Získání Nobelovky se odkládá (na neurčito)

Miluju rána.

Samozřejmě jenom ty, kdy nemusím vstávat. Alespoň ne hned. Kdy se můžu povalovat v posteli a nepřemejšlet nad ničím, co se momentálně nachází za dveřma ložnice.

Hele, co dělá můj zápisník na nočním stolku? Zvláštní, normálně ho nechávám v šupleti pod počítačem. Nebo v kredenci vedle hladký mouky. A občas taky u telefonu. Ale u postele?

A jo, už vím! Chtěla jsem si večer napsat pár poznámek k nový povídce. K tý z prostředí maturitní třídy na gymplu. Původně jsem si myslela, že jako zápletka bude stačit běžná páteční hospodská slezina, ale nebyl by nakonec lepší přímo maturitní ples? Je to přece jenom elegantnější, a koho budu potřebovat opilýho, toho můžu opít i na plese, žejo.

Natáhnu se pro zápisník a propisku. Stihnu napsat přesně tři písmena slova maturiťák, když-

„Vando!“ úpí v kuchyni můj drahý choť. „Kde máme probohaživýho barevný bavlnky? Markétka má mít na pracovku barevný bavlnky, lepidlo a špešle! Nestačil by rybářskej vlasec? A co jsou vůbec špešle?“

Asi šestkrát rychle zamrkám, abych zpracovala skok z Velkého sálu Besedy zpátky do panelákováho bytečku.

„Špejle!“ houknu pak odevzdaně a zahájím výstup z postele.

Kvartán Šíma neví o kyselině sírové naprosto nic. To by mi ani tak nevadilo, kdyby nepožadoval čtyřku, neboť přece řek aspoň něco – to jest, že kyselina sírová obsahuje síru. Vážně si oddechnu, když zazvoní, což mou neplodnou konverzaci s Šímou ukončí a umožní mi zapsat si jeho třetí sardel.

Popadnu učebnici a klasifikační arch a z kvarty vypadnu, jako by mi za patama hořelo. S touhle třídou jsme si do oka nepadli, každá odučená hodina je oboustranný utrpení.

Naštěstí mi, možná jako satisfakci za tohle malý předpeklí, software pro zpracování rozvrhů nadělil po kvartě B volnou hodinu.

Odemknu si kabinet a vklouznu dovnitř. Kolegyňka Lenka, aprobace čeština – dějepis, kolem mě procupitá se stohem Pravidel českého pravopisu v náruči a zanechá mě v malé, sešity, učebnicemi a slovníky zaplněné místnosti samu sobě.

Zapnu rychlovarnou konvici, do hrnku nasypu lžičku rozpustného kafe a zpod stohu písemek septimy vylovím zápisník. Tak jak jsem to říkala? Maturiťák, žejo. Ale ten hlavní sígr se tam stejně přiopít musí, jinak bych asi nedokázala zdůvodnit, proč se snaží svléct spolužačce korzet uprostřed tanečního parketu-

„Vandičko?“ Kdosi mi naléhavě zabuší na dveře. Honem hodím na zápisník tu hromadu písemek, pod kterou jsem ho maskovala, a jdu narušitele vpustit dovnitř.

Za dveřmi stojí zástupce ředitelky.

„Vandičko, prosím tě, Petr Grát volal, že dneska nepřijde, můžeš za něj teď vzít biologii?“

Ach jo.

„Jasně,“ souhlasím schlíple. Zastavím se s rukou na poličce plné učebnic bižule od primy po oktávu. „U koho?“

„Kvarta B.“ Zástupci se vůčihledně uleví. „Díky, Vando,“ hodí už přes rameno a rychle za sebou zavře dveře.

Špatné tušení se mě zmocní poněkud se zpožděním.

„Šímovi vstříc!“ zavelím sama sobě a do chřestění klíčů, jak zamykám prázdný kabinet, si tiše řeknu velice sprosté slovo.

Vracím se do prázdnýho bytu. Dřív mě to hrozně otravovalo, teď jsem s tím navýsost spokojená. Alepsoň má chvilku sama na sebe... co to kecám. Na psaní.

Tak tedy. Maturiťák. Taneční parket. Opilej hlavní sígr šmátrá po šněrování korzetu třídní krásky, jelikož je do ní tajně zamilovanej, ale anžto vykazuje poněkud asociální sklony, neví, jak jí dát tuto náklonnost najevo.

Propiska mi po papíře přímo sviští. Popíšu celý tři řádky, než zarachtají klíče v zámku.

„Ahoj!“ zavolám zkusmo, a zápisník rychle strčím mezi polštáře pohovky.

„Co je k jídlu?“ ozve se z chodby můj jedenáctiletý syn Marek.

„Co bys chtěl?“ vyzvídám.

Marek proběhne obývákem, cestou z něj popadá batoh, mikina a svazek klíčů, a než zmizí ve svém pokoji, houkne podrážděně: „Cokoliv! Aby to bylo k jídlu!“

„Je tu houbovka s knedlíkem-“

„Blééé,“ přeruší mě synátor znechuceně.

„Tak bramboračka.“

„Šlichta,“ uleví si.

„Můžu ti udělat ty knedlíky s vajíčkem,“ nevzdávám se. Marek v odpověď bolestně zaúpí.

„Tak už leda chleba se sýrem, se šunkou, nebo třeba s máslem a nějakou zeleninou.“

„Studený?“ hrozí se rozmazlenec.

Dochází mi trpělivost. „Tak co chceš teda k jídlu?“

„Cokoliv!“ vyje synátor, jako bych ho mučila. Pravděpodobně hladem. „Cokoliv k žrádlu!“

Pokrčím rameny a jdu připravit knedlíky s vajíčkem.

„Mami?“ vrazí Otesánek junior do kuchyně po chvíli. „Na zejtra potřebuju dres.“

„Dres?“ mumlám nejistě.

„Já ti povím, kde je. Je v tý hromadě na vyžehlení, co se na gauči válí od neděle,“ žaluje.

Aha. Tak program na večer bych měla.

Do postele se doploužím v půl dvanácté, z posledních sil svírajíc svůj ubohý, zanedbávaný spisovatelský zápisník. Jak jsem tak žehlila pět manželových košil, dvoje kalhoty, Markův dres, svůj laboratorní plášť a tisíc dalších kusů textilu, vymyslela jsem úplně geniální pozadí celý tý záležitosti na plese, to vysvětluje prostě každý hnutí mysli všech hlavních postav, fakticky myslím, že se mi to povedlo, takže si to chci pořádně zapsat, abych na nic nezapomněla...

Zívnu, div si nevykloubím čelist.

Ono se nic nestane, když si to zapíšu až zejtra...