Bouře

Démoni noci, 

bouře a báseň a nic, 

nic a pryč a všechno a nic.

Divoké nohy démonů drtí, letí, zmítají se;

světlo je nůž, vraždí.

A báseň,

báseň taky není nic, 

nic jen touha zabýt tu bestii, která mě osedlala; 

Plameny kéž by,

kéž by déšť a plameny a to všechno v jednom tak jako pravá bouře, 

přikrylo a dalo mi spočinout 

a už nic, nic by nemuselo; 

znovu, znovu, 

znovu a opět, 

opět jen, 

jen kapky deště 

a půl; 

roztržen a trhán, 

odshora dolů 

a zleva doprava

… moci téct

ah

Bouře je sen, 

divoké štěstí,

brutální splynutí s tímto okamžikem.

Není totiž nic krásnějšího,

než tato jemná zkouška vytrvalosti.

Ten nenadálý příval, který lečí, tiší, řeže a hojí zároveň; 

Nepotřebuje žádnou otázku, aby byl odpovědí,

bezotáznou odpovědí na všechny otázky.

Není to báseň, je to balvan.

Já balvanožrout a chrlič balvanů, 

stravuji vesmír a stávám se vesmírem.

Strachovteřiny blaženosti, jsou i nejsou zároveň, 

jak jinak, jak jinak.

Tůň, stávám se tůní, 

neboť jsem dozajista vodou, 

vodou, která koluje tímto světem, 

prolínajíc v koloběhu se dotýká,

něco si bere a málo dává(m). 

Tůň se spojuje s chvostem smyslů zbaveného draka.

Spojení, jedinečné spojení, 

spojení a opojení, 

Pohyb,

nedotknutelnou rychlostí světla tančí bezhmotná energie a zároveň nevnímatelný pohyb ženoucí doteky větru,

který s sebou nese déšť a vůni a dotek;

a v tom všem, 

vtom všem jsou tedy všechny živly.

Tanec

Jak jsem na něj mohl zapomenout!

Tančím, 

Ruce mi tančí, 

duše mi tančí, 

oči, oči, které vidí jenom tmu obklopenou světlem;

voda, 

to všechno je zároveň tanec, 

ten pohyb, to štěstí.