Bolesti masa

     Snad to byla jen náhoda, že byly jeho nohy jen o něco málo pomalejší, než by bývalo stačilo k tomu, aby mu neujel poslední autobus, že sledujíc noční oblohu, zahýbal na rozích ulic, aniž by věděl kam, že došel až sem, že za ním kdosi vykřikl, že se otočil a spatřil, nejenže tam nikdo není, ale že tam chybí i jeden z domů, jež tam dřív stával – – A že se k němu potom vrátil.
     Snad to všechno byla jen pouhá náhoda. Jenže on tu teď stejně musel stát – sledovat trosky a vidět v nich tu původní pevnou a hřejivou zeď, o niž se tehdy opřeli. A líbali, až se nakonec vzali za boky a šli dál. Aby se po chvíli zase zastavili u jiného domu a pak dalšího. Šel s ní tou cestou a přitom cítil její dlaně, její dech na své tváři a krku, její vůni, a slyšel její hlas, až se nakonec to všechno přerušilo. Cihly domu popadaly a ukázaly dřív neznámé vnitřnosti bytů: cáry tapet a střípky kachliček, fragmenty roztrhaných lidských životů, které se kamsi ztratily a nemůžou se vrátit.
     Poslední dobou se takto naruby obracelo naprosto vše. A když se tak stalo, ona věc se od své původní předlohy odvrátila ještě mnohem dál. Stala se něčím úplně jiným: jíst bylo poslední dobou jen přežívat. A jít potom dál jako plout – průlivem ulice, v jejichž vlnkách na kousky rozpadený svět zanechal jen několik málo ostrůvků, obehnaných špičatými útesy. A na jejich vrcholcích tisíce malinkých rájů. Tisíce kratičkých okamžiků, v nichž bychom mohli šťastni navěky žít - kdybychom mohli... Kdybychom mohli přistát na jejich nezdolná skaliska a nemuseli kolem nich jenom beznadějně kroužit jako závistivé pohledy zmrzačených krkavců bez křídel, zprolámaných trupů lodí a vyhnanců z ráje, kterým zůstala už jenom vzpomínka, už jen ten pohled na nedotknutelné ostrovy vzdáleného horizontu
     a bolest, jež se s nimi pořád, neustálá, vrací
     s každým krokem po cestě po níž kdysi kráčeli, s každým nádechem vzduchu co svojí vůní připomíná zašlou minulost, se vším co připomíná                                a proto se snaží na nic z toho nemyslet                                                                       jen zavřít oči                                          a jít někam daleko                                                                       nevnímat
                                                                                                                                                             necítit
                                                                                                                                                                       nežít
     Jenže to nejde. Tedy alespoň ne tak, že by přitom zůstal naživu. Občas prostě otevře oči, aby viděl, co má před sebou. A nedokáže to přemoct – ten pud. Sem tam natáhne ruce a zkoumá, jestli si nerozbije hlavu. A navíc pořád slyší. Pořád neustále slyší svůj neustálý dech. Svůj neustálý tep. Svůj neustálý koloběh hladu, únavy a neštěstí. Svůj vlastní život. Kterého se nedokáže vzdát snad proto, že neví, co je nad ním, ani v něm
     a proto pokládá ruce na hrudník. Cítí víření krve, dmutí vzduchu a ježdění šlach. Cítí záškuby svalové tkáně, růst vlastních chloupků i hluboké proudy lymf. A stejně už dopředu ví, že by spíš ucítil jemné energické brnění nervů, než pouhý náznak duše. A tak potom pozvedá svůj pohled tam nahoru, kde všichni z nás pudově hledají dobro, útěchu a odpovědi - aniž by věděli proč, jenže jej hned oslepují světla lamp, záře výtvorů lidí, přes níž není vidět vůbec nic. Jen mihotání světel.
     Nohy neustále dopadaly na chodník a on netušil proč. Dělaly to už naprosto automaticky a zatímco se rovina postupně změnila v kopec, dech se prohloubil a srdce rozbušilo. Vystoupal na jeho vrchol a spatřil starý betonový pomník, na jehož soklu seděla –. A za ní město a celé miliony malých světýlek v temném oparu noci, kdy se má spát a nic nemá bolet. Jenže ona se otočila a v jejích očích se odrazily oči stovek krkavců, kteří se s jejími následujícími slovy zvedli a svými černými křídly pokryli oblohu.
     Tehdy poprvé ucítil, že po létě rozehřátý beton a cihly neúprosně chladnou. Byl podzim – –.
     A dnes byla zima. Všechno už dávno vystydlo. A na soklu pomníku neseděl už vůbec nikdo. Sálal z toho chlad. A jemu to roztřáslo celé tělo. Svět se stal až příliš nepřátelským. A proto se pečlivě zachumlal do kabátu a šel. Otevřel dveře a schoval se do domu. A potom pod peřinu, pod níž ze všeho tam venku zůstal jen pohled na tmavé nebe s bílými tečkami hvězd a marný pocit toho, jak se hroutí do prázdnoty svého vlastního nitra. Přeje si tomu nějak zabránit. Převaluje se ze strany na stranu. Zírá do zdí a do stropu a ven na lampy až se nakonec chytne polštáře.
     Dá kolem něj ruce a položí hlavu na jeden z jeho rohů, jakoby to byla její šíje a krk. A potom pocítí nádhernou úlevu, když ho prázdnota mezi peřím dávno mrtvých ptačích křídel podrží před zhroucením do sebe sama. Když se mu díky té hloupé náhražce upřímného objetí a přeludu, že tam někdo je, najednou ulehčí i přesto, že tam uvnitř sebe tiše a neodkladně zvrací nad tím, jak strašně obelhává sebe samého. Jak hýčká tělo lží a přitom týrá duši tím, že se na to musí dívat. Jenže ono to nejde jinak. Kdyby to neudělal, jeho hrudník by se zhroutil sám do sebe - do prázdnoty vzduchu, jež jej plní, a pak by se pod vlastní tíhou rozdrtil, podobný černé díře. Takže to s výhledem na oblohu radši udělá. Naplní prázdnotu duše prázdnotou hmoty, nakrmí maso, aby mohlo bolet, a přitom ví, že to tak nepůjde navždycky.
     Ale dnes ještě jo, říká si jako si říkával poslední dobou den co den. Dnes ještě jo.
     Jenže ono už ne.
     A tak bloudí domem a míjí její fotky a místa, na nichž není, na nichž chybí, až se nakonec přistihne, že krouží po spirále směřující k jednomu jedinému místu – k zásuvce, v níž leží obálka s listem papíru nasáklým její vůní, jež se s každým otevřením pomalu vytrácí. Zvedá ji k obličeji a zavírá oči. Zhluboka se nadechuje a tak jako ještě nikdy si přeje, aby se alespoň tahle chvíle, když ty ostatní nemohly, aby se alespoň tahle chvíle mohla zastavit ještě před tím, než si jeho mysl ve vteřině uvědomí realitu. A prvotní instinktní štěstí toho, že ji tu má, vystřídá ono tajemné a děsivé cosi, jež se před ním rozkládá jako nějaká temná hlubina, do níž se padá
                                                                                                                                                                                                                a nechce se dopadnout.