Setkání v posledním podzimu

Vyšli jsme z lesa na vlhkou polní cestu. Za chvíli vládu nad oblohou převezme Měsíc, který dnes nad ránem odmítl být vystřídán a tak můžu být ještě pár minut svědkem přítomnosti obou těles na tmavnoucím prostoru oblohy. Slunce, mizející za horizontem a odsuzující nás k večernímu chladu, ví, kdy nastává doba jeho odchodu.

Bořím se do bahna podzimního pole. Každý krok je pro mě těžší, ale nezpomaluji. On taky nezpomaluje. Dýchám si na zmrzlé ruce a koutkem oka pozoruji jeho tvář. Dívá se před sebe. Soustředěný, vážný, rozhodnutý. Smutný? Ne, odhodlaný. Vždycky byl ten racionálnější z nás dvou. Samozřejmě, není doba na sentimentálnost.

Slunce už zapadlo, nechalo nás napospas společnému mlčení. Studený vítr, předzvěst mrazivé noci, mi z hlavy strhl šátek. Vlasy mi teď vlají a zakrývají výhled do jeho očí. Zastavil se a čeká, co udělám. Pohlédnu směrem k brázdě, kde tuším výrazný květinový vzor šátku.

„Tak běž.“ Rozřízne ticho opuštěné krajiny a z kapsy kabátu vytahuje cigaretu.

Rozbíhám se a ze břehu cesty skáču do moře rozoraného pole. Půda tuhnoucí ve večerním šeru zpomaluje moje pohyby. Zvedám šátek z kaluže vody. Je mokrý a špinavý. Nechávám ho tam. Bude mým náhrobkem. Na jaře ho pohltí země a v létě z něj vyroste bílá květina. Tma houstne. Někdy mám pocit, že krajinu zahlcuje odspodu. Vracím se na cestu. Mým majákem je jeho zapálená cigareta. Červené světlo mě spolehlivě navede, přitáhne mě k sobě jako plynová lampa můru. Tady není kam utéct. A kdyby bylo, já bych neutekla.

„To nemá cenu.“ Odpovídám na jeho tázavý pohled a usměju se.

„Nic už nemá cenu.“  Říká spíš sám sobě, když odhazuje cigaretu do moře.

Výraz jeho obličeje se nemění. Jsme odsouzeni hrát své role až do konce. A on tu svou zvládá dokonale. Co to s ním udělali? Co to s námi udělali?

„To si nemyslím, nic se tím nezmění.“ Zrychluji krok

„Pro tebe ne.“ Dojde mě a chytí mě za rukáv. Chvíli hledá v bludišti látek mou ruku. Potom mi do dlaně vkládá něco malého. Chladivý kov mě pálí nevyřčeností téhle chvíle, nedokončeností nekonečného okamžiku. Absurdností, protože už tuším, co mi vtiskl do ruky společně se svým špatným svědomím.

„Nic se tím nezmění.“ Slyším svůj nalomený hlas, už mnohem méně přesvědčivý.

Navlékám si na prst prstýnek s barevným sklíčkem. V patnáctém mi ho dával poprvé. To bylo dva roky před tím než nás rozdělil jiný úhel pohledu, jiná zkušenost s tím, co tuhle zemi změnilo ve válečné pole. Tenkrát jsem ho odmítla. Dnes si ho beru.

 Na obloze vyšla první hvězda. Pozorujeme ji společně a každý sám. Kolik takových hvězd ještě uvidíme spolu? Já to číslo znám, on ho asi násobí dvěma, pěti, deseti...Romantik.

Sestupujeme z kopce do údolí reality. Bok po boku. Spojeni místem. Rozděleni časem. Pokračujeme k našemu cíli. Tam se rozdělíme a život půjde dál. Nic se tím nezmění.

Na břehu řeky mi nabízí cigaretu z hlubin kapes špinavého kabátu, který měl kdysi temně zelenou barvu. S nadějí, že mě trochu zahřeje, ji zasouvám mezi rty. Když mi připaluje, zadívám se mu do obličeje, ozářeného plamínkem sirky. Oči se mu lesknou, září z krvavého podkladu. Je prosycený krví budoucnosti. Na mě zaschla ta minulá. Nevýrazný odstín rzi. Průměr bez hloubky.

„Už tam budeme?“ Ptám se unaveným hlasem.

„Je to za řekou.“

Přikyvuji s pohledem upřeným do dálky. Ve skutečnosti nevidím dál než na dva tři metry před sebe. Dívám se do sebe a přesvědčuji se o nevyhnutelnosti toho, co se stane na druhém břehu.

„Nedělej to.“

„Cože?“ Ujišťuji se, že mluvil on. Mám právo slyšet neslyšitelné. Jsem teď jiná než on.

„Nedělej to.“ Opakuje tiše.

Takového si ho budu pamatovat.

Usmívám se a házím cigaretu do řeky. Popluje po proudu až do moře. Zbytek mé rtěnky na jejím konci ho obarví do ruda.

„Já? “ Stahuji rty do úsměvu a chci, aby moje slova nezněla jako výčitka. „Uděláš to ty.“

A tam, kde cesta končila mezi stromy, vešli jsme hlouběji do lesa. Vrátili jsme se na začátek. Opsali kruh. Jsme zase spolu. Nic se nestalo. Jen tušení stínů, které vytváří světlo Měsíce, nám prozrazuje víc, než je třeba. Víc, než chceme vědět. Předstíráme ztrátu paměti.

 Slunce se na východě dere na oblohu. Dnes už snad Měsíc pochopí, kde je ve dne jeho místo. Skrz větve vysokých smrků se dívám se na ně na oba. Jsou mými průvodci na mé poslední cestě. Takže nejsem sama.

Stojí za mnou. Dech se mu zrychlil. Slyším tlukot jeho srdce. Nic nemá cenu. Takhle to má být. Doufám.

Klekám si na promrzlou zem, přes kolena do mě vstupuje chlad. Přes zátylek kulka. Nic nemá cenu.