Terapie žonglování

TERAPIE ŽONGLOVÁNÍ

Jak začnem? Zkusme to nejdřív jednoduše: Starší průmyslová hala, kroužky, míčky, kuželky a nevelká skupinka potících se zoufalců. Semtam někdo šikovnější s úsměvem na tváři v čele s krátkovlasou Reginou, trpělivou lektorkou. Nadávky, stres, smích i euforie z uvolnění. Poprvé je vždycky plné rozporů.

Máte to rádi komplikovanější? Čtěte pečlivější verzi. Přidáme trochu detailů, přimícháme reálie a zvolíme delší věty: Když slavná firma na výrobu sportovních potřeb zkrachovala, začalo se řešit využití továren, které po neúspěšném podnikání zůstaly. Většina jen změnila předmět výroby, jiné se přeměnily v luxusní lofty, ale s tou poslední se dlouho nevědělo, co dál. Vlastně vědělo, ale plány se zasekly na opačných názorech dvou nejvlivnějších lidí města. Starosty a jeho manželky. Touha po zisku na jedné a touha po záchraně lidských duší na druhé straně se mezi sebou tloukly několik měsíců. Staletími prověřený fakt, že ženy to s muži umí lépe než muži s ženami, rozhodl o přeměně továrny na terapeutické centrum. Konkrétně jde o léčení skrz sportovní vyžití, protože jen ve zdravém těle je zdravý duch. Jednou z terapií je žonglování, které jako kreativní pohybová aktivita zlepšuje koordinaci, soustředění, a propojení obou hemisfér, čímž je blahodárnou duševní kúrou pro roztěkané jedince s různými druhy neuróz.

No dobře, bylo to trochu zbytečné. Koho zajímá vymyšlená historie budovy, kam se prostě chodí žonglovat? Samozřejmě, že je to normální komerční kurz, do kterého se zapisují amaterští fandové napříč všech věkových skupin. A o jeho založení se žádná mecenášská paní starostová rozhodně nezasloužila. Druhá varianta se tak zdá zbytečná, ale není to tak. Přináší totiž klíčové sdělení, že žonglování mimo jiné funguje jako terapie, kvůli které tu někteří zájemci jsou. Ti někteří se chtě nechtě stali hrdiny našeho příběhu, protože autorka i přes vlastní negativní zkušenost z psychiatrické léčebny téma nervových narušení prostě zbožňuje. Ne, není nenormální a tyhle řádky z blázince nepíše. Abych se očistila, šlo jenom o mentální anorexii a bylo mi deset. To ze mě snad blázna ještě nedělá. I když to samozřejmě nemůžu říct určitě. Každopádně se o sebe dokážu postarat sama, i když diagnózy, které moje desetiletá hlava posazená na vychrtlém tělíčku tehdy musela snést, se mnou dosud cloumají. Teď jsem si vzpomněla, že mi tehdy začali vyčítat zahleděnost do sebe. Občas na to musím myslet, abych se krotila. Tohle totiž ani trochu není o mně. Já nejsem blázen, oni ano. Takže konec deníkového patosu a vzhůru do nitra nemocných duší. Terapie žonglování začíná.

Ten den byla obloha plná temných mraků, ze kterých každou chvilku hrozil déšť. Takové počasí pod psa může zkazit náladu i lidem, kteří prožili celkem bezproblémový den. Jak terpve může být člověku, který se právě oficiálně dozvěděl, že ničí svoje manželství svou psychickou poruchou. Tento názor slýchával Karel obden od své ženy, což ovšem nebral moc vážně. Teď to ale bylo potvrzeno psychologickým posudkem. Porucha soustředění kombinovaná s úzkostí a sklony k maniodepresi. Tak zněla diagnóza, za kterou prý vězí jeho roztěkanost, výkyvy nálad a paranoidní obavy. Hospitalizace není nutná, ale externí docházka k psychiatrovi je více než doporučena.

Karel kráčel po boku své ženy, na jejíž tváři od odchodu z manželské poradny zářil vítězoslavný úsměv. Přesně věděl, co se jí honí hlavou.

Já to věděla, já to říkala, za všechno může on.

Její myšlenky byly čiré jako sklo. Jak může být tak zlá, ptal se sám sebe.

Zároveň doufal, že dobře skrývá, jak se cítí on sám. Snažil se o povýšenou chůzi s neutrálním výrazem v obličeji, které měly zakrýt strach. Strach z toho, že je diagnóza pravdivá a on dosud žil v utěšujícím sebeklamu.

Ještě než zabočili do své ulice, vytahovala Karlova žena klíče. Zřejmě se nemohla dočkat, až mu tu svou potvrzenou pravdu vpálí pěkně mezi čtyřma očima. Přece jen se v ordinaci toho slavného psychologa, pro kterého partnerské problémy znamenají asi tolik, co chlebíčky s humrem na jeho stolku, nemohla tolik rozparádit. Teď teprve přijde to pravé divadlo.

Vystoupala po schodech s lehkostí, ze které se mu vždycky tajil dech. Drobné nožky obuté do lodiček s kulatou špičkou braly schody po dvou. Odemkla dveře, elegantně odložila kabát a odebrala se do ložnice. Přece jen má ještě trochu empatie, ulevilo se Karlovi. Zřejmě mě chce nechat chvíli o samotě, abych se s tím mohl vyrovnat, zadoufal.

Marně.

„Tak co s tím budeme dělat?“ zazněl z ložnice hlas o pár vetřin rychlejší než kroky štíhlé brunetky převlečené do domácího oblečení.

„Snad, co já s tím budu dělat?! Je to přece můj problém,“ odpověděl manžel na pokraji nervového zhroucení.

Karel svou ženu miloval. Miloval ji, i když na všem a na něm především neustále hledala chyby. Miloval ji i přesto, že hodně a často mluvila a v podstatě ho nikdy nepustila ke slovu. Zbožňoval každou její chybu, která v jeho očích byla neškodnou daní za neuvěřitelnou lásku, kterou ke své manželce cítil. Byla krásná. Dokázala být i milá a pečující. Rád se s ní pouštěl do vášnivých debat, i když šlo většinou jen o vášnivý monolog. Byla pro něj vším. Málokdy to ovšem dával najevo a v tomhle zranitelném stavu teprve ne.

S lhostejným výrazem se přesunul z chodby do obýváku, sedl si na gauč a začal si nevzrušeně číst časopis. Jeho vnitřní neklid byl ale natolik silný, že přehlédl, co si vlastně vzal do ruky.

„Odkdy se zajímáš o módu, vztahy a diety?“ zeptala se pobaveně jeho žena.

Teprve teď si Karel všiml, že čte Elle. Časopis, který z duše nenávidí. Hloupou situaci přešel mlčením a natáhl se pro rozečtenou knížku.

„Klidně se k tomu vrať, třeba konečně najdeme společné téma,“ nebránila se smíchu manželka.

Teď už se usmál i Karel. Po několika napjatých hodinách konečně ucítil úlevu a láskyplně vzal tvář své ženy do dlaní. S psím pohledem se jí podíval do očí a zeptal se: „Co s tím teda budeme dělat?“

Zatímco objetí bylo sladké jako med, následná diskuze měla pěkně hořkou příchuť. Ani jeden z manželčiných návrhů se Karlovi nezamlouval. Terapie? Hrozná představa. Antidepresiva? Ještě horší. Hypnóza? Ježiši kriste. Začal být naprosto beznadějný. Svou budoucnost viděl jako jednu velkou zpověď cizím lidem, kteří budou zneužívat toho, že je pod vlivem uklidňujících prášků.

Po zbytek svého života se bude těšit jen na smrt. Možná ji přivolá předčasně. Takhle se žít nedá. V naprosto zoufalém stavu mysli, ve které se v hororovém koloběhu zjevovaly představy barevných pilulek, bílých plášťů a šedé svěrací kazajky, najednou uviděl Karel světlo na konci tunelu. Ten chorý mozek přece jen vyprodukoval smysluplnou myšlenku.

„Co se děje?“ zeptala se žena, které neušlo zajiskření v jeho očích.

„Žonglování!“ radostně zvolal Karel a vzbudil tak ve své manželece obavy, že se pomátl úplně.

„Co prosím?“ zeptala se vyděšeně žena.

„V tý tvý Elle psali o kurzu žonglování, že prej je to i forma terapie. Strana 124, nadpis KLIDNÁ MYSL JE SEXY,“ odrecitoval Karel a zavzpomínal na probdělé vysokoškolské noci, kdy měl v extrémně krátkém čase zvládnout prostudovat extrémně velké množství textu. Zaměřit, vybrat to podstatné a vyfotit - pořád mi to ještě jde, pochválil se.

Manželka se sehnula ke stolku, vytáhla časopis, nalistovala onu stranu a vestoje pročetla článek, kterému předtím nevěnovala pozornost. Ona je klidná dost, žádné rady přece nepotřebuje. Po pár vteřinách odešla do pracovny. Taky chodila na vysokou.

Karel byl tolik zapálen novým nápadem, že ani nijak zvlášť neřešil, proč odešla. Vzal do ruky časopis a tentokrát zhltl text celý a pro jistotu dvakrát. Dozvěděl se, že tahle kreativní činnost s více než tři tisíce let dlouhou tradicí zlepšuje soustředění, spolupráci levé i pravé části mozku a díky jednobodovému soustředění se používá také jako pomůcka pro relaxaci, meditaci a terapii. To přesně potřeboval. Žádné intimní rozhovory s psychiatrem, ale pohyb a zábava. Docela ho překvapilo, že se v Elle i něco dozvěděl. Neměl bych se tolik svazovat předsudky, pomyslel si a zároveň se trochu vyděsil, že se skutečně ocitnul na cestě za lepším já. Z úvah ho vytrhl manželčin hlas, který vycházel z pracovny. Telefonovala.

„Dobře, moc děkuju za pomoc, ozveme se příští týden,“ povídala žena do sluchátka a zavěsila.

„Volala jsem do poradny. Opravdu to funguje jako terapie. Je to ovšem jen doplněk, bude potřeba docházet i na sezení k terapeutovi. Tvá nemoc je v mírném stadiu, lecos se dá podchytit, tak to nesmíme podcenit.“

Tato slova už byla adresovaná Karlovi. S nadšením souhlasil a začal googlit nejbližší kurz. V radostném rozpoložení se mu vrátil starý šarm a poprosil manželku o čtrnáctidenní odklad psychiatrické návštěvy.

„Uvidíme, jak na mě bude působit to žonglování, třeba to sezení ani nebudu potřebovat,“ přemlouval ji a přitom líbal její ladnou šíji.

Souhlasila. Kdyby jen věděla, jak ji tenhle malý ústupek změní život.

Zbytek večera strávil Karel prohledáváním internetových stránek zaměřených na žonglování. Podrobně si přečetl návody, obdivoval nahraná videa a do detailů prozkoumal nabídku eshopů, ze kterých si objednal několik druhů míčků. Pro začátečníky jsou prý nejlepší takzvané beanbags s kuličkovou výplní, které se snadno chytají. Protože ale počítal s tím, že se velmi brzo stane pokročilým žonglérem, kliknul i na svítící, ohnivé a kontaktní akrylové míčky. S těmi už se dá určitě dělat pořádná show, těšil se. Chytlo ho takové nadšení, že se znova polekal vlastního nitra. Před pár hodinami byl zoufalý a teď prožívá chvilky štěstí. Co když má opravdu maniodepresi?

Nadšení se ho až na občasné depresivní chvilky drželo i příští týden, kdy dorazila žonglérská zásilka. S radostí dítěte otevřel balíček a začal zboží testovat. Po dvou hodinách zvládl žongovat se třemi míčky, což ho velmi potěšilo. Do dalších triků se zatím nepouštěl. Stále dokola vyhazoval do vzduchu barevné beanbagsy, a když mu po několika minutách spadly, musel uznat, že na téhle terapii něco je. Upnutí myšlenek na věc mířící do vzduchu mu dokonale pročistilo hlavu. Žádné vnitřní hlasy (v posledních dnech se začal děsit i schizofrenie) ani chmurné myšlenky o nejasné budoucnosti.

„To teď budeš pořád žonglovat?“ zeptala se ho otráveně žena.

„Musim trochu trénovat, abych tam nebyl za uplnýho blbce,“ odpověděl Karel

a míčky mu rázem spadly na zem.

„To si celej ty. Každopádně se zdá, že to pomáhá, celej jen záříš,“ usmála se na veselého žongléra manželka a polibkem mu popřála dobrou noc.

Tovární komplex v ranní tmě vypadal jako spící velryba obklopená oceánem. Projíždějící lodě by se jí obloukem vyhnuly. Okolní auta byla odvážnější. Semtam nějaké zajelo k budově. Z jednoho vystoupila vyšší hubená dívka zahalená do sportovní bundy o dvě čísla větší, než by potřebovala. Zamkla svůj postarší vůz a zamířila k recepci. Cestou si sundala kapuci, která zakrývala zrzavé vlasy.

„Ahoj Regino,“ pozdravila dívku recepční a dál pokračovala v brouzdání po netu.

Zrzka jen pokynula hlavou a zabočila ke své šatně. Sedla si na lavici, rozepla suchý zip na svých botách a sklonila hlavu. Ty absinthy jsem si včera mohla odpustit, vyčítala si a dala se do zouvání tenisek. Bosá vstala k umyvadlu a s nakloněnou hlavou hltala studenou vodu. Nechala chladný proud stékat na svůj obličej, aby palčivá bolest na temeni trochu ustoupila. Když usoudila, že je to o něco lepší, začala se převlékat do sportovního oblečení. Šedá mikina na zip, těsné černé kalhoty po kolena a tenisky s protiskluzovou podrážkou. Podívala se do zrcadla a sepla si hustou ofinou stříbrnou pinetkou. Svázat gumičkou její kratší sestřih nepotřeboval. Vyhrnula si rukáv a zkontrolovala čas. 6:45. Za čtvrt hodiny začíná její kurz žonglování.

Příchod na první hodinu Karla celkem vyděsil. Na zemi seděli v kruhu jednotliví účastníci a mluvili. Tak je to asi vážně terapie, povzdechl si a přistoupil ke skupince blíž.

„Omlouvám se, jdu trochu pozdě,“ pronesl směrem k lektorce.

„To nic, sedněte si k nám. Právě po jednom probíráme, co kdo od kurzu čeká. Můžeme pak líp sladit program,“ odpověděla Regina.

Karel se vyděsil podruhé a začal přemýšlet, jestli má přiznat barvu. Než na něj došla řada, poslouchal, že trojice puberťaček doufá v zábavu a poznávání nových lidí, dvě postarší dámy si chtějí oprášit znavený mozek i tělo a sympatický mladý kluk touží objevit nové zážitky a trochu se zklidnit.

„To je dobrá poznámka,“ zreagovala na mladíka Regina a začala hovořit o žonglování jako terapii.

Přesto nebo právě proto Karel o pravém důvodu návštěvy kurzu pomlčel a zahuhlal něco o protáhnutí ztuhlého těla, které má zdeformované kancelářskou prací.

„Slyšel jsem, že je to dobré na bederní a krční páteř, který mám dost zhuntovaný,“ uzavřel své důvody, které vzhledem k jeho častým návštěvám bazénu, byly celkem od cesty.

Regina ho pochválila, že je to také výborná poznámka, protože člověk stojí rovně a hlavu má mírně zvednutou, čímž se posilují zádové svaly. Pak vstala a začala skupince rozdávat míčky. Každý dostal jeden.

Následovalo vyhazování míčku do vzduchu, přehazování z jedné ruky do druhé a vzájemné nahazování a chytání. Karel se nesmírně nudil. Když se konečně dopracovali ke dvěma míčkům, začal se aspoň trochu bavit. Míčky v rukou chcichotajících se puberťaček naprosto prohrávaly boj s gravitací. Dívky totiž svou pozornost upínaly ke šmírování jen o pár let staršího mladíka, který se sice soustředil na míčky, ale celkem bez úspěchu. O poznání šikovnější byly obě důchodkyně, ale zase u toho vypadaly tak komicky, že se pro změnu nemohl soustředit Karel. Regina si všimla jeho pobaveného výrazu a odvedla ho stranou. Když se Karel ocitl zády ke skupině, začal konečně rozhýbávat míčky. Nejdřív dva, pak tři, zvládal to skvěle. Až po několika minutách zaregistroval, že Regina odešla. Míčky mu rázem spadly. Když šel zpátky ke skupině, zrzka si ho všimla a pokynula, aby se vrátil.

„Evidentně vám to jde líp, než ostatním. Přeřadím vás do jiné skupiny,“ usmála se na něj a začali si povídat. Nastínila mu nejbližší triky, na které se při současných schopnostech může těšit a zabrousila trochu do historie žonglování v antice, kde tahle kreativní činnost jako psychoterapuetický prostředek vznikla.

„To vy ale nepotřebujete. Působíte velmi vyrovnaně,“ pronesla pro Karla celkem škoující slova.

„Vážně?“

„No fakt. Tohle já poznám. Mám výcvik od táty. Je to psychiatr,“ dodala a na zavolání jedné z důchodkyň odběhla ke zbytku skupiny.

Když se vrátila, začala na Karlovo přání vyprávět o praxi svého otce. Chtěl do branže proniknout co nejvíc, aby se připravil na to, co ho čeká. Zajímalo ho například, zda se doktorům dá věřit.

„No to víte, že jsou mezi nimi černý ovce. Jeden tátův kolega třeba vyměnil výsledek psychologických testů. Pacientovi s lehkou neurózou přisoudil schizofrenii a naopak. Oba pak trpěli kvůli chybě jednoho idiota. Přišlo se na to až po pěti letech,“ vykládala Regina, kterou přerušilo upozornění druhé důchodkyně, že je konec lekce. Regina uzavřela hodinu krátkým protáhnutím a pár slovy k přípravě na příště.

Cestou k šatnám všichni probírali první žonglérské zkušenosti. Puberťačky s mladíkem a důchodkyně mezi sebou. Karel mlčel, což si ostatní vykládali jako opovržení nad jejich chabými schopnostmi. Ve skutečnosti ale nejtalentovanější žonglér ve skupině myslel na slova lektorky Reginy o výměně testů.

Přemýšlel o tom ve sprše, při převlékání i po cestě autem. Nejdřív se vnitřních pohnutek lekl, později se ale ve stále jasnějším světle viděl jako oběť výměny psychologických posudků. Po příchodu se mu tahle teorie zdála ještě pravděpodobnější. Manželka ho přivítala s velkým nadšením. Dělá prý sushi a nemůže se dočkat, až ho Karlovi naservíruje. Pozoroval ji při práci. Při motání rolky shodila loktem nádobu se sojovou omáčkou, která se vylila na zem. To ji tak vykolejilo, že se jí rýže se syrovou rybou stále nevedla zamotat do řasy. Pak si promnula oko prstem, který předtím namočila do wasabi a zařvala bolestí. V tu ránu všechno shodila ze stolu a dala se do zoufalého pláče. O pár chvilek později se tomu cirkusu na stole začala bláznivě smát. Teď si byl Karel zcela jistý, že doktor Humr testy prohodil. Maniodepresí netrpí on, ale jeho žena.

Následující dny Karel svou manželku neustále pozoroval. Je tak neurotická, říkal si, když před odchodem do práce zoufale pobíhala po bytě a hledala klíče. Buď brečí nebo se hystericky směje. Nikdy není v klidu. Dřív by Karel náturu své ženy popsal jako akční a energickou, teď se mu ale zdála naprosto vyšinutá. Jak to, že jsem to dřív neviděl, trápil se a při vzpomínce na manželčina slova o včasném podchycení nemoci o ni dostal strach. V tu chvíli jeho žena sledovala dokument o mláďatech divokých zvířat. Karel se na ni podíval v momentě, kdy matka gepardích koťat podlehla v boji s krokodýlem. Následoval vodopád slz a Karlovo okamžité rozhodnutí jednat. Čím dřív začne, tím rychleji jí může pomoct, svítilo mu hlavě, když vyrážel za záchranou.

„Kam se řítíš?“ vykřikla Karlova žena, když viděla svého manžela vycházet z bytu. Místo odpovědi ale uslyšela jen prásknutí dveřmi. Na vysvětlování Karel neměl čas.

Při prudkém sbíhání schodů se jeho oči nebezpečně zaleskly a zúžily úhel pohledu. Jako hrdina počítačové hry se zaměřil na cíl a vyhodnotil rizika. Potřeboval získat psychologické testy a dokázat jejich záměnu. Směr? Manželská poradna. Strategie? Rychlá akce bez ohledu na překážky. Tou první byly domovní dveře. Zanalyzoval obtížnost úkolu a rozhodl se vybrat neefektivnější řešení – vykopnout. Plány mu zmařila sousedka venčícího psa, která odmeknutím dveří vstoupila do domu. Karlovy se pod nohy zapletl bílý pudl, který byl v jeho očích další překážkou. Nemilosrdně ji kopnutím odstranil.

„Co to děláte?„ vykřikla žena zděšeně. Jindy vlídný soused se nenamáhal s odpovědí a vyřítil se k autu.

Karlova žena se mezitím bleskovou rychlostí převlékla z domácíchl legín do kalhot, přehodila přes sebe kabát a začala si nazouvat kozačky. Uspěchané obouvání ale způsobilo zaseknutí nohavice do zipu. Když se kalhoty snažila vyprostit, škubla držátkem na jezdci tak prudce, až se ulomil. Nemohla ven ani zpátky. Vzteky hodila druhou botou o stěnu a se skloněnou hlavou se opět dala do pláče. Pozorovala, jak slzy namáčí zaseklou látku a správně odhadla její reakci. Opatrně chytla jezdce mezi palec a ukazováček a snadno vodou změklé vlákno vymanila. Na druhý pokus už si boty úspěšně zapnula a vyrazila za svým mužem. Rychle seběhla schody a pospíchala ke garáži. Byla otevřená, ale nebyl v ní ani Karel, ani jejich auto. Vytočila na mobilu manželovo číslo a nervózně čekala, až se v přístroji ozve jeho hlas.

Po opuštění domu zahájil Karel další level ve své hře. Pohledem si měřil dveře od garáže a usoudil, že téhle překážky se vykopnutím nezbaví. Podíval se na panel svých nástrojů. Peněženka, mobil, klíče. Kliknul na nejvhodnější variantu a dveře odemknul. Pečlivě nastavil zrcátka, upevnil si pás, zapnul světla a sehranými pohyby se pomalu rozjel. Zbrklé chování by ho mohlo zbytečně vrátit na začátek hry. Otevřené dveře jeho naprogramovaná mysl vyhodnotila jako uvolněnou překážku. Zavíráním by se jen zbytečně zdržel. Pravidla silničního provozu byla přirozenými pravidly i v jeho hře, a tak s nimi neměl žádný problém. Řídil perfektně bez jediné chybičky. Je to přece zkušený hráč. Na křižovatce ale pocítil únavu a tak hru na chvíli pauznul. Nechápal, proč se provoz hýbe dál. Copak ten pitomej escape nefunguje? Auta kolem něj začala prudce brzdit. Najednou mu zazvonil mobil. Začal přemýšlet. Co když je to léčka? Může v tom být nastavená bomba, která se po zvednutí telefonu odpálí. Raději se rozhodl, že telefon zneškodní a vyhodil ho z okna.

Karlova žena začínala mít strach. Proč ji to nevzal? Se sevřeným hrdlem a nepřítomným výrazem zavřela garáž a vrátila se domů. Lehla si do postele, aniž by si sundala kabát a boty a znova se ocitla pod palbou slz. Neměla tušení, co se děje. Svírala v ruce telefon a doufala, že se to brzy dozví.

Po zjištění, že hra nejde zastavit, se Karel chystal pokračovat v jízdě. Aby se co nejrychleji vymanil ze silniční smyčky, vrazil do několika okolních aut. Pravidla nepravidla, jde do tuhého. Nemůže ztrácet čas. Křik ostatních řidičů zcela ignoroval a soustředil se na dokončení další úrovně – dojet do poradny a zneškodnit doktora Humra, který střeží papíry. Po pár minutách zaregistroval v zrcátku jedno z aut, do kterého z nutnosti narazil. Všiml se, že má na střeše červené světlo a houká. Nevěděl, jak to vyhodnotit a tak zrychlil jízdu a odbočil směrem k poradně. Vůz mu byl pořád v patách. Usoudil, že to jsou zloduši od proradného psychologa, kteří ho chtějí zastavit. Zvolil tedy jinou cestu s nadějí, že pronásledovatele na odbočce zmate a setřese. Plán nevyšel. Houkající auto jelo stále za ním. Dupnul na plyn a po pár minutách byl v cíli. Otočil se a uviděl, že auto s červeným světlem také zastavuje před budovou. Rychle zamířil do ordinace doktora Humra, který v místnosti nebyl sám. Seděli tam s ním ještě jeden muž a žena. Karel zanalyzoval mužovu konstituci. Malý vzrůst, hodně tuku, svaly téměř žádné. Nepovažoval ho tedy za nebezpečnou překážku a rovnou přistoupil k psychologovi. Využil moment překvapení v jeho tváři a dobře mířenou ranou do obličeje ho srazil k zemi. Žena začala křičet. Zřejmě chtěla přivolat pronásledovatele, což se jí taky během pár vteřin povedlo.

Karel začal rychle prohledávat doktorův stůl, ale padouši, kteří ho sledovali v houkajícím autě byli nebezpečně blízko. Tělesná stavba jednoho z nich představovala nebezpečí. Vysoká postava a svalnaté ruce. Podle uloženého tuku na břiše ale Karel počítal s menší obratností a chtěl muže udeřit do rozkroku. Padouch byl rychlejší. Srazil Karla k zemi a želízky mu spoutal ruce. Karel kolem sebe kopal a řval, ať mu dají ty papíry. Umlčela ho až injekce na uklidnění. Game over.

Když Karlově manželce konečně zazvonil telefon, spala. První tóny její tělo nevnímalo vůbec, při dalších se lehce zavrtěla a botama odkopala peřinu. Až při posledním opakování vyzváněcí melodie otevřela jedno oko. Než otevřela druhé, telefon zmlkl. Nervózně se podívala na displej se ztraceným hovorem, a když zjistila, že jde o neznámé číslo, vrátil se jí strach na pár hodin přerušený sladkým spánkem. Když zavolala zpátky, ozval se cizí mužský hlas. Srdce jí začalo divoce bušit. Právě se dovídá, že její muž je na policejní stanici. Na kontě má odjetí z místa nehody a ublížení na zdraví. Okamžitě vyskočila z postele a zamířila ke dveřím. Ještěže už měla kozačky na nohou. V tomhle rozrušení by zip zničila nadobro.

Fousatý policajt vylíčil ženě veškeré detaily, poupravil si čepici a zálibně se na krásnou brunetku čekající na svého muže podíval. Žena jeho pohledy ignorovala a se znechucením vstala, aby ji tenhle slizký muž zákona odvedl tam, kam má. Setkání s její láskou nebylo příliš romantické, i když se o to Karel snažil pokusit.

„Miláčku, je mi to hrozně líto. Pamatuju si jen, jak jsem odešel, pak mám úplný prázdno, vůbec si nepamatuju, co se dělo.“

„Jo, nepamatuješ? Tak já ti to připomenu: Beze slova vypadneš z bytu, nebereš mi telefon a pak si na dálnici hraješ na autodrom, mlátíš lidi a ….

Kříčící ženu přerušil strážník, který ji vysvětlil, že její manžel jednal v psychickém afektu, protože s vysokou pravděpodobností trpí vážnou psychickou poruchou.

„Proto nejsou vznesena ani žádná obvinění. Jen musíme sepsat protokol. Budeme k tomu potřebovat i vaši pomoc,“ řekl policista a dopřál páru chvilku o samotě, než se pustí do zápisu informací.

Roztřesená hnědovláska si sedla na lavici a sklesle spustila ruce do klína. Teprve teď jí začaly docházet všechny souvislosti, které přehlédla pod vlivem zuřivého vzteku. Začala si vyčítat, proč netrvala důrazněji na dřívější návštěvě psychiatra a proč přistoupila na ten stupidní nápad se žonglováním.

Smutně se podívala na manžela a zeptala se, proč a kam chtěl vlastně jít. Karel jí začal líčit, co mu řekla zrzavá lektorka žonglování, a jak kvůli tomu začal vyšilovat.

„Byl jsem přesvědčenej, že je to omyl, a že ti musím pomoct. Zdálo se mi, že proto si tak neklidná a v depresích,“ snažil se Karel volit mírnější variantu svých bláznivých představ.

„Teď vidím, že to byla hloupost, a že opravdu potřebuju pomoct. Bude to běh na dlouhou trať, ale slibuju, že udělám všechno proto, abych se vyléčil a mohl být s tebou,“ nedokázal už Karel zadržovat slzy a chytl svou ženu za ruku. Ta emocionální nápor nezvládala vůbec. Záchvat pláče zkřivil její krásný obličej, který náhle ztratil barvu a žena se skácela do náruče svého muže.

„Bude v pořádku?“ ptal se vyděšeně Karel.

„Nic to není, jen náhlá nevolnost,“ odpověděl přivolaný lékař a odvedl ženu stranou. Detaily jejich rozhovoru zůstaly pro Karla na několik příštích měsíců tajemstvím.

Po vyřízení policejních formalit se manželé museli rozloučit. Karla čekaly intenzivní rozhovory s psychiatrem, při kterých se posuzovala jeho řeč, mimika, postoj a vnímání reality, následované testy zaměřené na racionální a logické myšlení. Potom byl nadprůměrně inteligentní pacient s poruchou racionálního uvažování a diagnózou maniodepresivní psychózy hospitalizován na psychiatrii. Vzhledem k tomu, že výkyvy Karlových manických i depresivních stavů silně ovlivňovala jeho žena, nesměl se s ní do ukončení léčby vidět.

Nejtěžší byly samozřejmě první dny. Člověk si ovšem zvykne i na smrt a tak se Karel se smutnou skutečností postupně smiřoval. Výrazně mu v tom pomáhala antidepresiva kombinovaná s tymoprofylaktiky, takzvanými stabilizátory nálady. Po čtyřech týdnech poprvé pocítil, že pilulky v jeho hlavě začínají s efektivním úklidem. Zbytečnosti vyhodit, cenné věci oprášit a pěkně uspořádat. Za dalších osm týdnů byl Karlův psychický stav stabilizován natolik, že mohl být propuštěn.

Když onen velký den nadešel, prožíval Karel rozporuplné pocity. Těšil se a strachoval zároveň. Nervózně uvažoval o tom, zda jejich láska bude jako dřív.

Zároveň měl obavy, jestli se svojí ženě bude pořád líbit. Pro dokonalý dojem si od bratra nechal koupit nové oblečení, zbavil se několikatýdenních vousů a zašel k nemocniční kadeřnici. Když skončila svou práci, podíval se do zrcadla v naději, že opět spatří toho pohledného chlapíka s ostře řezanými rysy. Odraz mu ale nabídl jen pobledlý obličej s propadlými tvářemi. Za dva měsíce strávené v léčebně zhubl osm kilo. Už před tím nebyl zrovna nejstatnější, takže teď vypadal jako indický jogín, který přežívá díky meditaci. Vlastně ho tahle představa celkem vystihovala. Terapie ho živily víc, než blafy v nemocniční jídelně. Hned dneska vezme svou lásku do luxusní restaurace. A pak ji bude každý den vařit. Bude ji rozmazlovat. Bude ji hýčkat. Jak on se těší, až ji obejme, políbí a ... až se s ní bude dlouho a pomalu milovat. No, dlouho asi ne. Pousmál se nad naivní představou, zavřel kufru a vyrazil do hlavní haly, kde svou krásnou ženu konečně zase uvidí.

Celý pobyt nepřemýšel o ničem jiném, než jaká slova své milované manželce po tak dlouhé době řekne. Má začít nenuceným rozhovorem nebo rovnou vyznáním lásky? Má mluvit přímo nebo v jemných náznacích? Když ale svou ženu konečně uviděl, byl jako v tranzu. Nemohl věřit svým očím. Tak moc o ní přemýšlel, ale tuhle možnost si vůbec nepřipustil. Byl v šoku, stěží popadal dech a na žádná slova se samým dojetím nezmohl. Přistoupil k ní, políbil ji po vlasech a láskyplně pohladil její vzdouvající bříško.