Necizistence

     ...myslel si, že tomu všemu může utéct, a tak otevřel ty těžké vchodové dveře a vyběhl ven do jarní mlhy. A chvíli po něm i žena, jež na něj volala: Tak počkej přeci, počkej, to se nějak spraví, věř mi, tak dlouho, dokud ji nedošel dech a jí nezbylo nic jiného, než sledovat, jak ho pomalu ztrácí v bílé tmě, před níž se ještě naposledy otočil a koukl na ni. Na ni, kterou poznal zrovna dnes
     když se probudil v nemocničním pokoji, nevěděl, kde je, ani jak se tam dostal, a jen v jakémsi polo-bdělém stavu pozoroval slunce, jež prosvítalo skrze žaluzie, mezi nimiž se na chvíli objevily obličeje třech jemu nejbližších: jeho žena, dcera a syn. Byly tam a pak zase zmizely - jako nějaký přelud, po němž zůstalo jen bolestně prázdné místo
     a proto svůj pohled odvrátil jinam: brouzdal jím po hladkých nemocničních stěnách s občasným obrázkem stromu či moře. Nebo zátiší s květinou. Až nakonec uviděl ji – unavenou s rozteklým líčidlem –, jak najednou vstává z malého křesílka vedle postele, v němž nejspíš přečkala celou noc, jakoby radostí vzlétá až k nebesům, a něžně a blízce jej objímá
     zatímco on ani netuší, kým by mohla být. Nezná její obličej, úsměv, ani oči; a když mu pak říká: Miláčku, já jsem tak ráda, že Tě vidím, nepoznává ani její hlas; dýchá a vnímá vůni její kůže a vlasů a přitom z ní necítí nic hlubšího (nežli jen parfém a šampon) – žádnou lásku, která by jej přiměla ji chytiti kolem ramen a něco ji říct, aby se pak překvapená a trochu nešťastná nemusela zeptat: Stalo se něco? a tak by se ani ta chvíle, jež přišla po těch slovech, nemusela zaseknout do věčnosti – a setrvat v ní tak dlouho, dokud se opět nerozeběhne a nenechá za sebou jen jakýsi uzlík na nitce času, který tam navždycky zůstane - a až po ní pak pojedeme prsty, znova a znova nás udeří do jejich konečků a rozezní bolest:
     My se známe? vmetl ji do obličeje. A bodl za ráz, protože neměl jak jinak: nevěděl, co jiného ji říct, a přitom nedokázal mlčet – nemohl ji obelhávat tichem a tak jen sledoval, jak ona neznámá s každým jeho dalším slovem pomalu chřadne jako květina během přicházející zimy: Já vás neznám... Vy jste má žena? Co to říkáte, vždyť já mám svoji ženu a dvě děti, musím jim zavolat –, až nakonec zůstane pod vrstvou ledu (zamrzlá a mrtvá) s pohledem upřeným do jeho očí šokovaně zírat, i když její hlava bude až moc dobře vědět, že všechen ten chlad přišel prostě jenom tak, z ničeho nic, aniž by za něj jakkoliv mohl, jelikož se občas stane -
     „může se stát, že si váš muž po zranění hlavy nebude nějakou dobu nic pamatovat, ale je v pořádku, je v pořádku“, říkali mi do telefonu a já se i tak na té dálnici z Hamburku strašně bála! i když jsi mi ty samotný volal, že ti nic není a že nemám jezdit, ale já stejně jela, jela po dálnici a potom poslouchala doktora, co mě k tobě nechtěl pustit dřív, než mi znova zopakuje, že je vše v neprostém pořádku, ukáže skeny a rentgenové snímky a k nim jako zaříkadlo pečlivě vysloví všechny ty cizí termíny, kterým stejně nerozumím, proložené slovy: „zítra může jít domů, bez zranění, bez rizika vnitřního krvácení, bez fyzických či psychických traumat, zítra domů, zítra domů - nemějte strach“, a pak znova zapne … plný snímků, aby mne opravdu uklidnil a já tě už nebudila, a kolem nich bude máchat vrásčitýma rukama, dokud mu konečně neuvěřím a on mne nevpustí do útrob tohoto pokoje, přičemž už bude až moc dobře vědět, že jsem klidná a nebudu tě budit, nýbrž jen usednu do malého křesla vedle postele a z něj budu ještě dlouhou dobu pozorovat světla aut, jak skáčou po tvých bocích přikrytých nemocniční peřinou, zatímco z dálky k nim budou znít zvuky kroků se táhnoucích nekonečnem noční směny po předlouhých prázdných chodbách lemovaných tisícem dveří, až nakonec klidná a šťastná usnu s tím, že tě ráno konečně uvidím a ty budeš v pořádku (byl si tím tak jistý!), jenže teď tu my oba sedíme a ty mi tvrdíš, že mne neznáš, že jsi někdo jiný! a já si přeju, aby tu byl a řekl mi, že všechna ta včerejší slova jsou pravda, že je vše v pořádku a že když se líp podívám, budeš tu - a pak se podívat a najednou tě tu mít – najednou tě tu prostě mít; ty mě už vážně neznáš?
     dořekla proud svých myšlenek přesně tak, jak ji došel na jazyk – čistě a nepřerušeně a když poté uslyšela „ne“, již neměla sílu dál nést všechny ty kříže. Padla zpátky do křesla, svalila hlavu na bok a plakala, zatímco on - tam ještě stále zpola seděl a zpola ležel a vůbec netušil, co by měl udělat. Jeho oči už zase běhaly po nemocničních stěnách a snažily se o nelezení čehokoliv, co by smělo napovědět, jaká strašná hrůza musela této situaci předcházet. Kde v mozku musely působit fyzikální síly, že se to všechno mohlo takto pohnout? Kde musel za nitky tahat bůh a kde musela náhoda, že se probudil uprostřed cizího lidského života a ten vlastní dost možná navždy ztratil? Jeho myšlenky těkaly ze strany na stranu a přitom se bály, aby nevzplály, aby nepomyslely na onu ženu a dvě děti a na to, že dost možná nikdy neexistovaly.
     Avšak na stěnách nebylo vůbec nic, žádná odpověď - a hlava nebolí, tak jak? Jak se to mohlo stát? Tápal pohledem a poté i hlasem, když se k ní pokusil přiblížit a říct jí, že to tak nechce, že za to nemůže, a ona máchla paží - ohnala se tak rychle a energicky, div mu nevyškrábla oko. A pak na něj řvala: Táhni, táhni pryč! Už tě nechci ani vidět! zatímco jí z očí ještě stále ztékaly slzy a vzlyky přerušovaly slova, pořád křičela, i když tam už dávno nebyl: otevřel dveře do koupelny a v kulatém zrcadle nad umyvadlem nepoznal svoji vlastní tvář. Koukal na ni a přitom ji ohmatával dlaněmi, jenže nic z toho si ani náznakem nepamatoval.
     A dál jen cítil, jak mu realita svírá hrudník, jak mu celý svět v čele s tou ženskou a obličejem, jež mu nepatří, stále silněji křičí přímo v prostřed jeho vlastní hlavy, že se něco asi doopravdy zvrtlo, že to celé není jen nějaké podivné zdání, jež se dá jakkoliv vysvětlit – a pak jít domů – a všechny tři tam najít v naprostém pořádku - jak si je pamatoval - jak mu neustále jejich hlasy zněly hlavou - tváře zářily před očima a dlaně mrazily všude po těle - a pak se neovladatelné pásmo jeho vzpomínek najednou zaseklo
     jako nějaká kazeta, jež dospěla ke svému konci: už zase vnímá čvachtání podrážek na mokrých dlaždicích, šedavou omítku domů a lampy, jejichž světla ubíhají nad jeho hlavou, i když běží on pod nimi. Otáčí se, ale už za ním není, a přitom neví, proč se obracel (když ji stejně už nechce ani vidět): možná se to prostě stalo, nezávisle na nás, a my s tím teď budeme muset žít. Nést. Když v tom někdo kazetu obrátil a ona pokračovala na straně B:
     Stoupá s ní po starých ochozených schodech, ona se dívá pod nohy, ale jemu se nadzvedají o ten správný kus samy od sebe. Zná jejich výšku, protože tudy již tolikrát šel. Chtěl jsem jí zavolat už v nemocnici, říká pak, jenže jsem to nedokázal. Vyťukal jsem několik číslic a poté jsem najednou vždycky uslyšel ty čtyři tóny a ženský hlas, co říká, že číslo neexistuje - a všechno se ve mně sevřelo - a já nebyl schopný pohnout ani prstem. Udělá několik kroků vzhůru a všechno se obrací.
Neměl bych tě tím zatěžovat, promiň mi to.
     To nic není, mě to nevadí. A pak se objevuje nápis: Třetí patro a podvědomá myšlenka: Zahnout doleva - první dveře napravo – tam bydlí. V těch béžových. Shoduje se barva i tvar. Jenom příjmení ne. Klepe na ně a dál si už jen vzpomíná, jak běží po schodech dolů – ruka táhne za kliku – a kroky vybíhají do chladného prázdna ulice, tak počkej přeci, počkej, ozve se ještě kdesi za jeho hlavou, jež otočí, ale pak běží zase dál, zahne za několik rohů až najednou spatří, že se utéct nedá
     že tím, co jej pronásleduje, není ten byt daleko za ním, v němž místo Lucky a Petříka, ženy Alžběty a jeho samotného jsou nějaké jiné dvě děti s jinou ženou a nějakým chlapem, co ně řve - a potom řve i na něho, až po něm nakonec mrští lahví rumu, z které celou tu dobu srkal, nýbrž jsou tím pronásledovatelem vzpomínky v jeho vlastní hlavě - a před těmi se utéct nedá
i když se o to tak urputně pokouší
     vidí světla lamp nad sebou a bílou oblohu bez nebe, až nakonec zapadne do strašlivého pajzlu jménem Mýdlo, aby se tam umyl od všeho, co nechce nést dál, a přitom až moc dobře ví, že žádný takový saponát není. Zapíjí panáky pivem a ještě většími panáky, ale dnes to na něj neleze jako obvykle. A přitom by tak strašně chtěl! (Na chvíli zmizet.) Pije další a další, dokud mu neodmítnou nalít. Pak platí a sune se ven. Je mu zle. Chce se mu zvracet. Rád by to udělal a rád by si zavolal taxíka, aby jej odvezl domů... ale kam vlastně? Bere mobil a volá ženě, jenže: Volané číslo neexistuje, volaný člověk neexistuje. Je ve slepé uličce možných řešení situace a tak přeci jen zkouší to taxi a doufá, že trvalé bydliště na občance není staré. Za chvíli přijíždí žlutý vůz (k hospodě) a po chvíli přijíždí zase (k domu) –
     když to vidí, sbíhá ze schodů (ta z dnešního rána!), jímá jej kolem ramen, nese do dveří a on přitom celou tu dobu opakuje: Promiň, promiň mi to, jenže ona je zvyklá. Nevadí jí to. Zouvá mu boty a vysvléká košili. Pokládá jej do postele a odchází pryč – a pak je tu už tma; venku ještě párkrát zaduje vítr a rozvíří posledních pár opileckých myšlenek, než se vše nadobro usadí a svět zase na krátkou chvíli zmizí – a přestane bolet
     jenže spánek se vzápětí už zase trhá, zatímco slunce prostupuje skrze cáry mraků a dopadá na jeho tvář. Nepamatuje si, že by se mu zdály jakékoliv sny, ale i tak se chytá za temeno hlavy a tuší, že se všechny ty zapomenuté okamžiky, ty hrůzné momenty děsu, kdy si jeho vědomí stokrát přehrávalo události uběhlého dne a nechalo jej znova a znova prožívat chvíle -, v nichž mu tisíckrát po sobě muselo dojít, že zrovna tohle je jeho první den a všechen předchozí život: všichni milovaní, všechno štěstí a láska je najednou pryč a co víc než pryč - ten život ani nebyl, - všechny takové se usadily hluboko do kořene mozku, kde budou. Kde budou až do samého konce tiše (a přesto tak strašně) bolet, aniž by byť na okamžik směly polevit.
     Bolí tě hlava? zeptala se ze dveří a zůstala v nich váhavě stát. Lehce přikývl. Podíval se jí do očí a všechno v nich až moc dobře vyčetl: Ne, pořád to jsem já, řekl ji a cítil se strašně. Tak strašně! A ona se snažila vypadat, že se nic neděje, jenže to nešlo. Půjdu ti pro prášek, řekla alespoň a vyběhla pryč, aniž se mu zmínila o hromádce čistého oblečení, jak původně chtěla. On jej však stejně našel, oblékl se a došel za ní do kuchyně, kde seděla na lince a koukala kamsi do prázdna
     to vypadá, vyhrkla pak najednou, že to s tou kocovinou nebude tak strašný, a podala mu prášky a usmála se - jen na chvilku, ale usmála. Není, dřív mě to..., zarazil se, když mu došlo, jak absurdní je ta věta: „dřív“ i když se narodil vlastně včera. Dřív to bývávalo mnohem horší. Ale stejně si vložil dvě malé podlouhlé tobolky do úst a zapil je sklenicí vody.
     Je zvláštní, že život bolí míň, než vzpomínky
     a já jimi brouzdám: cítím vůně, chutě všech jídel, vidím dávno zašlé barvy, úsměvy a obličeje, bolí mne, vnímám tisíce nejbližších dotyků v jednom jediném okamžiku, slyším jejich radost a její slova „Miluji Tě“ a vím, že nic takového nikdy... odmlčel se na chvíli. Udělal pár kroků k oknu a dlouze se zadíval na vycházející slunce. Když vidím všechny ty vzpomínky - všechny najednou, mám pocit, že skutečný život je jenom vyhaslým obrázkem.
     Prokrista! otočil se pak najednou, vždyť já přeci až moc dobře vím, že celý můj život začal v okamžiku, kdy jsem si na něj vzpomněl. A nejhořčeji lituji toho, že jsem hned vzápětí nezemřel. Jenom si všechno přehrát a pak konec! A nikdy nezjistit, že to všechno bylo jen přeludem, nikoliv vzpomínkou na pravý život, a pak nemuset zůstat stát u blbýho okna jako trn v osudu druhých lidí, jenž nebolí jen je, ale i sebe samotného, a nevědět, kdy vlastně všechno to trápení skončí?
     Chvíli mlčel a pak na ni koukl
     i když věděl, že by jí to neměl dělat. Ona přeci nechtěla nikoho zabít! A přesto oba z nich již tisíckrát zabila – ve svých myšlenkách, jimiž samovolně brouzdala a počítala, či nepočítala s příchodem jednoho a odchodem druhého – a zrovna takové nehmotné skutky jsou tím nejhorším, co může člověka potkat, protože pokud hřích nikoho nebolí, tak ani není nikdo, kdo by jej mohl odpustit a dát tím duši pokoje. Už teď cítila onu bolest a nevěděla, co vlastně říct, jelikož obojí znělo stejně strašně: Chci, abys navždy zmizel, kontra: Chci, aby se nevracel, jenže ona za to nemohla. Ona si nikdy ani z legrace nepřála z těchto dvou věcí vybírat, tak proč jí (a jemu a jemu) to svět udělal?
     Neměla odpověď – a tak neříkala radši vůbec nic.
     Není ničeho! najednou pokračoval, ani boha není, který by dokázal dát matku a otce tělu, jež nebylo porozeno; není žádné možnosti, že bych snad mohl žít s mojí rodinou – a přitom si ani nemůžu říkat, že se potkáme po smrti, protože já jsem přeci jen jakési nedorozumění v lidské hlavě a ty do nebe nechodí! Na ty kašle stvořitel, ďábel, církev i ta nejposlednější sekta stejně tak, jako na všechny falešné vzpomínky, jimiž jsou všichni, které jsem kdy miloval. A znova se od ní odvrátil zády, jenže už nikam nešel. Zůstal stát na místě a pokračoval až zdrceným hlasem: Jsem pouhý omyl - dočasná mozková dysfunkce, jak říkal doktor, jejíž vymizení se dá očekávat nejspíše za den nebo dva – jaká radostná zpráva! Div tě nepoplácal po zádech! A já? Já to chápu, já chápu, že jsem jen pouhým poutníkem, jenž tudy prochází: bez rodiny, minulosti či jakékoliv jiné věci, jehož jediným majetkem je to, že tudy může jít; jen poutníkem, na nějž se ohledy neberou, vždyť ten má jenom čas! A i ten je ohraničen nejasnou mlhou, z níž může kdykoliv vyskočit kat,
     jenže k čemu mi něco takového má vlastně být? A místností se rozhostilo ticho.
     Možná, řekla pak do něj opatrně, možná zrovna k tomu, aby ses ptal: třeba se smysl našeho bytí nedá spatřit, protože kolem něj chodíme celé roky během našeho dětství a když poté vyrosteme, už si ho dávno nevšímáme, je pro nás obyčejné lidi neviditelný, ale pro tebe? Třeba se můžeš zeptat a
     doznívalo mu hlavou a přitom víc než onomu zvuku, upínal konečky svých prstů, oči a jazyk svého vědomí sám do sebe - do své hlavy, v níž klesajíc stále hlouběji a hlouběji do dávno zašlých okamžiků, bezcílně bloudil a přitom cítil všechny ty nezachytitelné vzpomínky, jak mu protékají mezi prsty jako voda
     zastavil kohoutek, otřel si dlaně do ručníku a vykročil do dlouhé chodby svého vlastního bytu, jíž prošel až do kuchyně, kde spatřil je (stáli tam a drželi se za ruce): jeho žena a děti, jenže on nebyl schopen rozlišit detaily jejich obličejů - dolíčky na tvářích, tvar rtů a tváří, ani lícních kostí, prostě nic, jeden byl jako druhý: měl dvoje oči, ústa, nos a uši, jež na rozdíl od kamene nebo pařezu sice působily dojmem člověka, avšak i přesto mohly patřit naprosto komukoliv - byly to univerzální obličeje, jedny z těch nálepek, které ve snech lepíme na hlavy osob, jež nikdy nespatří světlo světa, nemají v sobě nic lidského a my v nich i přesto chceme vidět člověka. Stál před nimi a věděl, že se jich nedá dotknout, protože
     nejsou, vykřikl najednou po celých hodinách, co zíral z okna, aniž by se pohnul, a ona čekala opodál, možná doufaje, že se vrátí ten původní. Jenže se nevrátil, zvedl se ze židle a udělal několik málo kroků přítmím místnosti zahalené do večera. Jsem tu, řekl ji, ještě jsem tu a cítím, jak mi s každou vteřinou ubývají možnosti toho, čím můžu být, a místo nich se stávám stále více tím, čím jsem. Ne, ohradil se, jakoby mu chtěla něčím odporovat, není to deset šestek padlých v jedné řadě, co je nám vlastní, nýbrž to je deset kostek, které nikdo nikdy nehodil a může na nich padnout úplně cokoliv. Naše existence - ta je jen konkrétním naplněním jedné jediné možnosti ze všech, jež se mohly stát - a tak my reální s každým dalším nádechem přicházíme o další a další tisíce cest, kterými jsme mohli jít - a právě proto je bytí víc umíráním nežli životem: jen ti co se nenarodí, doopravdy jsou. Otevřel spížku a zakřičel do jejích hlubin: Naší pravou matkou je neexistence! To jsme my samotní, z níž nás vyvrhli sem, do poslední fáze „života“, kde už jen můžeme vzpomínat na to, jak jsme skutečně žili tam v temnotách, a přitom si musíme uvědomit, že na to nemůžeme vzpomínat věčně
     udělal malý krůček k černé jámě před sebou a pak jí promáchnul rukou, aniž by přitom spatřil, kolik nazelenalých brambor, jablek a vratkých skleněných lahví minul. Může tam být úplně cokoliv, řekl jí, a já nechci rozsvěcovat! Chci, aby lidé neměli konce; aby mohli být padlými čísly a přitom byli stále nekonečnou řadou kostek, jež může být úplně vším. Jenže jde to?
Nejde.
Nejde, potvrdil ji a vydal se pomalu k pokoji. A mně je z toho zle: že není svět, co není kazatel a nekáže všemu jen zničení, že není svět, o nějž bych mohl stát, a proto když si mám vybrat, jestli bytí nebo temnotu, hned teď bych vyskočil dolů na tvrdou dlažbu reality - kdybych jen mohl kdybych neměl tu zodpovědnost za člověka v tomhle těla a tak i za tebe. A letmo na ni pohlédl. Přál bych si prostě jen zmizet, i když nevím jak. Nechat vám to tu takové, jaké to bylo předtím. Jsem unavený. A chci jít spát, řekl jí a zavřel za sebou dveře. Udělal několik malátných kroků a svalil se na měkkou matraci manželské postele, aniž by mu stihla říct, aby se najedl nebo alespoň napil (vždyť už od rána nic neměl!)
     té noci se neustále převaloval, mluvil ze spaní a zběsile sebou škubal; dvakrát se naprosto zpocený vzbudil a když ho pak uklidňovala, že to byla jen noční můra, byla to jen noční můra! odpovídal nepřítomnou otázkou: Byla nebo je? Nebyla to noční můra! Až se pak nakonec kolem třetí hodiny všechno uklidnilo a noc a spánek plynuly
     až chvíli po desáté vstal z postele a našel ji, jak už zase čeká, sedíc na kuchyňské lince. Okamžitě jej poznala. A potom váhala, jak mu to všechno sdělit. Víš, měla bych ti něco říct, začala nejistě. Ne nemusíš, přerušil ji
     vypravěč, já to všechno vím, já si to všechno neprožité pamatuji - jako nějakou povídku, jež se vrací stále dokola podobná nepřerušitelnému pásu filmových políček, audia, myšlenek a vůní - neustálý pás uběhlého života přesně takový, jako si jej pamatoval on - jenom já, jenom já s tím teď budu muset žít
     a v očích ji poté vycítil, jak mu říká, že tohle budou muset nést oba
     že tohle si ponesem oba