Jak jsem poznal Aljašku

Tohle je taková ptákovinka, napsaná z přemíry nudy. Nemá žádný hlubší smysl. Poku se při čtení budete alespoň trochu bavit, splnilo to své poslání. J.C.D.

JAK JSEM POZNAL ALJAŠKU

Za mého pobytu na Aljašce jsem zažil spoustu pozoruhodných věcí a poznal mnoho zajímavých lidí. Například barmana Stonea, který věřil, že je pes, pročež chodil v kůži jezevčíka, a když zákazník nechtěl platit, pokousal ho, volaje: „Trhej, trhej!“
Chtěl jsem Aljašku poznat takříkajíc ode dna, pročež jsem spadl do prvního jezera, které nebylo zamrzlé. Začaly mi tuhnout veškeré údy, dokonce i ty, o nichž jsem nevěděl, že je mám. Naštěstí se brzy objevil zarostlý zlatokop a tuhnutí místy ustalo. Ten dobrý muž sice chvíli brblal, že blba, který přehlédne závoru a varovné nápisy s ostnatým drátem a zvukovou signalizací, nemá smysl zachraňovat, ale nakonec mi přece jen podal hlaveň své pušky, aby mě vytáhl. Bohužel jakýmsi nedopatřením zbraň vystřelila a od té doby mohu mluvit fistulkou, kdykoli se mi zachce.
Když jsem se trochu usušil, šel jsem to zapít ke Stoneovi do baru. Stone si mě změřil nedůvěřivým pohledem. Ukázal jsem mu dolar a předvedl několik vtipných triků, aby viděl, že v případě potřeby jsem schopen si pití odpracovat. Barman mi pro jistotu ukousl prst s velkým prstenem a spolknul ho, pročež se příští den nemohl věnovat své profesi. Pak mi nalil a odešel hasit střechu, kterou jsem předtím zapálil, aby na mě bylo lépe vidět. Stone bohužel zaměnil láhev pálenky s lahví čistícího prostředku Savo a já se začal rozpouštět. Barman mi strhl vzácný medvědí kožich a vystrčil mě ven, řka, ať se rozpustím venku a nedělám svinčík v baru, protože všechno Savo už spotřeboval. Venku jsem sice zmrznul, ale tím byla zachována má tělesná stránka v jednotném celku.
Roztál jsem díky ohni domorodého obyvatelstva, jehož členové si mě zřejmě spletli s nějakým druhem poživatiny a momentálně vypadali velmi hladově. Navíc jsem zjistil, že nemám své boty. Musel je sebrat někdo z baru. To mě dohřálo. Rozběhl jsem se a skočil přes oheň. Vypočítáno jsem to měl dokonale. Trefil jsem se přímo doprostřed ohniště a začal si opékat nohy. Uskočil jsem před dotírajícími plameny a zapadl do sněhu. Po čtyřdenním usilovném hrabání jsem se konečně dostal ven a hned jsem šlápl do pasti na lední medvědy.
Do baru jsem přibyl zhruba po půl roce. Vstoupil jsem dovnitř, upadl, zvedl se, shodil jsem lustr, upadl znovu a zařval: „Kdo mi šlohnul boty?! Okamžitě mi je nevalte, nebo udělám to, co udělal můj praděd před sto třemi lety!“
Barman škytl, zlatokopové zesinali a někteří se sháněli po toaletním papíru. Po chvíli Stone bázlivě pronesl: „Tak mu ty boty radši vraťte!“
Do minuty jsem je měl. Trochu mě sice udivovalo, že jedna je poloviční a druhé chybí podrážka, ale nevadilo mi to. Otočil jsem se a odcházel.
„Pane,“ zavolal na mě Stone. „A co udělal váš praděd před sto třemi lety?“
Pomyslel jsem hrdě na zakladatele rodu a odpověděl: „No přece odešel bos.“

---