vyvalil se z ní list papíru. Pak si Max otevřel šablonu na tisk na obálku a ještě si vytiskl známou Zuzčinu adresu. Dopis do obálky vložil, nalepil známku a vydal se do večerního chladu k poštovní schránce.
Odpověď se dostavila za tři dny. Max tentokrát pracoval na novém textu pro redakci, když opět zazvonil telefon. Ačkoliv pevná linka neumožňovala zjistit, kdo volá, Max si byl stoprocentně jistý. Buď je to omyl, nebo Zuzka. Omyl to nebyl…
“Prosím?”
“Ahoj, tady Zuzka…”
“Kdo?”
“No Zuzana!”
“Aha, vy jste volala asi před třemi dny?”
“Ano, to jsem volala.”
“Snad jsem vám ale jasně řekl, že máte patrně špatné číslo.”
“Proč jsi mi psal ten dopis?”
“Prosím vás, nevím o co vám jde. Nechte mě laskavě na pokoji. Díky, nashle!” ukončil Max rozhovor. Funguje to výborně, pomyslel si…
“Kdo to byl?” zeptala se náhle Lenka, Maxova přítelkyně, se kterou se seznámil prakticky v zápětí po rozchodu se Zuzanou.
“Omyl, nějaká hysterka,” odbyl Max odpověď.
Pak byl týden klid a Max se připravoval na další útok. Vše do puntíku zopakoval.
Drahá Z.
Nevím, zda Ti ten první dopis nedošel, nebo mě snad záměrně necháváš trpět. Nějak se mi nezdá, že jsi nijak neodpověděla. Mohla jsi ten dopis alespoň neotevřený poslat zpět, adresu si snad ještě pamatuješ, nebo je ve Zlatých Stránkách. Znal bych tak tvou reakci. Takhle mě stále donekonečna nutíš vymýšlet další a další srdceryvné fráze, spojené v jeden slohový celek zvaný dopis.
Víš dobře, že mi podobné romantické úkony nikdy dobře nešly, ale jak rád bych Ti teď do očí řekl: Miluji Tě. Chtěl bych se změnit, aby ze mě byl úplně jiný člověk. Zapomenout na mé nynější Já a stát se dokonalým, věrným milencem, který by miloval svou dívku, chodil s ní na procházky do parku a líbal se s ní pod rozkvetlou třešní. Aby víc než jakýkoliv pohlavní styk pro mne byl obyčejný polibek a dotyk ruky, plný něhy a lásky.
Tento dopis je o mnoho kratší, než ten předchozí, ale můj názor je, že nic z mých citů se nedá odbýt hozením na bílý list papíru. Musím Ti je říct přímo do očí, jinak se zblázním. Prosím, nedělej hlouposti a ozvi se, zavolej, přijď, odepiš. Umřu…
Líbá Tě M.
Jenže po tomhle dopise nastalo ticho po pěšině. Až jednou…
Vše na stole bylo perfektně připraveno. Svíčky hořely a kuchyní se rozlévala vůně krevet na česneku. Max seděl v křesle, četl si a čekal.
Zazvonil zvonek. Max vylétl a hnal se ke dveřím. Tam k jeho překvapení ale nestála ta, na kterou čekal…
“Ty? Co tu chceš?” rozkřikl se na Zuzanu, která zářila jako slunce.
“Co asi, ty můj rošťáku!” usmála se a bez vyzvání vstoupila. “Mohla jsem si myslet, že to beze mě nevydržíš, ale… jak jen jsi věděl, že přijdu?” řekla a rázně přistoupila ke stolu. “Modrý Portugal, ty víš co mám ráda!” Na
lila si plnou sklenici vína a usrkla.“Teda, víš… to vlastně není pro tebe.”
“Nech už těch řečí, tolik jsem po tobě toužila,” řekla Zuzana vzrušeně. Přistoupila k Maxovi a začala mu hladit hruď. Pak mu začala rozepínat košili a postupně svlékala i svoje šaty. Max se bránil, ale na silnější odpor se nezmohl, protože byl patřičně v šoku.
“Neblbni,” řekl jen.
“Tolik jsem po tobě toužila,” vykřikla Zuzana a strčením poslala Maxe na gauč.
“Haló, Maxi! Jsi doma?” Ozval se dívčí hlas z předsíně.
“Do prdele…” ujelo Maxovi.
“Bylo otevřeno, tak jsem…”
Max sebral poslední zbytky sil a shodil Zuzanu na zem. Ta okamžitě vstala, hledíc do očí ohromené Lenky. “Neřekl jsi mi, že čekáš svou sestřenku…” dodala hbitě a rukou si zakrývala co se dalo. Pak se narychlo oblékla. “Promiňte, měl jsi mi to Maxi říct!” a vyběhla ven.
To už se pomalu zvedal i Max. Bál se na Lenku podívat.
“Tak sestřenku?” řekla.
“Počkej, vysvětlím ti to!”
“Děvkaři!” zakřičela Lenka a vpálila Maxovi facku. Hbitě se otočila a vyběhla za Zuzanou.
Max sklonil hlavu do dlaní a večer pak proseděl v křesle. Modrého Portugala nakonec zvládnul sám. Potřeboval to.