Jednou tam budu stát

                Stála jsem v rohu místnosti a byla šťastná. Spokojená, klidná, vyrovnaná, smířená, věděla jsem, kdo jsem a kam patřím, byla jsem milována a milovala jsem. Milovala jsem ty tři osůbky, byly celý můj svět. Milovala jsem tříletého chlapečka s hnědými kučerami a očima po otci, jeho pětiletou sestřičku s blonďatými vlásky spletenými do dvou copů a šibalským úsměvem. Milovala jsem Tebe, otce, manžela, přítele, muže. Byli jsme na tradičním výletu do hvězdárny, každým rokem tou stejnou dobou sem jezdíme již několik let. Koukáme na hvězdy a Ty nám pokaždé vyprávíš jiný příběh a naučíš nás něco nového. Dcera Tě pozorně poslouchá a hltá každé tvoje slovo, jsi pro ni bohem (aspoň prozatím). Synek neposedně pobíhá po místnosti a předstírá, že je aeroplán, který jsme viděli cestou sem. A já stojím tam v rohu a uvědomuji si, jaké štěstí mám a jak strašně moc jsem vděčná za všechna ta rozhodnutí, náhody i nehody, které mě dovedly až sem. Nelituji jediného momentu v mé minulosti. Protože díky všem těm maličkostem, jenom díky nim tady teď stojím s tím nejhezčím pocitem, který snad člověk může mít.

                A potom jsem se probudila a zjistila, že Ty na tom místě se mnou stát nebudeš. Ale já stejně v tom nejzazším koutku duše vím, že ten pocit, jaký jsem měla ve snu, ještě někdy pocítím. Nezáleží na tom, jestli na tom místě před dalekohledem budeš ty nebo někdo jiný. Nesejde na tom, zda tam ty děti budou dvě či tři a jestli to budou všechno třeba kluci. Já prostě vím, že jednou budu šťastná. Jednou, ale ne dnes.