pod pařezem

Rozhodl jsem se, vypovím vám to, možná mi nebudete věřit, třeba to ani nedočtete do konce, třeba si budete myslet že jsem si to vymyslel, nebo mne budete považovat za blázna. Já vím že jdu proti všemu a proti všem. Proti ní, vám i zdravému rozumu normálních lidí.

Ale já chci, chci vám to sdělit, a nebude mi záležet na tom jestli mi budete věřit nebo ne, nebude mi záležet na tom co si budete o mě myslet.

Jak jsem k nim vlastně přišel. Nijak, oni přišli ke mě, možná úmyslně možná omylem, každý je omylný, i oni, jsou jako my ale, hodně toho májí společného, a v jedné věci se liší to vám povím později. Byl to takový den, ten co vás vtáhne do lesa, a mezi stromy vás posadí na obeschlý pařez, v malých shlucích zářily zbytky sněhu a třpytily se na slunci, mezi sromy plul prohřátý vítr, letní vítr je ale o mnoho teplejší, tenhle měl ještě rozespalé oči, vanul a rozkoukával se, celou zimu měl mrazem oči semklé aby se mu neproměnily ve dvě ledové kuličky. Mohlo být kolem čtvrté hodiny, a já si pohrával s rozšířeným vědomím, seděl jsem na pařezu a nevnímal své tělo, ale vnímal jsem ten vzduch, vnímal jsem každý pohyb větvičky, halouzky, lístečku kapičky, všechno bylo malinké a zpomalené, a jako ve snu, a v tom něco rušilo moje rozptýlení do okolí, něco malého, co se ševelilo mezi mýma nohama, ten slabý hlas, mi něco šeptal, zbystřil jsem a zaměřil na něj svou pozornost, malá postava na mne koukala, stála mezi mými kotníky, ruce, spíš ručičky měla v bok, a vůbec se mne nebála, první mne napadlo že bych v tom lese usnul a něco se mi zdálo, ale její hlas sílil, a už byl dost silný, asi tak jako hlas dospělého člověka který na vás mluví z přímé blízkosti, ale on byl tam dole. Než mi došlo co se děje, chvíli mi to trvalo, ale v hlavě mi cosi přecvaklo a najednou jsem to bral docela samozřejmě, sklonil jsem se k němu abych si prohlédl jeho čepici která byla sytě zelená a končila mu až u pasu, měl jakési zvláštní tkané oblečení, tvářící se velice pohodlně, boty hrubé a šupinaté se špičkou ostrou jako jehla. Tvářil se přísně a nekompromisně, až z té malé osoby šel respekt a člověka to nabádalo se k němu chovat uctivě, ptám se ho: ,,Čeho žádáš malý mužíku." Odpověděl mi taky otázkou: ,,Čeho žádáš ty velká hlavo a proč sedíš na mé střeše?!" Tím mi na chvíli vyrazil slova, ale po chvíli zaseknutí jsem se ho snažil ukonejšit a vymluvit se z jeho nařčení, ale zdálo se že moje výmluvy a omluvy až tak nevnímá, prohlížel si jedním okem (nebo to tak vypadalo) moje tkaničky u bot. A pak mne přerušil. Najednou se tvářil docela přátelsky, požádal mne abych si ho podal, pak se spěšně ujistil že mu nic neudělám, snažil jsem se mu vysvětlit že nemám důvod, ale pořád působil roztěkaně a stále se ohlížel, a pomrkával do všech stran. Postavil jsem si ho na koleno a stále si ho upjatě prohlížel, měl tak nádherně zelené oči až mi mráz běhal po zádech, čehož jsem si nevšiml když stál na zemi. Položil jsem mu jednoduchou otázku, co je vlastně zač, a on místo odpovědi jen pokýval hlavou, a rozpovídal se, mluvil o tom jak my lidé jsme nevypočitatelní a něco na ten způsob, jo a že tropíme škody kde se dá, a zničíme co nám příjde do cesty, ale mne to nezajímalo, chtěl jsem vědět co tu dělám s tím trpaslíkem stojícím na mém koleni. A hlavně co je zač. A když se mi myšlenky ubíraly tímto směrem, najednou se zasekl a řekl: ,,Možná lecos nechápeš ale to tě nesmí omezovat, otevři své srce, a zbav se napětí a strachu." A jak to dořekl, jakoby to udělal. Podíval se na mne znovu a posunul hlavu dozadu a shrnul obočím vrásky na čele a pak vrátil hlavu do původní polohy. Asi mu došlo že už konečně může začít, a taky začal, ale z docela jiného soudku, vysvětlil mi že mne moc dobře zná, nejen od vidění, ale nečekal prý že se někdy setkáme, tváří v tvář, ale že ho to těší, a i když věděl že mu neublížím, nebo že mne nějak nevyleká, převládala v něm nejistota. A když jsem ho zahrnul velkým množstvím otázek, řekl mi že nemá smysl mi je zodpovídát, ale že když momentík počkám tak si je zodpovím vlastním zrakem, ukázal dolů pod pařez a tam byly pootevřené malé dvířka, tak akorát pro něj. Jak jsem je uviděl, pronesl jsem krátce ,,ale", ale on mne hned zarazil. ,, Počkej." Zašmátral v kapse a prudce vytáhl ruku, až jsem se trochu lekl, rozevřel dlaň a foukl, mezi námi se zatřpytilo, nějak divně se mi pokřivil zrak, ale hned se zase srovnal do normálu, ale něco bylo jinak. Stáli jsme proti sobě, oba přibližně stejně velcí. Než jsem se stači srovnat s tím co se to semnou stalo, řekl: ,,Tak jdem?" Mávl rukou ať ho následuju a sklouzl se po oslizlém nazelenalém pařezu až dolů, honem jsem se za ním rozběhl, vždyť on byl ten na koho jsem byl teď fixován, kdo mne mohl vrátit do původní velikosti. 

    Stál jsem na kraji pařezu, a zaraženě koukal dolů, přišlo mi to strašně vysoko, výš než bych si kdy myslel, a výš než bych byl odvážný slézt a on tam dole stál a volal: ,,Skoč" A protože jsem mu důvěřoval, neboť i on během chvíle důvěřoval mě, nemohl jsem ho zklamat a skočil jsem. Dopad byl až překvapivě měkký. Zase jen mávnul rukou abych ho následoval a zmizel za těmi dvířky, do nichž jsem já tak opatrně proklouzl, opravdu opatrně proklouzl, nejprve hlava, po stěnách se rozlévalo měkké šero, ale těžší vzduch uvnitř mile voněl, houbami, smůlou, a ještě čím si, co jsem nebyl schpen identifikovat, snad nějaká bylina, po této rychlé analýze následoval i zbytek mého mrňavého těla které vůbec nebylo mrňavé, nebo mi to tak ani nepřišlo. Řekl posaď se a pokynul směrem k židli u stolu, nikdy jsem neviděl nic takového, židle i stůl byli vyřezané z jednoho kusu krásně lesklého hladkého dřeva, které přímo svádělo si sednout, a už napohled bylo pohodlné, ale to jsem netušil jak, potom co jsem se posadil, jakobych se rozplynul... 

Zaběhl do jedněch dveří, z druhých vyběhl, posadil se za mnou, a poznamenal, že mi někoho představí. Pochopil jsem, že to bude asi něco jako jeho manželka pro nás, nebo družka. Chvíli jsme na sebe koukali což bylo překvapivé při jeho upovídanosti, a než se zase stačil rozpovídat, ptám se ho na jméno, ale v tom přišla ta jeho...? Hned vstal a jal se jí vysvětlovat kdo jsem, nejspíš jí řekl jen ať se jde na něco podívat aby jí nevystrašil. když pochopila vše co se týkalo dané situace, spráskla ruce a pronesla protáhle: ,,To jsou k nám aaaaale hosti!" A zeširoka se usmála, ten úsměv mne zevnitř vymazal jemným příjemným krémem, který mne prohřál a stékal mnou níž a níž. Teplý vánek toho dne byl planý všední suchý a protivně šedý, ve srovnání s tímto úsměvem, do těch ďolíčků ve tváři měl člověk chuť rozmáčknout malinu, a pak jí slíznout. Ale ovládl jsem svoje rozpoložení a úžas ale né dost, na to abych se nezakoktal, a vysoukal ze sebe něco jako rád vás poznávám, už přesně nevím, znovu se usmála, ale teď už trošku jinak, s drobkem ironie, v tomto úsměvu bylo zachyceno, mírný nesouhlas, který mi dala nevědomky najevo... Zběžně se mne zeptala jestli si dám dubový sirup, a aniž by čekala na odpověď už mi jej podávala, s otazníkem ve tváři, a čekala jak se budu tvářit já až ho ochutnám. Než jsem jej vzal do úst, prohlížel jsem si tu hustou, ale poměrně čirou tekutinu s mírným nádechem zbarvenou do zlatova. Dotkl jsem se jí horním rtem, pootevřel ústa a tekutina se mi pomalu řinula po jazyku až do krku jako med, ale tu chuť nikdy nezapomenu, nedokážu popsat ani přirovnat tu chuť k ničemu co znám. Pan Trpaslík vyzval Silí (tak jí oslovil) aby si sedla a nestála u mne a nekoukala na můj požitkářský výraz. Bylo jasné že čeká až jí to pochválím, a to jsem taky s náležitostí učinil, neměl jsem ale pravdu, myslel jsem si že to vyráběla ona, ale opravila mne slovy: ,,Kdybych dokázala něco takového jako moje maminka asi bych praskla pýchou." a dál se na mne dívala jak držím skorápku od žaludu. I já se na ty dva díval se zájmem a zkoumavostí a moje otázky se kamsi odpařily. Dostal jsem něco, co připomínalo koláče, ale chutnalo spíše jako topinky nebo slané sušenky, mírně ostré, s vůní bylin, které mimo jiné visely všude ze stropu a tvořily tak překrásnou klenbu v přírodních barvách, co mne ale už od vstoupení fasconovalo, byly kamínky, malé i velké, které tvořily v místnosti osvětlení, byly úplně všude, pověšené, položené, zasunuté, i na dně mého žaludu jeden malý zářil, světlo se zdálo světle modré, až mírně do zelena, ale při dopadu na něco světlého se přizpůsobilo a bylo bílé. V této mistnosti byla fůra zvláštních věcí a předmětů, všechny ty věci dodávaly tomu místu útulnost a krásu, a čas v tomto prostoru běžel nejmíň třikrát rychleji, nebo se mi to možná jen zdálo, seděl jsem tam s nimi až do tmy, rozmlouvali jsme úplně o všem možným od přírody až po politiku, a pak mne zavedi až domů, nějakou chodbou, poznal jsem to až tam kde jsme šli kolem pastičky na myši, kterou jsem vlastnoručně nalíčil, když pan trpaslík viděl že už vím kde jsem, řekl ať si lehnu do postele a zavřu oči a o víc se nemusím starat... Tak jsem ho samozřejmě poslechl.