Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNavečer
05. 03. 2011
8
11
3270
Autor
Olivka
Vzduch byl horký a nehybný. Stařec ležící ve své houpací síti si pomalu vsunul do úst balenou cigaretu a zhluboka natáhnul kouř. Sledoval při tom sluneční kotouč líně klouzající za obzor. Vzduch získával podivnou nazelenalou barvu. Někde nad obzorem se pomalu sbírala mračna. Přichází bouřka. Dusným hutným vzduchem občas prolétl něžný vánek a pohladil mu šedivé skráně. Přinesl s sebou vůni moře a touhy.
Stařec v sobě cítil zvláštní neklid. Zbavil se malátnosti posledních dnů, která se ho zmocnila jako reakce na horké a dusné počasí. Natáhl krk a obrátil tvář za unikajícím vánkem, jako by ho mohl zadržet, dostihnout. Takový vítr probouzí v člověku zasuté vzpomínky. Dávno schované věci.
Dneska byl ve městě. Vybrat emailovou schránku, odpovědět dceři a synovi. Podívat se na aktuální fotografie pravnoučete. Při té vzpomínce ho zasvědělo v oku.
Kdepak jak člověk stárne, dojímá ho kde co, pomyslel si trochu rozmrzele. Ve čtyřiceti si člověk myslí, že plakat zapomněl a v sedmdesáti ho rozbrečí kdeco. Vzpomněl si, jak zkoušel sám sebe rozplakat. Někdy když mu bylo smutno, tak smutno, že z toho člověka bolí hrudník a v krku a nejde to nikudy ven. Dusí se to, vaří v těle a upustit to nejde.
Příští měsíc za ním přijede Vendulka. Je jí 43 let a on v ní nikdy nepřestane vidět tu svou malou holčičku, kterou hladil, když jí nebylo dobře. Přijede sama. Takový výlet od zbytku rodiny. Dceru už má větší a ráda si přijede odpočinout a trošku zcivilizovat tátu.
Musel se zachechtat při představě, jak bude štítivě obcházet jeho příbytek a nebude mít klid, dokud nevyžene pavouky, ty jeho staré kamarády, kteří se brzy po jejím odjezdu zase rychle zabydlí.
A smrdíš tati, řekne určitě, ty s tou hygienou, teda nejsi kamarád.
Znovu se zachechtal a schválně se poškrábal na šedivé hrudi. Podíval se na svou ruku a nechal mezi prsty proklouznout šedivé chlupy. Měl bych se přece jen zcivilizovat, pomyslel si.
Zavřel na chvíli oči a nechal myšlenky plynout. Ztratil se ve vlastní minulosti. Stávalo se mu to nyní čím dál častěji, zavřel oči na chvíli se zamyslel a když se probral, bylo o dvě hodiny víc. Nespal, jen nechal mozek surfovat na vlnách nejzazších vzpomínek a představ.
Někdy své myšlenky pozoroval, tak jako pozorovával při svých procházkách po pláži mladé surfaře a s hořkosladkou lítostí vzpomínal na vlastní tělo o desítky let mladší. Na radost z běhu, dobrého jídla, z milování. No po pravdě, ještě teď se mu stávalo, že se v noci budil ze sna s penisem tuhým jako kámen. Takové probuzení ho vždycky trochu rozzlobilo, jako by mu to připomínalo, čím vším už nemůže být.
Někdy své myšlenky nevnímal, nechal je jako rádio, které hraje z vedlejší místnosti. Rádio, které sice slyšíte, ale téměř nevnímáte. Často se mu v takové chvíli stávalo, že se ponořil do ticha a klidu až měl pocit, že se zastavil čas. Tyto okamžiky prosté, ničím a zároveň vším naplněné přítomnosti mu dávaly naději, že smrt nemůže být tak hrozná.
Ale pořád byly chvíle, kdy cítil naplno, jak žije. Když chodil místní špinavé kluky z chudinské čtvrti trénovat fotbal. Nikdy by si doopravdy nepřiznal, jak moc ho právě tohle baví. Jak moc je důležitý pátek, když se s nimi schází na travnatém zaprášeném plácku a celé odpoledne pak hrají. V sobotu ráno býval rozlámaný a špatně se mu vstávalo a pro sebe si říkal, že příště už se na to vykašle. Ale nikdy by to neudělal. Byl na těch odpoledních závislý. I když se ráno nemohl zpravidla hýbat. I když pak celý večer smrkal prach. Vždycky to za to stálo.
Znovu otevřel oči a zvedl hlavu, aby se znovu podíval na svou ruku spočívající na zarostlé hrudi. Něco v mozku se mu spojilo, sepnulo. Dávná vzpomínka na někoho z těch zvláštních dní a měsíců po rozvodu. Z doby, kdy si nový život oblékal jako příliš volný a trochu nepohodlný kabát s kapsami plnými nejistoty, smutku a zvědavosti co bude dál.
Cigaretu dávno odhodil na podlahu verandy. Někdy ho takový akt vlastní nedbalosti trochu rozmrzel, vnímal to jako příznak vlastního chátrání, ale dnes si to ani neuvědomil.
Vílo, zašeptal tiše. tak tiše, že si to možná jenom představoval.
Nadzdvihl se na loktech a podíval se přes verandu k druhé hamace, jako by tam někoho spatřil.
Před týdnem mu napsal jeho kamarád z dětství. Před časem poměrně vlivný člověk. Taková šedá eminence, tahající z pozadí za nitky politické scény. Psával mu pravidelně o tom co je nového a občas je oba vyděsilo, jak málo toho je. Jak málo se toho v poslední době v jejich životech odehrává. Jak je někdy nejzábavnějším bodem dne ranní velká potřeba.
Psal mu: Představ si: pozdravuje Tě Eva. Potkali jsme se. Pořád bydlí v Podolí. Pořád cvičí jógu. Hrozně jsme zestárli, kamaráde. Ale vypadá dobře, oči má pořád stejné. Představ si, že její muž už zemřel. Celkem nedávno. Je z toho špatná, to víš. Zašli jsme na kafe. Tak ptala se, co děláš, kde jsi. Smála se, když jsem jí říkal, kde teď žiješ. Myslím, že to bylo poprvé, co se zasmála, od chvíle co jsme se uviděli. Vzala si Tvůj email, kamaráde. Třeba se ti ozve. No nic, to je všechno. S Klárou je to trochu horší, nějak jí zlobí ty záda, ale jinak se máme dobře. Měj se a dej zas vědět, jak si tam v těch teplých krajích žiješ.
Položil se zpátky do sítě a ruku natáhl na stolek po tabáku, aby si ubalil další cigaretu. Našmátral i papírky zapadlé do rozečtené knížky.
Uklidni se trochu dědku, pomyslel si, takhle akorát dostaneš infarkt brzo.
I když si to nechtěl přiznat, cítil od toho emailu v sobě neklid.
Dokonce byl dnes dopoledne znovu ve městě. Obvykle jezdíval do města jednou týdně v pátek, nakoupit, podívat se na internet a nakonec hrát s malými usmrkanci fotbal. Dával si oběd v malé restauraci, kde měli nejlepší taccos ve městě.
Do své chajdy na pobřeží internet nechtěl, i když tady ta možnost byla. Teď se přistihl, že uvažuje o tom, že zavolá správci a poprosí ho, zda by mohl připojení přece jen zařídit.
Zapálil si cigaretu a zamžoural skrz kouř na kupící se mraky. Slunce se už pomalu schovalo za tou hradbou. Vzduch voněl ozónem a dokonce se zdvihl lehký vítr.
Hm hm, blíží se myslím, pořádná bouřka, řekl si v duchu znalecky a mrknul na neexistujícího společníka v druhé hamace.
Za chvíli začnu mluvit nahlas sám ze sebou, řekl tentokrát opravdu nahlas a trochu s sebou trhnul při zvuku vlastních slov.
Je čas si to přiznat, pando stará šedivá, pokračoval i když ta přezdívka mu vehnala slzy do očí, čekáš na ten email.
Podepřel si volnou rukou hlavu a sledoval fantastický západ slunce s blížícím se mračnem.
Tak napiš, vílo, dodal tišeji, napiš, mám tu připravenou pohádku.
Trochu ho ten rozhovor vedený sám se sebou uklidnil. Ležel zamyšleně, dokud ho bouřka nezahnala dovnitř.
Večer se ukládal ke spánku se zvláštně lehkou hlavou. Vzduch byl svěží pročištěný řáděním živlů. Zvolna se propadal do spánku.
No co, pomyslel si těsně před usnutím, třicet let je dlouhá doba. Ještě chvíli počkat můžu. Vílo. Nějaký čas přece jenom ještě mám.
11 názorů
Pekne, ac se vlastne nic celou dobu nedeje, text se nese vpred celkem dobre i tak. Nalada mi je take blizka.
Minulý týden jsem tohle při pročítání PM přeskočil, odradila mě jednolitost levého okraje a absence dialogů, ale když se k ní dneska dostávám, sedne mi akorát do nálady. Pro pomalý čtení je moc příjemná a vypisovat nedostatky se mi vůbec nechce.
*
Tangensi, dovolil bych si trochu rozšířit tvé neobzory: je to povídka, je to vyprávění, vyprávění nemusí být příběh (natož aby odněkud někam spěl) a v tomhle vyprávění je příběhu plno. Ale budiž, vzhledem k nedefinovatelnosti oněch výrazů si o tom můžeme myslet každý své. Ale probůh, neser se autorům do stylu! Čárky opravuj do aleluja, pravopis asi už zvládáš, ale se svým literárním cítěním se ke stylu prosímtě nevyjadřuj. Dovolil bych si ti navrhnout, abys začal chodit do knihovny a čet beletrii. Jinak to do tebe nenaleze. A výjimečně mi můžeš poslat avízo, pokud bys chtěl odpovídat.
Olivko, protože dnes je poslední termín pro nominaci do Povídky měsíce, dovolila jsem si tvou povídku zařadit, i když zatím nemám tvou odpověď. Doufám, že nejsi proti, pokud ano, dej mi vědět. Děkuji.
Tohle mě docela překvapilo. První pohled - žádné dialogy, nepřehledná stavba textu bez odstavců - mě připravoval na nudu, ale nuda se nekonala. Povídka se mi četla příjemně, plynule (až na pár drobností, třeba podivný slovosled ve větě "takhle akorát dostaneš infarkt brzo"), bavila mě až do konce. Je vidět, že máš čtenáři co říci.
Souhlasila bys se zařazením do soutěže Povídka měsíce?
díky, je to jen takový dojem z letního večera, který možná prožil někde jinde někdo jiný
takhle přesně si jednou představuju sebe. A vím přesně k čemu, ke komu se moje myšlenky budou ubírat :c) stejně jako je jindy jen tak nechám probíhat hlavou jako oblíbený film, který kolikrát už ani nevnímám, jen si uchovávám ten pocit, který jsem měla při jeho natáčení *