Lze postižené dítě reklamovat?

Do kostela nikdy nechodila a v Boha nikdy nevěřila. Teď, když otevírala těžké kované dveře, se jí v hlavě mihla zasutá vzpomínka z dětství. Mohlo to být už tak dvacet let. Spíš víc. Tenkrát kostel navštívila jako malý baculatý capart ruku v ruce se starou babičkou. Pamatovala si ještě,  jak majestátně na ni zapůsobil ten rozlehlý prostor plný důstojného ticha a vůně svěcené vody. Jenže teď už bylo všechno jinak. Babička dávno ležela pochovaná na malém venkovském hřbitově a ona… co ona?

Vběhla dovnitř a všimla si jakési ,,bedny“ umístěné u vchodu. Až se sama podivila, když jí bliklo hlavou, že je to zpovědnice. Svítilo se tam. Vešla dovnitř a hleděla skrz mřížku do vlídné vrásčité tváře. Slova se jí drala na jazyk a už je nemohla a ani nechtěla zastavit. ,,Řekněte, dají se reklamovat postižené děti?“  vyhrkla tak prudce, až se sama lekla. Nečekala ani na odpověď, padla na kolena a spustila příval dalších slov: ,,Myslela jsem, že to zvládnu, mít ráda svoje dítě, ať je jakékoli a vynahradit mu, že se narodilo tak, jak se narodilo. O to víc ráda bych ho měla mít, že jsem ho tolik chtěla! Tak, až jsme si ho nechali udělat ve zkumavce. Ale asi ho ten váš Bůh nedal té pravé.“ s výrazem zoufalství se nalepila na mřížku zpovědnice. ,,Kdo je ten pravý? Kdo je připravený na to mít takové dítě?“ ta tichá slova starého kněze ji zasáhla. Tiskla v ruce mřížku,  která ji oddělovala od kněze tak silně, že cítila, jak se jí vrývá do dlaně. Na tuhle otázku, stejně jako na tisíc dalších, neznala odpověď. V hlavě si vduchu promítala silné lidi, které znala. Své vzory. Dokázala by o někom z nich říct, že je vhodným kandidátem na to, aby měl postižené dítě, protože je dost dobrý? Dost silný a schopný? Protože má dostatečně velké vzdělání na to, aby tohle zvládl? Dost zkušeností a možností? Dala by za někoho ruku do ohně, že zvládne péči o postižené dítě? Ať přemýšlela jakkoli, nikdo ji nenapadal. ,,Myslím, že v životě jsou věci, na které člověk nikdy není dost připravený a nikdy by si je dobrovolně nevybral, ale když nastanou, prostě je buď zvládne a nebo ne.“ kněz se jen usmál. ,,Jenže já už to nezvládám. “ vydechla unaveně. Zněla v tom rezignace.

,,Znáte snad nějaké dokonalé rodiče? Nemusí to být ani rodiče postižených dětí. “ Vzpomínala na své rodiče. Vždycky je měla ráda a vážila si jich, snad jen v pubertě měla takové období, kdy s nimi byla na nože, ale vždycky, podvědomě i v období bouřlivé puberty, věděla, že dělají, co můžou a že je má ráda. Ale nemohla říct, že nedělali chyby. ,,Ne, myslím, že neznám.“ Odmlčela se a po chvíli její hlas získal na naléhavosti. Rezignace a zoufalá únava se pozvolna měnily v sebelítost : ,,Víte, já závidím ostatním matkám, těm, které mají zdravé děti, můžou je vozit nafintěné v kočárku a chlubit se jimi… Moje dítě vyvolává u lidí buď soucitné pohledy a přehnanou vlídnost anebo se naopak odvracejí. Ale kam se můžu odvrátit já? Copak je to spravedlivé?“ rozplakala se lítostí nad sebou i svým dítětem, prostě nad tím vším... ,,Řekněte, vy byste měl rád takové dítě?“ pohlédla po chvíli do modrých mužových očí a utírala si slzy. ,,A vy ho máte ráda?“ zarazila se. Na tuhle otázku se sama sobě v duchu snažila odpovědět už příliš dlouho. Někdy měla pocit, že svoje dítě miluje i za všechny ty, kteří se od něj odvracejí, ale někdy… Tak jak to vlastně je, má své dítě ráda?“ ,,Chtěla byste jiné, zdravé dítě místo toho svého?“ tahle otázka ji zmátla. Takhle nikdy nepřemýšlela. ,,Chtěla bych, aby moje dítě bylo zdravé!“ odvětila pevně. ,,Chtěla byste jiné dítě místo toho, co už máte, pokud byste měla volbu?“ tázal se kněz. Cítila z něj, že ať řekne cokoli, nebude ji soudit. Představila si tedy, jak se stará o jiné dítě jak se to její, které tak dobře znala a o které se tak obětavě starala nikdy ani nenarodilo. Měla by jiné dítě, krásné, zdravé, ale co tohle? Nevěděla proč, ale ta myšlenka, že by tohle své dítě nepoznala v ní vyvolala pozvolna smutek. Nenaučila by se trpělivosti, jako se svým postiženým dítětem, nepoznala by, kdo z lidí, se kterými se stýká jsou opravdoví přátele. Ti, kteří ji neopustili jen kvůli tomu, že nemá dítě podle šablonky. Jenže tohle je přece málo, příliš málo proti tomu všemu!“ ani nepostřehla, že své myšlenky říká nahlas až do té doby, než se její poslední věta, skoro výkřik, rozezněla posvátným tichem chrámu.

Náhle si vzpomněla na všechna omezení, které jí život s postiženým dítětem přinesl, a vzedmula se v ní vlna vzteku: ,,Víte, jak by vypadal můj život, kdybych měla zdravé dítě? Víte, co všecko jsem mu musela obětovat?“ ,,A dostala jste taky něco?“ No ano, dostala něco? Jako naschvál jí myslí běžely jen věci, o které přišla a všechny trpkosti, co už zažila. Pak si vzpomněla. Vzpomněla si, jakou radost měla z každého pokroku svého dítěte. Z každé věci, kterou by jiný za pokrok ani nepovažoval. Vzpomněla si, jak jí její dítě učí nezištně milovat i když jí to ani nemůže oplatit ani svou roztomilostí nebo prostým slovem máma. ,,Asi… dostala…“ vypravila ze sebe po dlouhém váhání. Tiše a váhavě opakovala knězi své předchozí myšlenky. Ale je to příliš málo! Křičel v ní zase ten protivný hlásek. ,,Moje dítě mi vzalo manžela, co proti tomu ještě můžu dostat?“ Vyjelo z ní s novou hořkostí a vztekem, který ji až překvapil. ,,Tak vše dítě vám ho vzalo?“ ,,Kdyby bylo zdravé, aby se za něj nemusel stydět, kdyby nepotřebovalo tolik péče, kdyby bylo roztomilé, kdyby dělalo víc pokroků, nikdy by neodešel!“ Takže vaše dítě může za to, že vás opustil manžel? Nebýt jeho postižení, neodešel by. Takhle ale neměl na výběr, je to tak?“ Ano, chtělo se jí vyhrknout. Tolikrát už ho z toho vinila! Najednou jí to přišlo absurdní. Copak ten malý uzlíček, to nevinné děcko, které se ani samo neumí a nebude umět najíst může za jeho selhání? Zahanbeně mlčela. Jak to ten kněz říkal? Neměl na výběr? ,,Měl, samozřejmě, že měl na výběr, to věděla. Přesto měla potřebu ho hájit. ,,Nemůžu se mu divit, že utekl. Taky bych někdy tak ráda utekla, jen kdybych mohla. Jen kdybych měla kam!“ zase zvýšila hlas, aniž si to uvědomila. ,,Ale neutekla jste. Důležitější je ne to, co chcete udělat, ale to, co nakonec uděláte.“ řekl jí kněz mírně. ,,Neutekla jsem, protože… nemůžu přece svoje dítě jen tak nechat, kdo by se o něj staral? Skončilo by v ústavu!“ kněz se jí podíval do očí s vlídným úsměvem. ,,Tak vidíte, není právě tohle láska?“

Když po chvíli odcházela z kostela, věděla, že ani teď to nebude mít jednoduché. Věděla, že ji čeká ještě hodně překážek a bolestí, ale někde tam hluboko uvnitř se jí rozhostil klid a mír.