SVĚTLONOŠ

SVĚTLONOŠ

… o Michalovi nikdo neslyšel,

Michala nikdo neznal

Mohl jsem se samozřejmě koukat na hokej. Mistrovství světa, finálovej zápas. S Finama. Ale nijak zvlášť mě ta představa nelákala. Přišel jsem domů někdy kolem čtvrtý, venku bylo hnusně horko, celá Praha rozpálená. Na Staromáku čtyřicet tisíc lidí. Nebo čtyři sta? Měl bych se podívat do novin. Lezou mi krkem. Hokejisti. Mistři. Jestli to vyhrajem, bude zas všude bordel. Všude ožralové, pivo, šampaňský. Střepy. Byl jsem zpocenej, pustil jsem si větrák, ale nefungovalo to moc, mladá už byla na tý párty. Ani vzkaz nenechala. Dole na sídlišti prázdno, všichni zalezlý u telky. Panelák horkej. Nalil jsem si kolu, 0,5l navíc. A vytáh jsem z tašky knížku, co jsem dostal. Mám kámoše. Spisovatel. Tuhle mu vydali v nějakým malým nakladatelství. Je to bejvalej kolega. Spolupracovník. Asi jeden z nejlepších přátel, který mám. I když jich moc nemám. Protože jich moc nemám. Chytrej kluk. Trochu šáhlej. Jednou jsme se dali do řeči kvůli muzice, poslouchal podobný věci jako já. Přišel jsem do Prahy z malýho města, hodně mi pomoh. Trochu se votrkat. Víc si věřit.

Dlouho se známe. Ale to, že píše, jsem se dozvěděl až dneska. Zavolal mi. Už spolu půl roku nepracujem. Našel jsem si místo u Oskara, líp placený než ve starý bance. Teď tam zas pracuje mladá. V tý bance.

Od tý doby, co jsem odešel, jsme se vlastně s tim kámošem neviděli. Až dneska mi zavolal.

„Něco pro tebe mám.“

Neměl jsem moc chuť courat po rozpálený Praze. Ale přemlouval mě. Že mi to určitě musí dát dneska. Tak jsme si dali sraz. Ve Slávii. Přišel jsem první. Seděl jsem a koukal na Národní divadlo. Ulice byla rozkopaná. Tramvaje jezdily jinudy. Přemejšlel jsem, co pro mě asi tak může mít. Možná nějaký cédéčko. Oba máme rádi Toma Jonese, tak jsem doufal, že mi nepřinese to nový, protože už ho mám. Koupil jsem si ho, hned jak vyšlo. Ale to už je taky nějakej pátek, tak snad vezme něco jinýho.

Přilít asi o dvacet minut pozdějc.  Ale nezdržel se. Jenom mi dal ten balíček. V takovým tom žlutohnědým balícím papíře. Přelepenej tenkým proužkem čirý lepící pásky.

„To je bomba?“ Dal jsem si balík k uchu. Abych si jako poslech, jestli netiká.

Zasmál se.

„Trochu. Vyšla mi knížka.“

„Ty...?“

„No. Píšu. Pod pseudonymem, tak se nelekni. Hele, sorry, já musim fakt letět, máme dneska ten mejdan.“

„Jasně. Díky. Čau.“

Podal mi ruku a zmizel, koukal jsem z oken Slávie, jak jde směrem k Tescu, jenom kousek jsem ho ještě viděl jít. To neni moc dobrej úhel na pozorování. Z místa kde jsem seděl. Zvláštní kluk. Hodně chytrej. A spisovatel. Někdy jsem si vedle něj připadal jako idiot. Jenže to jsem si vedle mladý připadal často taky. Znova jsem si nalil kolu. A napil jsem se.

........

Na světě, tak, jak ho všichni znáte, žijí lidé, kteří jsou jiní než ostatní. Není jich mnoho. Řádově desítky tisíc.

 Nějak si říkají. Nikdo, kdo mezi ně nepatří, neví jak. Jsou velmi chytří. Ještě daleko chytřejší, než by si leckdo dokázal představit. V první řadě vědí, že všechno je úplně jinak, než si myslíte právě teď.

Umí si navzájem číst myšlenky. Někteří umí pohybovat věcmi. A někteří, svým způsobem vlastně všichni, umí pohybovat světem. Jsou společenstvím. Jednají na základě kolektivního vědomí a do nejmenších podrobností plánují každý krok lidstva. A nejen plánují. Dohlížejí na to, aby se jejich plány plnily. Mají pomocníky mezi umělci, vojevůdci a politiky všech zemí. Ovládají síly černé i bílé magie, vyznají se na burze, řídí pohyb atomových ponorek po dnech oceánů.

Oni. Skuteční pánové tvorstva. Ale mají nás rádi. Jsme jejich slabostí. Berou si naše ženy a muže a žijí s nimi, aniž by jim odhalili své nitro. Jsou velmi citliví a jejich cit je pak svazuje, někteří z nich se zblázní z nenávistné lásky ke svému přihlouplému protějšku, jiní se z pout závislosti dostanou včas. A přežijí. Přesto jsou, i ve své slabosti, silnější, než kdokoli z vás.

ONI. Ale mají nás rádi. A hledají si mezi námi Adepty. Oťukávají je, krouží kolem nich. Ale nemohou se s nimi spojit. Rozhodně ne přímo. Rozdíl mezi nimi a obyčejnými lidmi je tak velký, že Adept by se při náhlém otevření očí mohl zbláznit. Stává se to. Mnoho hledajících se zblázní. A snad právě proto se o NICH dozvíte nejspíš za zdmi psychiatrických léčeben. Bláznům  nikdo nevěří. Blázni si nevěří ani mezi sebou. Každý je zahleděn do svých vlastních bludů. Střípky tajemství jsou natolik roztroušené, že celek není možné zahlédnout. Celek je neviditelný.

Ostatní, ti co zkouškou projdou a nezblázní se, tajemství úzkostlivě tají.

Na mladé Adepty se musí pomalu. Zlehka. Do umění vidět svět s otevřenýma očima je zasvěcují Světlonoši. To jsou lidé, kteří se ve vývoji zastavili někde uprostřed mezi lidmi normálními a mezi NIMI. Neznají celou pravdu (ve skutečnosti na to ani nemají předpoklady, aby znali celou pravdu.) Nezřídka vůbec netuší, že jsou Světlonoši. A je to pro ně vlastně lepší. Často jsou to umělci - spisovatelé, malíři, básníci. Nebo filozofové. Někteří vynikající. Někteří nikoli. Pro Adepta, pro bytost se základními předpoklady, znamenají ale na počátku cesty mnoho, ať už jsou čímkoli. Pomalu sdělují, že ještě existuje jiný svět, než ten, který Adepti znají. Někteří Světlonoši to sdělují ve svých knihách, obrazech, písních. Adept se pak pomalu osměluje, rozvíjí. Začíná chápat. A pokud má dostatečně vyvinuté všechny smysly, pokud je připravený, může zkusit oči otevřít. Těm, kterým se to podaří je otevřená cesta kamkoli. Z těch, kteří připraveni nejsou se buď stávají blázni, nebo noví Světlonoši. Úspěšný Adept zjistí, že Světlonoše překonal, ale protože ten mu prokázal službu a otevřel pro něj nový svět, většinou si jej vydržuje. Světlonoš, však často sám pozná, že byl překonán a ve chvíli, kdy zjistí, že jemu zůstaly brány království uzavřeny, většinou pro něj další existence ztrácí smysl.

Úděl takových Světlonošů je vlastně velmi krutý. Bývají totiž ve většině příkladů stejně citliví jako ONI. Jen nedisponují schopnostmi, které by jim umožnily projít nesmírně komplikovaným a náročným iniciačním obřadem. Často si velmi dlouho nepřiznají, že království opravdu nedosáhnou. Nemohou a nechtějí si to přiznat, protože podvědomě vědí, že by tato jistota znamenala jejich konec.

Ti nejlepší Světlonoši jsou zároveň i ti nejcitlivější. Obětují svému snu všechno. Bojí se, někoho si vzít, či se k někomu připoutat, protože by je jejich láska mohla svést z cesty. Stráví valnou většinu života odříkáním a ničí se marnými nadějemi, že se jim časem podaří sestavit ty roztroušené střípky vědění dohromady, že rozluští tajemství.

 Ale dřív nebo později objeví, díky vrozené citlivosti a získané moudrosti, své hranice. Narazí na  své definitivní bariéry a zjistí, že už nemohou výš, protože výš už mohou jen andělé. A to oni nejsou.

Objeví, že svět je skutečně příliš těsnou klecí. Ale že pro ně cesta ven chybí. Že se nemohou ani pohnout. A že to tak zůstane. Napořád. Začnou nenávidět obyčejné lidi, že jsou tak obyčejní, a anděly, za jejich lesk a slávu.

A začnou nenávidět sebe.

Pro tak vnímavé bytosti je sebenenávist hluboká studna plná rudě opaleskující rozkoše, na jejímž dně čeká zapomnění.

Cesta ke dnu je ale dlouhá. Zbytečně dlouhá. Dal bych nevím co za to, kdyby ji ten zasranej pánbůh zkrátil aspoň na polovinu.

........

Vystoupal jsem po schodech na terasu. Vždycky mne pracovní večírky bavily. Nepiju a tak se mi nestávají ty trapasy co ostatním, většinou si jen užívám, konverzuju, bavím se. Ale dneska je to jiné. Dneska jsou všichni napjatí, přecitlivělí a stažení. Jen na baru se nesměle dotýkají dvě dívky, o kterých všichni z oddělení vědí, že jsou lesbičky. Ale všichni se tváří, že o tom nevědí.Už je tma, poslední zbytky světlých mraků černají nad střechami na západě. A ještě není nikdo namol. Světla jsou příliš jasná. Hudba příliš tlumená.

Opřel jsem se o chladivé zábradlí. Deset, možná jedenáct pater pode mnou bublala ulice, auta. Lidé procházeli kolem honosného vchodu dole, u kterého stojí portýr. V životě mě u dveří nevítal portýr. Dneska poprvé. Mohlo mě to napadnout už dole, že tenhle večírek bude jiný. Mohlo mě to napadnout už když jsem se stal expertem přes komunikaci. Když klávesnici a věčně vyzvánějící telefony nahradilo servilní šumění klimatizace. Mohlo mě to napadnout, že tyhle večírky budou trochu jiné. Ale nenapadlo. Takové věci se člověku nehoní hlavou, když mu zvednou plat o deset tisíc a jeho bývalí nadřízení ho zvou na pracovní obědy.

Praha, matka měst rozežraná chorobami stáří, zářila u mých nohou a mě to nebavilo. Nepatřím sem, nehodím se sem, nejsem ta hyperaktivní ocelová kočka, co se živí elektrickým proudem a sbírá uťaté hlavy svých obchodních nepřátel. I v obleku za deset tisíc vypadám pořád jako trochu šáhlej student, co do matičky přijel autobusem z nějaký zapadlý vísky na severu, kde se o víkendech chodí do okresního města na diskotéku, pět kilometrů lesem tam a pět zpátky. Jako naprostá nula, co od nuly pošla, ticho po pěšině, někdy „pozor!“ někdy spíš tichá voda. Šikovnej kluk, říká se o mně, vypracoval se. Neřek bych to do něj, ale je to klasa. Kdo myslíš, že dal dohromady ten novej manuál? No? Jasně. Jak řikám, šikovnej kluk to je. Jo to se říká. Proto jsem tady. Ale sláma mi čouhá z bot. Umím moc hezky mluvit. Spisovně. A tak. Ale občas se mi stává, že se rozpovídám, zapomenu se... stává se to. Na jednom školení jsem se rozpovídal … o zimě a …

„Věděla jsem, že tě tady najdu.“

Monika byla asi pětadvacetiletá dívka, která byla povýšena přibližně ve stejné době jako já. Vždycky pila. Znáte ten vtip - sejdou se dva bankéři a nevožerou se spolu. Na posledním podnikovém večírku, krátce po našem povýšení, ale ještě s kolegy ze starého oddělení, jsem ji musel odvézt domů. Mám malou, bleděmodrou škodovku. Pozvracela mi vzadu potahy a ještě čtrnáct dní to auto páchlo. Ale zvykla si pak stavit se u mne občas na kafe. Sblížilo nás to trochu. Stejně jako naše povýšení. Dokonce mi přišlo, že se do mne možná trochu zamilovala. Ale to člověk málokdy pozná jistě.

„Hledala jsem tě.“

Popošla směrem ke mně a trošku se přitom zamotala. Byla zase opilá. V ruce držela skleničku s nějakým alkoholem. Takže první opilec na tomhle večírku?

„Taky tě to tady nebaví?“ zeptal jsem se.

„Taky.“

Opřela se vedle mě o zábradlí.

„Ale..., chtěla jsem ti něco říct.“

Už je to tady, napadlo mě. Teď mi vyklopí, že mě miluje a já jí budu muset říci, že já ji ne, že bych se radši posral, než bych ji políbil.

„Víš,“ pokračovala trochu ztěžka, slova kladla zvolna za sebe, jako by si nebyla jistá, co znamenají

„ať už zareaguješ jakkoli, moje rozhodnutí to nemě...nezmění a určitě si to nechám, i když si mě nebudeš chtít vzít. Chtěla bych ti říct, že jsem...“

„Těhotná? Ty seš těhotná?“

Cítil jsem, jak mi rudnou tváře. Co já s tim mám co společnýho, proč se mnou mluví, jako kdybych měl bejt táta nebo co..

„Jak to víš?“

„Co?“

„Že jsem těhotná.“ zapotácela se trochu.

„Teď s mi to řekla.“

„Ne...ee, já ti to teď chtěla říct.“ byla zmatená.

„A proč? Co s tim mám co společnýho, proč se mnou mluvíš, jako bych měl bejt táta… nebo co?“

Odstoupila ode mne a podívala se mi do obličeje.

„Ty seš táta.“

Zase trochu zakolísala a uvědomila si to. Že je zase opilá. Asi proto se tu důležitou větu rozhodla zopakovat.

„Ty jsi otec toho děcka!“

Chytnul jsem ji za ramena. Asi se lekla a ta sklenička jí vypadla z ruky a rozbila se. Možná ale jenom byla hodně opilá. To co říkala tomu odpovídalo.

„Kchm, promiňte, že rušim.“

Od prosklených dveří k nám šel jistým krokem můj nový šéf. Michal. Pražák, nablejskaná svině z nerez oceli, platinovej smích, každej zub za tisíc korun českých. Hajzl, prašivě chytrej a bleskurychlej zabiják. Usmál se a napřahoval ke mně ruku. Pustil jsem Moniččina ramena a podal mu pravici. Měl pevnej, suchej stisk. Otočil se na Moniku a lehounce se uklonil. To má z nějakýho starýho filmu?

„Zdravím. Co večírek, proč nejste dole?“

„Potřebujem tady něco .... probrat.“ řekla Monika.

„Čerstvej vzduch a tak,“ otočil jsem se zpátky nad Prahu. „Ten alkohol mi nedělá dobře.“

„To chápu,“ zazubil se. Mrkl na mě. Měl jsem dojem, že si v tu chvíli vzpomněl na tu samou situaci jako já. Jednou se dělal v bance takový průzkum. Kdo pije a kdo ne. Anonymní. Já tam tehdy napsal, že nepiju ze zásady.  A taky co si myslím o alkoholicích. A protože všichni v bance vědí, co si myslím o alkoholicích (a jsem na to patřičně hrdý, že to vědí), podepsal jsem se. Michal byl člověk, kterému jsme testy předávali. To on navrhnul ten průzkum. A jak se tak na mě podíval, měl jsem dojem, že nějakým způsobem si právě moji odpověď vytáhl. A že si ji pamatuje. Sjel pohledem na střepy u našich nohou... skoro jsem měl chuť mu říct, že moje to není… a zase zmizel v otevřených dveřích.

Osaměli jsme. Mlčky jsme koukali na město. Monika nemohla vědět, co se ve mně dělo. Chvilku jsem ještě přemýšlel, jestli se to promítne na výši mých prémií, přeci jenom - nejsem sice krysa z platiny, ale prachy potřebuju. Ale pak jsem se soustředil zpátky na Moniččin problém.Třeba se mi to všechno s Michalem jenom zdálo. Jsem hodně citlivý, často si myslím, že mě lidé sledují a nakonec se ukáže, že to nebyla pravda. Alespoň oni tvrdí, že to nebyla pravda. Zato tohle je realita. Trochu jsem se uklidnil a řekl si, že to musíme nějak vyřešit.

„Moniko.“ začal jsem. „Já s tebou přeci nikdy nespal. A kafem se…, kafem nemůžeš...“ nějak jsem se do toho vtipu zamotal.

„Já vím, žes mě měl, když´s mě vez tehdy domů. Já ... napřed jsem ... ale trochu jsem si to pamatovala, jaks mě objímal a šeptal mi do ucha, jak jsme se už na večírku líbali.“

„Moniko, v klubu ses věšela na každýho, kdo šel kolem a já tě akorát odvezl domů, pozvracelas mi auto, možná, žes už tehdy byla těhotná, já se tě přece ani nedotk.“

Otočil jsem se k ní. Shrnula si svojí zrzavou ofinu do očí a brečela.

„Takže ty to popíráš, žes se mnou spal?“

„Já s tebou nespal!“

„Takže popíráš?“

„Ne, já s tebou fakt...“

„Ty popíráš, že to dítě je tvoje? Ty už mě nemiluješ?“

Připadal jsem si jako ve zlým snu. Bylo to tak...absurdní.

„Moniko, copak já ti někdy řekl, že tě miluju, nepleteš si mě náhodou s někym jinym?“

Zvedla ubrečený oči. Bylo mi jí vážně líto.

„Ty hajzle!“ zaječela a rukou mě sekla po obličeji, její nehty se mi zaryly do levý tváře a jeden prst šlehnul do oka.

„Ty zkurvenej, zjebanej čuráku, ty si myslíš...“ mlátila do mě a já se držel za zraněný a bolavý voko, „.. že sem úplně blbá, ty si myslíš...“ pak se její hlas zlomil, „ty mě nemiluješ, ty mě necháš s tim děckem samotnou, ty mě...“ a pak jsem postřeh ten pohyb, jak se její tělo posunulo nahoru, zvednul jsem hlavu a zdravim vokem se snažil zavostřit a ona už stála na římse, nevim, jestli vážně chtěla skočit, nebo jenom vyhrožovat, ale ujela jí noha v těch pitomejch lodičkách, její kabelka se mihla vzduchem, zkusila se chytit římsy a já zařval Moniko a ona zaječela něco, co nedávalo vůbec smysl, ale ten křik mi pak zněl v hlavě celý noce, zněl mi v hlavě, když na terasu přiběhli ostatní, přehlušil sirénu policejního vozu, když mne odváželi z večírku, přeřval ten hlas, který by byl býval chtěl vysvětlovat, přeřval a umlčel ho, ještě než dorazil k hlasivkám.

........

Jmenuju se Mona. Nevím, proč mi rodiče dali takhle blbý jméno, proč se nemůžu jmenovat třeba Zuzana, Lucie, Jana, nebo tak nějak. Ale řekla jsem si, že když už se to stalo, nebudu nic měnit a tak se vždycky představuju jako Mona. Řekla jsem si, že je mi to jedno, co si o tom kdo myslí.

Rodiče, a konec konců všichni ostatní, tvrdili, že jsem neuvěřitelně tvrdohlavá. Že se mnou není k hnutí. Není. A proč by mělo bejt. Co je mi do nich. Oni ve mně nežijou. Proč bych neměla bejt tvrdohlavá jenom proto, že se to někomu kolem nelíbí. Jasně - chápu. V případě, že by mi na někom záleželo. Ale teď zrovna nikoho takovýho kolem sebe nemám.

Můj otec byl strašnej řidič. Nikdy to pořádně neuměl, s autama si nerozuměl, neměl je rád. Nikdy by si řidičák nedělal, kdyby si nevzal moji mámu, která oslepla, a kdyby se nemusel o ni, o moji ségru a o mně postarat. Byl k tomu dohnanej různejma okolnostma. Okolnostma, jako bylo třeba to, že chtěl mý mámě, ségře a mně ulehčit život. I když jsme spolu nikdy nejlíp nevycházeli. Protože jsem byla tvrdohlavá. A jeho to nesmírně rozčilovalo, protože byl neskutečně hodnej a slušnej a tolerantní, a protože byl neskutečně hodnej a slušnej a tolerantní, nechtěl, aby to bylo moc znát. Ale já to věděla a dávala jsem mu to pěkně sežrat. Kdykoli u nás byl někdo na návštěvě, řekla jsem nahlas, že táta je úúúžasnej řidič. Protože se všichni bavili o něčem jiným a nedávalo to smysl, všichni si to většinou zapamatovali. A otec rudnul poprvý a říkal, že ve skutečnosti nerad řídí, ale věděl stejně dobře jako já,  že to ještě není konec. Většinou, když se někam jelo autem, společnost okamžitě vybrala otce jako řidiče. Otec rudnul podruhý. A pak jsme jeli a on řadil a auto vždycky tvrdě poskočilo a v každý zatáčce přidupl brzdy a všichni trochu znervózněli, někteří měli strach a někteří, ti vnímavější, prohlídli moji hru. A museli si myslet, že ho strašně nenávidím. Což nebyla pravda. Rozčiloval mě a nutil mě vším co dělal, abych mu ztrpčovala život. A možná jsme prostě nebyli v nejlepší konstelaci. Ale nebyla pravda, že bych ho strašně, nebo dokonce jenom nesnášela.

Jednou se mě moje slepá máma, která se jmenovala Margareta, což taky není nejobvyklejší jméno, zeptala, proč mu to dělám. Vysvětlila jsem jí to všechno. Pak jsme seděli na verandě našeho domu a ona se začala tichounce smát. Začala se šeptem smát, ramena se jí lehounce otřásala. Mámu jsem měla moc ráda. A ségru taky. Jmenovala se Margareta, jako máma. A byla stejně krásná. A měla velikánský zelený oči. Jako já. Ale ona těma očima viděla strašně daleko. Jako by kompenzovala máminu slepotu. Ukázalo se, že těma svýma očima vidí ještě daleko dál, než by člověk řekl. Třeba jednou, když k nám přijel mámin bratr Hubert, který s tátou nikdy moc nevycházel a vždycky mu ubližoval, ještě daleko hůř, než bych to dovedla já, přišla Margareta ke stolu v mým novým tričku (tehdy mě bylo patnáct a tričko jsem si koupila za peníze za tři tejdny práce v obchodě v ulici) vzala láhev s malinovou domácí šťávou od babičky, kterou strejda Hubert přivezl, a vylila mi ji na tričko. Zaječela jsem a vlepila jí facku až upadla a táta mě poslal do pokoje. Máma tam pak za mnou přišla a potichu se smála a vyprávěla mi, jak se během oběda pokusila Margareta podrazit židli tatínkovi. A jak jí potom vběhla pod nohy. Ale já jsem mámu neposlouchala, trucovala jsem. Zeptala se mě, jestli s nima pojedu na koupaliště. "Ne." A přetáhla jsem si přes hlavu peřinu. Slyšela jsem mámu, jak se tiše směje. Pak klaply dveře. Za chvilku jsem z okna slyšela, jak se na verandě baví. Pak nastartovalo auto a prudce vyrazilo na silnici. Řídil táta. Moje sestra svýma velkýma zelenýma očima viděla všechno dopředu a jela s nima.

K babičce a strejdovi Hubertovi jsem se přestěhovat nechtěla. Babička neměla ráda mámu a tátu a Margaretu a mě. Jednou mě praštila takovým tim šlehačem na sníh z vajíček do obličeje jenom za nějakou pitomost, až mi roztrhla obočí a já pak běhala po celý zahradě s ksichtem od krve. Pořád tam mám jizvu. Malinkou. Ale bylo to strašný krve. Máma se s ní tehdy pohádala a přestali jsme tam úplně jezdit. Na pohřbu babička křičela, že jí strejdu Huberta zabil můj táta a já tam stála v černym a pořád ještě nevěděla co se děje. Nakonec jsem šla bydlet k mámině sestře do Prahy. Jmenovala se Jana, ale to nebylo důležitý, protože jsem jí mohla říkat jenom teto. Neměla žádný děti. Ani muže. Ale byla hodná. A chytrá. Řikala mi: „ Modli se k Bohu, Mono. Protože ten je milosrdný. Ale obávej se toho druhého. Protože proti jeho vůli jsme všichni jenom zrnka prachu ve větru.“ Nikdy jsem přesně nevěděla, co tim myslí.

Vyprávěla mi o tom, jak byly malý s mojí mámou. A s Hubertem. A jak babička měla nejradši Huberta, až moc ráda, že s ní spal i v posteli, když umřel děda. A že nemusel nic dělat. A že na ně babička byla hnusná, takže jakmile to šlo,  utekly z domova. Vzpomínala jak měla radost, když se mý mámě Margaretě narodila dcera, která dostala to divný jméno - Mona. A když se jí narodila druhá, která se jmenovala Margareta. Dozvěděla jsem se, že jsme měly ještě bratra. Asi dvacet minut. Ještě pět, nebo kolik let přede mnou. Ale že umřel. Hned po porodu. Ani neměl jméno. Taky mi řekla, že moje máma nebyla slepá vždycky. A taky mi řekla, že jí můj táta vždycky rozčiloval tak jako mě. Ale že ho máma potřebovala, protože byl hodnej. A že ho máma měla ráda strašně. Takže to bylo vlastně v pořádku. Byla fajn. Teta. Nosila malý brejle a vlasy nakraťoučko. Úplně rezavý. Jako já. S mojí mámou měla podobnou postavu. Byla drobná. Pracovala jako knihovnice v nějaký knihovně a protože knížky milovala, byla tam vždycky dlouho. Když jsem teda skončila ve škole, měla jsem dost času. Chodila jsem s holkama na pivo. Do Rotundy. Nebo na Střelák. Byla to pro mě úplně nová zkušenost. Všichni vypadali daleko tvrdší, než u nás na malým městě. Párkrát, když jsem se rozpila, jsem začala vykládat věci a oni koukali. A některý už pak se mnou na pivo nechodili. A některý zase jo a taky vyprávěli věci a ukázalo se, že nejsou tak hustý a tvrdý, že jenom člověk nemusí každýmu všechno hned říct. Protože, znáte ten vtip - sejdou se dva pražáci a nepomluvěj nějakýho třetího. A tak jsem se učila.

Za pár let jsem vypadla ze školy, našla si místo v bance a vlastní byt ve starým baráku, co byl dřív zájezdní hostinec. Měl dole velkou halu, z který stoupalo schodiště do dalších pater. Ze schodiště jste pak přešli do dlouhý chodby se spoustou dveří. Řikala jsem si, že bych tady klidně mohla bloudit celý dny. Zhulená třeba. Nakoupila jsem si spoustu jídla, vodku a cigarety a konečně se postavila na vlastní nohy. V mým bytě byl světlík, z něj každou noc šuměly hlasy. Někdy se mi zdálo, že z toho světlíku slyším tichej smích. Ale neděsilo mě to, většinou jsem ležela v peřinách a uklidněná tím šumem jsem usínala.

Práce v nový, rychlý, techno bance je všechno, jen ne důstojná. Vždycky, když se mě někdo zeptal, jestli je to úředničení nuda, vzpomněla jsem si na to, jak to tam vypadá. Sklo, beton, počítače, těsný šaty, stráže dole u vchodu. High Society. Nablejskaná smečka, ostrý vlkodlaci trhu i ušlápnutý ovečky. A ušlapaný ovečky. S kruhama pod vočima. Ale mě to dělalo docela dobře. Přes den hrát kundičku v upnutým triku a úzkejch tmavejch kalhotách. A v noci poslouchat šumění Nuselskejch světlíků. Než jsem se zorientovala a zjistila kdo je kdo, trvalo to pár let. Ale tady mi najednou hodně pomohlo, že jsem byla tvrdohlavá. Pomaloučku jsem postupovala nahoru. A poznávala černý díry, který na některejch místech v baráku pulsovaly. Nepříjemný, zlý místa. Tak jsem se jim vyhejbala. A vlastně mi nic nechybělo.

Pak se to ale jednu noc všechno zlomilo. Ze světlíku se ozval dětskej pláč. A mně došlo co to znamená. Zapálila jsem si cigaretu, vyndala z lednice pivo a kus salámu a ve svým tmavě červeným křesle jsem se zamyslela, jak na to. Chci dítě. Ale nechci se tahat s nějakým chlapem. Všichni, co jsem je zatím poznala, jsou takový roztomilý troubové. Trochu jako můj táta. I když některý z nich uměj řídit. Ale jsou to troubové, neškodný jenom do tý doby, než mě a moji dceru nebo syna zabijou. A nemusí to být zrovna v autě. Když to nejsou troubové, tak bejvaj zlí. Velký, velký a silný. A zlí. Nejsem žádná chudinka, myslim, že mám docela sílu. Ale některý tyhle chlapi ... nemůžeš prostě nic dělat. Můžou si s tebou dělat co chtěj. Nejsem zvědavá na nějakýho chlápka, co se bude roztahovat v mý posteli, co bude neuvěřitelně smrdět potem, co bude plivat do vany. Napila jsem se piva. Chci dítě. Nechci chlapa. No a co. To není dneska neřešitelnej problém. Jmenuju se Mona a jsem hezká, třiadvacetiletá holka.

„Michale, potrebuju se s tebou sejit.“

Elektronická pošta funguje. Do minuty jsem měla odpověď.

„Prace?“

Chytrej. Kolega, o pár stupňů v hierarchii firmy vejš. Rodák z Prahy, tmavovlasej, černookej. Určitě ne italskej typ. Michal je bílej jak tvaroh. Vypadá trošku jako Nick Cave, taky takovej protáhlej ksicht. Ale má krátký vlasy.

„Ne, zabava.“

Docela se líbí ženskejm na mým patře. Ale netroufnou si. Párkrát jsem se s ním bavila. Je to jeden z těch, který přicházej v úvahu. Je divnej, přitahuje mě. Trochu. Je mi jasný, že ho po tý noci už nikdy nebudu muset oslovit. A on mě taky ne. Ani ho to nenapadne.

„Zasedacka BERLIN. 20:00.“

V bance je několik zasedaček. Většinou jsou všechny v osmém patře, některé pro dva, některé pro třicet lidí. Původně měly mít ženská jména. Ale někdo si včas uvědomil, že by znělo divně, kdyby se schůzka šéfů odehrávala v Heleně, nebo v Kamile. Tak vybrali jména měst. Berlín je největší. Jako jediná není v osmém patře, ale až v devátém, na střeše. Má prosklené stěny a je z ní výhled na město. Používá se pouze výjimečně. Michal je jedním z mála, kdo má ve firmě možnost Berlín používat.

„OK.“

Chvilku jsem poslouchala za dveřma. Hrála tam nějaká hudba. Ne hlasitá. Hodně divná. Divný zvuky, takový dlouhý táhlý zvuky, jako když vržou dveře, nebo něco takovýho, ale ještě delší, jako když vržou dveře v hodně velký jeskyni. a do toho zpívala nějaká holka. Zpívala divně, bez melodie, jako kdyby zpívala úplně jinou písničku. Ale bylo to potichoučku. Zaklepala jsem. Nic se neozývalo. Chvilku jsem ještě počkala. Kvílení za dveřma skončilo, začala hrát kytara, nová písnička. Otevřela jsem dveře. Berlín je dlouhá místnost, možná deset, patnáct metrů. A ze tří stran má stěny skleněný, jediná zděná je ta, v který jsou dveře, kterýma jsem vstoupila. Jenže v oknech byly rolety. Zatažený. A venku už docela tma. A tady uvnitř klimatizovanej vzduch, muzika, která byla daleko hlasitější, než se mi zdálo zvenku. Úplně mě obklopila. Zavřela jsem za sebou. V místnosti byla tma. Jen na stole stál videoprojektor namířený proti mně. Nebo spíš na stěnu vedle dveří, kterými jsem vešla. A ta muzika duněla a bručela. A zase to skřípání. Poodstoupila jsem od dveří, místnost byla prázdná, jen stíny v rozích. Přešla jsem těch pár kroků podél stolu k projektoru. Používal se na promítání grafů a počítačových videoprezentací. Na schůzích a poradách. Teď promítal na stěnu porno. Mladá, hnědooká holka s dlouhýma černýma vlasama ležela na zádech na nějaký velký bílý posteli. Pod ní nějakej blonďák s náušnicí v uchu a šukal jí do zadku. A nad ní nějakej druhej kluk, na zádech měl velký mateřský znamínko, strkal jí ho normálně do kundy. Na to, jak se oba dva cukali, ona jen držela hlavu nahoře, varhánky pod krkem, koukala do objektivu, rty lehce pootevřený. Vůbec jí to nebralo. Jen se občas trochu pohnula, když se ten pod ní moc házel. Pak se záběr změnil. Stáli kolem ní, střídavě si brala jednoho nebo druhýho do pusy. Zase jí to bylo úplně jedno. Zase koukala do objektivu. Napadlo mě, že připomíná ty obrazy, co se na vás koukají, ať stojíte v místnosti kdekoli. Muzika pod tím vším pořád duněla a tak divně pulsovala, první kluk se udělal a vystřík tý holce do tváře a ona ucukla, vlasy se jí pohnuly a rozmazaly ty bílý cákance po tváři a já ucejtila jeho dech na zátylku, stačilo mě sotva napadnout, kde se tady vzal, přišel tak potichu, nebo tu byl celou tu dobu, ale to už mě jeho štíhlý prsty chytly za bradu a otočily jemně dozadu, jen tak, aby se jazykem dostal do mý pusy a jeho boky mě přitiskly ke stolu, druhá ruka sjela po krku, ten dech byl cejtit po cigaretách a ty ruce studily.

Když jsem zjistila, že mám krámy, stejně jako každý tři neděle, ani mi to nepřišlo divný. Divila bych se, kdyby se to s ním povedlo. To, co se stalo v Berlíně, daleko víc připomínalo nějakej šílenej rituál, než soulož. Což neznamená, že by to bylo zlý. Naopak. Bylo to nejlepší. Nejlepší co jsem zatim zkusila. Jenom to prostě nesplnilo účel.

Ležela jsem v posteli, kouřila, foukala kouř do stropu a poslouchala šumění hlasů ve světlíku. Tak Michal nevyšel. Řekla jsem si, že to nebudu s nikým zkoušet dvakrát. Ze zřejmých důvodů. Vyspat se s někym dvakrát je nejlepší cesta, jak si ho uvázat na krk. Probírala jsem je v hlavě, jednoho po druhým, volila pro a proti. Ve světlíku se znovu ozval dětskej pláč. "No jo, pořád." Někdy mě sere, jak po mně pořád někdo něco chce. Všichni spěchaj. A nenechaj mě ani dokouřit. Vstala jsem, zamáčkla cigaretu do popelníku na stole a šla si dát sprchu.

Tobiáš je kluk z nějakýho města na východ od Prahy. Možná na západ. Nikdy mě to moc nezajímalo. Normálně je docela tichej, širokej v ramenou a vypadá jako sedlák z nějaký knížky. Velkej. Krátký, blonďatý vlasy, kulatou hlavu. Trochu pošuk. Ale docela bedna. Člověk by řek, že vůbec neumí mluvit, ale jednou dělali v bance nějaký testy, pak si ho pozvali na kobereček… a stejnej tejden, co mě povýšili o patro vejš, šel i on. Jako expert přes komunikaci. Hned z něj udělali školitele. Nikdo tomu nechtěl věřit, všichni si mysleli, že se někdo prostě seknul. Vůbec jsem si neuměla představit co na takovým školení předvádí. Protože jsem ale šla nahoru, plat, výhody, klimatizace... museli mě přeškolit. Jen tam pomáhal, šéfa školení dělal někdo jinej. Ale byl vtipnej, pohotovej, rychlej. Bylo to dobrý. Pozorovala jsem ho. Moc jsem neposlouchala ty kecy kolem. Byl z toho trochu nervózní, všiml si toho.  Bavili jsme se o všem možným, celý to školení má bejt takový přátelský a milý. Někdo začal o tom, jak se zhoršuje příroda, jasně, to bylo po tom příspěvku jak v Kolumbii nějakej prostej zaměstnanec zabránil vypouštění odpadu do řeky a povýšili ho za to a natočili o něm dokument. A Tobiáš se toho chytnul, řek, že si myslí, že lidstvo degeneruje, že už dlouho třeba nepřišla pořádně velká zima a jak se teď vzhledem k oteplování země měněj klimatický podmínky. Že za deset let, až to budou lidi nejmíň čekat, tak že přijde uprostřed léta zima, začne padat sníh a kromě Aljašky a Islandu nebudou mít nikde pluhy. Letiště budou nepoužitelný, silnice taky, lidi vychcípaj na zimu a podvýživu, bez elektriky, bez světla, líčil to strašně vášnivě, apokalypsa,  voči rozšířený, strašně se do toho zažral. Vypadal jak nějakej bláznivej prorok. Všichni, včetně vedoucího školení, na něj koukali s otevřenou pusou. Mám asi štěstí na tyhle divný typy. Ale co? Když jsem šla kouřit, šel se mnou a připálil mi. Stáli jsme na terase. Za mýma zádama skleněná stěna, rolety a zasedačka Berlín. Otřásla jsem se. Zeptal se, jestli je mi zima. Nečekal, až se vyjádřim a přehodil mi přes ramena zelenej svetr. S jelenama. Poděkovala jsem. Zeptal se, jak se jmenuju.

„Mona.“

„Monika?“ vyfouknul kouř. „Aha, hezký jméno.“

„Ne, Mona.“ Řekla jsem trochu moc prudce. „Ale můžeš mi vlastně řikat jak chceš.“

Říkal mi Moniko. Trochu mě to sralo. Vlastně čím dál víc. Krátce po školení jsme měli rozlučkovej mejdan s našim oddělením. Věděla jsem, že se to stane dneska, tancovali jsme spolu, říkala jsem si, že bude lepší se na to trochu napít. Šeptal mi do ucha, že se mu strašně líbim, připadal mi trochu nalitej, v náladě,  ale tvrdil, že nic nepije, že je abstinent. Smála jsem se. Líbali jsme se a bylo to dobrý. Asi jsem to trochu přehnala s tou vodkou, vezl mě domů ve svý tmavě zelený škodovce a já mu pozvracela potahy. Dovedl mě nahoru, halou, po schodech až k mým dveřím. Už mi bylo líp. Ale poprosila jsem ho, jestli by nemohl zůstat. Zůstal.

Málem mě roztrh. Byl strašně velkej a neohrabanej. A silnej. Ale spíš jako ... jako třeba kůň. Nebo kanec. Fakt vim, proč se tak někomu říká. Myslela jsem, že se mnou prorazí podlahu. Bolelo to. Naštěstí to netrvalo moc dlouho. Chtěl ze mě vyjet, ale chytla jsem si ho stehnama a nepovedlo se mu to. Drtil mě pod sebou a šeptal mi Moniko, moniko, moniko.

Řekla jsem si tu noc, že si dám na chvilku voraz. Že to zkusím nejdřív za půl roku. Ale nebylo to potřeba. Krev se neukázala a dětskej pláč se ze světlíku už neozval.

Nečekala jsem ale, že bude takovej problém se ho zbavit. Byl všude za mnou jako stín. Neuvěřitelnej. Volal mi, jestli půjdem na oběd, jestli mám večer čas. Napřed jsem to zkoušela po dobrým. Pak jsem na něj křičela. Ale vždycky se znova ozval. Přemýšlela jsem dokonce, že odejdu z práce. Stejně budu muset na mateřskou. Sralo mě, že tohle je otec mýho budoucího dítěte. Stokrát bych byla radši, kdyby to byl Michal. Ale na druhou stranu, klidně jsem si mohla říkat, že je. I měsíčky se občas spletou. Ach jo. Schovávala jsem se, kde jsem mohla. Ale stejně si vždycky na obědě přisedl. Jednou jsem v mailu našla jeho povídku. Byla krátká, divná a taky divně napsaná. Jmenovala se Světlonoš a jestli jsem ji pochopila dobře ... no, bylo to trochu složitý na vysvětlování a napsaný takovým … divným, studeným jazykem. Vzpomněla jsem si přitom na Michala. Na jeho ruce. Dlouhý ruce se štíhlejma prstama. Vlastně to nebyl nejhorší nápad. Ta povídka. Nejhorší na tom bylo, když jsem si jako autora představila Tobiáše.

Když nový oddělení vyhlásilo večírek, byl první, kdo volal, jestli půjdu.

Řekla jsem, že ne. Měla jsem trochu neshody v práci, na výplatní pásce mi chyběl tejden dovolený a nikdo mi to nedoved uspokojivě vysvětlit, účetní jenom vrtěla hlavou, prej není možnej omyl. Zkazilo mi to náladu. A Tobiáše  jsem už nemohla ani cejtit. Nechtělo se mi všechno vysvětlovat, ujasňovat si s ním co a jak. Ke všemu mi bejvalo často špatně a říkala jsem si, že alkohol nebude pro syna (bude to syn, samozřejmě)  úplně to nejlepší. Alespoň všude se to píše.

Ale...

Šla jsem.

Dole u dveří stál dveřník. Uklonil se lehounce. Jak když to má z nějakýho starýho filmu. Jestli se takhle klaní každýmu, kdo jde na večírek, musí ho pěkně bolet za krkem. Nastoupila jsem do výtahu a rozhlídla se. Vedle mě stála nějaká stará paní. Dveře se zavřely, ale za mnou ještě na poslední chvíli někdo nastoupil. Ucítila jsem jeho dech na krku a okamžitě mi ztuhly bradavky a naskočila husí kůže. Jako vždycky, když jsem ho zahlídla. Stará paní se na mě usmála. Nemohla vidět, jak ten muž v černým obleku přejíždí dlouhýma štíhlýma prstama po mým zadku, jak jemně mačká šaty,jak se mě dotýká. Taky jsem se na paní usmála. Michal mi nadzdvihl šaty. Zavřela jsem oči a stará paní zmizela. Když mi Michal stáhnul kalhotky a zajel mi rukou mezi nohy, zase jsem oči otevřela. Ale stará paní už tam nebyla. Opřela jsem se o protější stěnu výtahu a cítila, jak mě pomaloučku, lehoulince laská, jak si mě otevírá. Ty dlouhý chladný prsty. Výtah s trhnutím zastavil a dveře cinkly. Přede mnou stála stará paní. Pořád se usmívala. Otočila jsem se. Dveře se pomalu otevřely, za mnou nikdo nestál. Šla jsem si dát panáka.

Večírek byl fajn. Tobiáš zůstal doma. Michala jsem taky nikde neviděla. Na baru bylo všechno zdarma. Seděly tam nějaký holky od nás. Už byly trochu nakalený tak jedna druhou objímala kolem krku a něco si vykládaly. Dala jsem si rychle za sebou dva panáky. A přemýšlela chvilku, co se mi ve výtahu vlastně stalo. Ale nedokázala jsem na nic přijít. Tak jsem toho nechala. Kromě toho, že jsem docela tvrdohlavá, umím si poručit. Jsem ukázněná. Dala jsem si ještě vodku s kolou a šla se projít na střechu.

Stála jsem tam asi deset minut. Koukala jsem na Prahu. Cejtila jsem v hlavě  ty panáky. Koukala jsem na ty světla dole a představovala si, jaký by to bylo, letět nad nima. Jako anděl. Jen tak. V tom studeným vzduchu, vítr by mi cuchal vlasy. Někde jsem četla, jasně u tety Jany, že čarodějnice nelítaly ve skutečnosti na žádných košťatech, ale že se nadopovaly nějakejma houbičkama a těmahle věcma a pak jim to jen tak přišlo. Možná bych …

„Ahoj, Moniko.“

Tobiáš. Takže nezůstal doma. Celej udejchanej, zpocenej.

„Ahoj.“

„Vypadáš jako anděl,“ vyhrkl a rukávem si setřel pot z čela. Přistoupil ke mně a opřel se o zábradlí vedle. Trochu jsem se odtáhla. „Četl jsem to.“ Koukal na světla pod námi.

„Cos četl?“ podívala jsem se na něj.

Mávnul rukou.

„To už  je  jedno, hlavně že seš v pořádku.“

Jednou to stejně musíme vyřešit. Tak proč ne teď? Nadechla jsem se.

„Chtěla jsem ti něco říct. A asi jsem to měla udělat už dřív.“

„No?“

Chvilku bylo ticho.

„Tobiáši, já ... tě nemiluju. Vím, co se tehdy stalo, ale nemělo se to stát, byla jsem opilá... chtěla bych, kdybys věděl, že mě to mrzí, že je mi líto, jestli sis myslel, že tě miluju, ale...“

„Miluješ Michala?“

Jak může vědět o Michalovi? A co je mu vůbec do toho?

„Nechodím s Michalem, nemiluju Michala,“ vyjela jsem na něj. „A i kdyby, nic ti do toho neni. Nemiluju ani jeho, ani tebe. Normálně jsem se s tebou vyspala. Chápeš to?“

Chytil mě prudce za ramena a obrátil k sobě. Nečekala jsem tak rychlou změnu a vodka s kolou mi vypadla z ruky. Rozbila se o dlaždice. Chvilku na ni zíral. Zkusila jsem se mu vykroutil, ale jakmile jsem se pohnula, sevřel mě ještě silněji. Zvedl hlavu. A já si uvědomila, že starýmu dobrýmu Tobiášovi z ničeho nic přeskočilo.

„Já s tebou nespal.“

Bylo mi jasný, že je zle. Koukal na mě, mluvil na mě. Připomněl mi ty obrazy, ty světice, jak koukaj někam do prázdna. Ale nakonec vás sledujou. A tu holku z toho filmu. Připomněl mi je tim, jak to měl úplně obráceně. Koukal na mě. Ale vůbec mě neviděl. Viděl jiný věci. A mě se zdálo že v odrazu jeho očí, který najednou byly hodně blízko, že v tom odrazu vidím věci, který se nedějou. Znovu jsem se mu zkusila vyškubnout. Teď už to bylo fakt hustý, byla jsem vyděšená.

„Tobiáši, pusť mě!“ zaječela jsem na něj. Trochu povolil stisk. Sekla jsem proti němu rukou a trefila ho do oka. Zalilo se slzama a ty obrazy se v něm už pomíchaly úplně. Znova mě pevně chyt

„Ne, já s tebou, fakt...“

Začal mě zvedat. Držel mě jak ve svěráku, kopala jsem a ječela. „Ty zkurvenej, zjebanej čuráku, ty...“

A doufala jsem, že mě uslyší. On. A ostatní. Neslyšel mě. Dál mě zvedal, najednou pode mnou byla ulice. A ty jeho obrovský pracky mě v tu chvíli pustily a já křičela a věděla, že teď už nic neudělám, máchla jsem rukama do vzduchu, jen jsem jima praštila do zábradlí a zlomila si prst, ale než jsem si to stačila uvědomit, neuvěřit…

„Ahoj.“

Otevřela jsem oči. Celý tělo mě ještě brnělo. Od toho, jak jsem sebou strašně třískla o zem před tím hotelem.

„Nemáš cigáro?“

Byla jsem u vody, ležela jsem na takovým břehu, na zelený trávě, byla trochu mlha a vypadalo to, jako kdyby poprchávalo. Ale nebyly cejtit žádný kapky, nic. Přede mnou tekla řeka. Asi široká, protože druhej břeh se ztrácel v mlze.

„Haló, nemáš cigáro?“

Na tý řece byla loďka. Černá, přívoz takovej. Sedla jsem si a proklepala ty ruce a vyhnala z nich to mravenčení.

„Jak se cejtíš?“

Ta holka patřila do tý loďky. Byla hubená, hnědý rovný vlasy pod uši. Měla černý triko, takový vytahaný a vopraný s nápisem Hard Rock Cafe - Roma. A modrý džíny. Vypadala, že je trochu trhlá.

„Ahoj.“

„Ahoj.“

Prohlížela si mě. Měla tmavě hnědý oči. Úplně beze studu mě zkoumala pohledem a já se rychle zkontrolovala, jestli mám všechno zapnutý a tak. Na to že jsem se před chvílí rozlítla na kusy před hotelem, to vlastně vypadalo docela dobře. Vsadila bych se, že kdybych se předtím nalíčila, neměla bych teď ani rozmazaný oči.

„Máš teda to cigáro?“

„Promiň...“

Šáhla jsem do kabelky (takže i kabelku mám sebou) a vytáhla červený Marlbora. Čtyři chyběly. Podala jsem jí krabičku.

„Promiň, jsem trochu..“

„No jo, lidi tady bejvaj mimo. Já na ně vždycky tak vybafnu.“

Zapálila si a lačně tahala kouř do plic.

„Jsem tady celou dobu sama, pak se tady někdo vobjeví a já mu začnu vyprávět. Ty si se mnou ještě užiješ, lidi mi řikaj, že toho za celej život neslyšeli tolik, jako než je převezu na druhou stranu. Pojedem?“

Nastoupila do loďky.

„Tak jo.“

Vlezla jsem tam za ní. Loď se malinko zhoupla a já musela trochu vyvažovat, než jsem se usadila na ohlazený dřevo sedátka.

„Pozor ať neslítneš.“

„Tady se dá spadnout do vody?“

„No jasně. Řeka, loď, některý věci tady fungujou stejně, některý jinak. Ale spousta toho je tady prostě tak, jak seš na to celej život zvyklá. Prostě čtyřicet let se něco učíš...“

„Třiadvacet.“

Zasmála se a loďka odrazila od břehu. Nikdo nepádloval, ani nevesloval. Jely jsme přímo do té mlhy před náma. Žádný postraní proudy, prostě rovnou za nosem.

„No jasně. Třiadvacet. A některý věci jsou tady jinak.“

Zasmála se znovu. A vyfoukla kouř oběma ušima a ten jí protekl mezi vlasama a tvořil kolem nich kroužky a zaplejtal se do nich. Začala jsem se taky smát. Pak jsem si všimla, že čím víc se vzdalujeme od břehu, tím míň se cítím tady, slyším jak naše hlasy mizí v tý mlze, jako bych uši a oči nechala na břehu a slyšela jak se smějeme a mizíme v mlze a ty hlasy se ztrácely a zároveň jsem seděla v tý loďce, ale to už je věc, kterou se mi nedaří popsat, jednodušší je popsat jenom to, že sedím v tý lodi a ptám se tý holky:

„Hele, ty seš ten Cháron? Nebo ta Cháron ? Jak to s tebou je?“

A ona se začne smát a odpoví mi, ale to už vlastně z tý dálky a z tý mlhy není slyšet.

........

Jsem hluchý. Ale nikdo to neví. Když mi bylo deset, zdál se mi sen. V tom snu ke mně přišel anděl, ale nebyl to ten bílý anděl s ušlechtilou tváří, vysoký, štíhlý ... nebyl to ani takový ten tlustý, sádelnatý chlapeček, který visel někde nad nějakou postelí, v které jsem spával. Byl to anděl s krutými ústy a zelenýma očima, byl to anděl dívka, děvčátko, anděl vyžilá děvka. A ten anděl povídá, že až mi bude třináct, ohluchnu.

Naučil jsem se proto odezírat ze rtů a číst znakovou řeč. Znaková řeč mi jde hůř dodnes. Nikdy jsem nechtěl žít mezi hluchoněmými. Chtěl jsem žít mezi normálními lidmi. Tak aby nic nepoznali.

Když mi bylo třináct, ohluchl jsem.

Nastěhoval jsem se do jejího bytu. Bylo to to nejmenší co jsem mohl udělat. Nebylo to možná to nejlepší pro mě. Ale chyběla mi.

Nikdo z příbuzných neměl zájem o její věci, vlastně se prý nikdo ani neozval. Na pohřbu byla jen nějaká drobná žena, starší, za brýlemi smutné oči. Rusé vlasy. Stejně jako ona. Všechno bylo na svém místě, tak, jak to nechala, než šla na večírek. Neptal jsem se, jestli to tak má zůstat, nikdo nic neříkal. Mám pocit, by to tak správně nemělo být, ale když se nikdo neozval...?

Lehl jsem si do její postele. Zapálil jsem si cigaretu. Takhle lehávala. Na slabé dece bylo pár propálených míst. Pár těch jejích zrzavých vlasů. Ze světlíku sem zněly hlasy. Tiché šumění, zurčení vody. Venku pršelo. Rozepnul jsem si knoflíček u košile.

Nad mým pracovním stolem, v kanceláři v šestém patře banky, visela cedulka s nápisy.

 I v problematických chvílích si udržím smysl pro humor.

 Má smyslnost mi přináší radost.

 Jsem vitální radostnou bytostí, která si ví se vším rady.

 Ať jsou mé problémy skutečné, nebo smyšlené,

 vyřeším je v klidu a s nadhledem.

Zvlášť u bodu dvě si ze mě kolegové dělali legraci. Na začátku. Potom zjistili, že když to vyprávějí svým ženám, ty se nesmějí. Pak už se nesmál nikdo. Většina z těch, co  byli tak vysoko jako já, věděli, kdo ve skutečnosti banku vede. Ta cedulka tam možná ještě pořád visí.

Je toho plná Praha. V Kamenické ulici všichni spěchali do práce. Najednou, asi v sedm čtyřicet pět, nebo čtyřicet osm, prameny se rozcházejí, se z otevřeného okna v třetím patře ozval křik. A nebyl to křik mužský ani ženský, dětský ani dospělý, byl to křik hrůzy. Soustředilo se v něm tolik strachu, bezmezné hrůzy, bolesti a šílenství, že nebylo možné mu naslouchat. Každý napřed zkameněl úžasem nad tím, jak neskutečný je ten zvuk, jak nezemský, a pak se jim začala do hlav vkrádat hrůza, když si uvědomili co ten zvuk vydává. Nebyl to křik mužský ani ženský, dětský ani dospělý. Ale byl to řev člověka.

Stalo se to převčírem. Noviny píšou jako vzteklé. Nejenom České noviny. Včera o tom mluvili na CNN. A ten křik stále neustal. Nepodařilo se natočit jediný záběr, jediný zvukový záznam. Kdokoli se na to místo přiblíží, začne cítit silnou úzkost. Nejodvážnější byl štáb jedné místní televize. Kameraman a hlasatelka si nechali podepsat nějaký slib na exkluzivní smlouvy a vjeli autem do Kamenické. Někteří jiní kameramané točili zpoza rohu. Řidič na zcela rovné ulici náhle ztratil vládu nad strojem, který se pohyboval rychlostí sotva patnáct kilometrů v hodině. Ztratil vládu, to zní hezky. Ztratil vládu tak, že zrychlil na krátkém úseku na osmdesát pak velmi ostře zabočil a narazil do stěny domu s oknem (dům číslo 15, psali v novinách, na tarotové kartě je to číslo bestie). Nepřipoutaný řidič vyletěl předním oknem a rozbil si hlavu. Kameraman z vozu ani nevylezl, skrz tmavé sklo se zatím nepodařilo natočit žádný pohyb a to už je tam od včera, a hlasatelka nebo jak se jim říká, vylezla ven, zakrývala si rukama uši a napřed běžela směrem pryč, k ostatním na rohu, jako by se chtěla zachránit, pak ale spustila ruce z uší a začala se vracet zpátky k domu číslo 15 a pak spadla na zem, ale nebyla mrtvá. Začala mlátit hlavou do chodníku. Tohle už bylo v dosahu kamer. Asi ve všech zprávách v civilizovanějším světě ( tím nemyslím třeba Rumunsko, nebo ňáký židovský hajzly) tenhle záběr běžel. Samozřejmě, že se hned rozvířily debaty o humánnosti toho, jak deset televizí natáčí sebevraždu ženský, ale když většina vystrašených fízlů  a kameramanů řekla do přímých vstupů jen to, že tam ta kráva sama vlezla a že po nich nikdo nemůže chtít, aby si rozmlátili hlavy o dlažbu  při pokusu o její záchranu. Až na ně dolehne účinek křiku. Protože takhle skončil každý, kdo nestačil z dosahu toho zvuku utéci. I nájemníci domů, kteří si to ráno přispali. Než vyběhli ven. Než stačili vyběhnout ven. Byli mrtví. Nějaký tlustý stařík si uřízl ruce a nohy elektrickým nožem a nechal se vykrvácet. V marné snaze utéci kuchyňským oknem. A to bydlel od domu číslo 15 alespoň třicet metrů. Od epicentra. No, je toho plná Praha.

Na jedné z procházek po bance jsem se seznámil s Monou. Stála u okna ve čtvrtém patře a vyhlížela na město. Předtím jsem ji už jednou viděl , nastupovala do metra. Asi před deseti lety. Ale tehdy jsem na ni nepromluvil. Měla krátké béžové tričko a byl jí vidět pupek a krásné ploché břicho. Na nose měla pihy.

"Krásný výhled."

Otočila se a změřila si mne pohledem. Napřed trochu nepřátelsky, protože jsem ji vyrušil. Pak se usmála. Měla úzké šedé kalhoty, bílou košili. Dlouhé zrzavé vlasy na lopatky. Rovné. Na levém obočí jizvu. Maličkou. Obličej trochu nesouměrný. Krásný. Pleť měla jemně růžovou. Byla cítit čistotou, mýdlem. A cigaretami.

"Hlavně hezký počasí."

Otočila se znovu k oknu.

"Ale támhle se to kazí."

Ukázala štíhlou paží na západ. Neviděl jsem žádný mrak. Jenom lehoučkou šeď. Ale stejně jako ona jsem věděl, že za dvě hodinky tu budeme mít pěknou bouřku. Už dlouho jsem neviděl někoho takhle nevinně citlivého. Vůbec si neuvědomovala, že vidí dál než ostatní. Přišlo jí to normální a tak se to ani nesnažila skrývat.

"Nic nevidím, jenom trošku šedivo, z toho pršet nebude."

"Vsadíme se?"

Znova se s úsměvem otočila.

"O večeři?"

Věděl jsem, jak se zatváří. Ty měkké, přátelské rysy trošku ztvrdly. Zelené oči si mě znova prohlížely. Kdyby souhlasila, nechal bych ji na pokoji. Ale ona byla chytrá.

"Nebo o kafe?"

Znovu se usmála.

"Proč ne?"

"Kde sedíte? Kam si mám přijít pro výhru."

"Operátorka. Čtvrtý patro. U kuchyňky. Vyhraju já."

Plácli jsme si. Měla krásné ruce. Kousala si nehty. A byla ... byla trošku jako já. Cítil jsem to ve chvíli, kdy mi podala ruku. A věděl jsem, že ji chci. Samozřejmě, že nakonec vyhrála. Nechal jsem ji.

Jsem trošku jiný než ostatní. Při mém porodu byly nějaké komplikace. Matku to prý tehdy málem zabilo. Vzala si do hlavy, že mě nechce. Že jsem zlý a ublížil jsem jí. Vzdala se mne. Rok života jsem strávil po různých ústavech a nemocnicích. Dělali mi nějaké... operace. Svým způsobem musím matku chápat. Málem přišla o život kvůli tomu, jaký jsem byl. Narodil jsem se ... trošku jinačí. Ale na druhou stranu jsem za to nemohl.

Přesto jsem neměl špatné dětství. Žil jsem v rodině o které jsem si do osmnácti myslel, že je moje vlastní. Byli to chytří a schopní manželé, kteří nemohli mít děti. Adoptovali mne a Gerdu, ta byla o čtyři roky mladší. Když jí bylo čtrnáct, porazilo jí na ulici auto, když večer běžela z kina. Trochu se tam zdržela s kamarádkou. Byla už tma, pozdě. A tak pospíchala domů. Ten chlap, co ji porazil, za to nemohl. Prej si napřed myslel, že je to pes, nebo co. Když zjistil, že je to holka úplně se sesypal, ale vodvez ji do nemocnice.Gerda měla nějakou zvláštní krevní skupinu a potřebovala transfůzi. Až tehdy se ukázalo, že Jan a Eliška nejsou její rodiče. Nemohli jí krev poskytnout a Gerda po třech dnech umřela. Ani se neprobrala z bezvědomí. Ptal jsem se jich, jak to s ní bylo. A ptal jsem se, jak to bylo se mnou. Jan mi dal složku, kterou dostali z dětského domova a pár listů poznámek, které si udělal podle toho, co mu řekla sestra, nebo kdo. Chtěli vědět odkud pocházím, protože viděli jizvy na rukou a na těle po operacích. Vždycky se ke mně chovali velmi dobře, ale když jsem si přečetl všechny ty věci, mohl jsem tam těžko zůstat. Nebránili mi. Odešel jsem.

Už jste doma? Takže znovu.

Jsem trochu jiný než ostatní. Musím to opakovat dvakrát?

Měl jsem rád Elišku i  Gerdu, měl jsem je rád, protože mě naučily důležité věci. Ale na dlouhou dobu to byli poslední lidé, o kterých bych mohl říci, že jsem je měl rád. Na dlouhou dobu, než jsem potkal Monu. Samozřejmě, že se na ni zlobím, někdy jí nadávám, někdy ji nenávidím neuvěřitelnou silou. Ale chybí mi, postrádám ji, nevím co tu bez ní teď budu dělat. Sedím u stolu v jejím bytě, už tu bydlím čtrnáct dní a pořád je to její byt, pořád to není můj byt. Stále tady nacházím její vlasy, věci, místa, kde je cítit ve vzduchu. Piju kafe a kouřím. Kouřím cigarety z kartonu co měla ve skříni. Červený Marlbora. Čtyři chybí. Ve světlíku už třetí noc naříkají lidé. Napřed tam šuměla voda. A pak mě vzbudil nářek. Vypadalo to, jako by dole ve světlíku, někde hluboko, křičeli lidé. Strašně moc lidí. Bylo to...slaboučké. Naklonil jsem se do světlíku. Byl v něm cítit kouř. Abych řekl pravdu, nevím na co přesně takový světlík je. Ale mám pocit že by určitě neměl být plný kouře. Toho dýmu a zápachu přibývalo, dole ty naříkající hlasy. Vzal jsem nějaké deky a zakryl okénko. Stejně jsem pak ale nemohl usnout. Hlavně proto, že jsem tušil co to znamená. Toužil jsem aby tady Mona byla se mnou, abych se k ní mohl přitisknout a hledat klid. Jenže Mona tu nebyla.

Jednou v noci, krátce po té sázce, se mi na nočním stolku rozblikal telefon. Nespal jsem. Zvedl jsem ho.

"Miláčku?"

"Mono?"

"Jsem kousek od tvýho domu. Můžu přijít."

"Jo."

Byl to první telefon, kterému jsem kdy  rozuměl. Bylo to tím, že na druhém konci byla ona.

Sešel jsem dolů na ulici. Za chvilku se objevila na rohu. Přišla ke mně a objala mne. Líbali jsme se. Chvěla se zimou, ve světle lampy byla její tvář modrá. Na nose měla pihy. Hladila mne horkou rukou pod košilí, dotýkala se mě, opřel jsem ji o dveře. Stáli jsme tam dlouho, dva cizí lidé, zároveň, jako bychom byli bratr a sestra. Vzpomněl jsem si na Gerdu.

Usnula k ránu. Asi v pět. Možná později. Já ležel s otevřenýma očima a koukal do stropu.

Když se probudila, když se probrala, vyprávěla mi, jak se jí zdálo, že jsem ji pozval do Berlína, do té velké zasedačky, že jsme se tam na stole milovali. Že stále slyší tu hudbu, která v tom snu hrála. Vyprávěla mi o ní. Vstal jsem a pustil Sonic Youth. Zvedla se objala mne a pak pomalu couvala ke stolu, rukou smetla knihy i sklenici s vodou. Sklenice padala dolů asi minutu a pak se rozlétla na kusy a voda vystříkla  všude okolo. Venku se rozpršelo.

Ptala se mne  na všechny ty jizvy. Vyprávěl jsem jí, co jsem se dozvěděl od  Pekaře Jana a ona poslouchala, občas se znovu podívala na mé ruce. A břicho. A do mých slabin.

„Kolik ti bylo.“

„Asi rok.“

„Takže mi nemůžeš říct, jaký to je, když máš “zaváhala, chvilku, pak se usmála „když máš ... péro a kundu zároveň?“

Nemám rád, když někdo takhle mluví. Vadí mi to. Ale tehdy mi to bylo vlastně jedno.

Mona takhle mluví. Od ní ty slova zněj dobře. Mona je královská čubka. Je to děvka, teď mám na mysli prostitutku, někdy je to přesné výrazivo lepší, než ten tvůj sprostej dialekt.

Myslím, že mluvíme oba přibližně stejně, nezapomeň, že ty seš já.  A naopak.  Navíc, vzhledem k tomu že tak Mona doopravdy mluvila, vyseru se na mravopočestný poučování mýho dvojčete tady v hlavě, s obličejem, co vypadá jako Nick Cave nakrátko, a já vím, že ona si to myslela, že vypadáme jako on a že to nevěděla. Netušila.

Že já vím.

Tehdy to možná vlastně nebylo jedno. Byl to krásný jazyk té její věci. Ty její vulgární slova, o nich mluvím, pokud jste mě třeba nestačili sledovat. Tehdy to nebylo jedno, že tak promluvila. Tehdy to bylo dobře. Když řekla ta slova. Znělo to prostě dobře.

„Nemůžu. Bohužel.“

„Aspoň ty prsty mohly nechat. To přece nevadí, mít šest prstů. Moh by z tebe bejt výbornej pianista. Jako třeba Cave. Víš, že mu seš podobnej?“

„Vim.“

Kouřím tolik hlavně proto, abych přebil zápach toho dýmu. Mám tady naštěstí její věci, který můžou sloužit jako talismany. Ty cigarety samozřejmě nepomáhaj. A ten nářek taky nejde přehlušit. Ten slyším stejně zřetelně, jako když na mě Mona mluvila po telefonu. Zkusil jsem pustit Sonic Youth. Kdysi jsem si říkal, že je škoda, že jejich muziku nikdy neuslyšim. A najednou? Zněli mi v hlavě, cítil jsem ten jejich roztahanej rytmus. Jenže za chvilku mi přišlo, že to vlastně je jenom deska na který je nářek. Že je to to samý. Musel jsem to vypnout.

Dneska je pondělí. Šel jsem do práce, ale zabloudil jsem v domě. Když vyjdu na chodbu, projdu kolem všech dveří až na schodiště a sejdu dolů do haly, nevede žádná cesta k východu. Jen další chodby. A ať se dám kteroukoli z nich, ať otevřu kterékoli dveře, vždycky stojím na prahu svého pokoje. A zpoza dek a kartónu od krabice, kterým jsem zakryl okénko do světlíku, stoupají pramínky šedivého kouře. Takže tu sedím a kouřím. Už jenom proto, že nemůžu nic jiného dělat.

Myslim, že jste to chytli. Vlastně vim, co mě tam dole čeká. Vždycky jsem to věděl. Jenom jsem na to zapomněl. Fakt si neumíte představit, když víte, že jste z děcáku, že vaše máma voslepla při vašem porodu, že jste měl za adoptivní rodiče šílenýho Pekaře Honzu, s kterým něžná a krásná Eliška nechtěla spát, už jenom proto, že ji tenhle chlap nezajímal, protože spala s mým tatínkem, i ta druhá strana je trojjediná, a Pekař pro ni musel jezdit a vyzvedávat ji nahatou a poškrábanou vod roští (nikdy ho nenapadlo, že to nemuselo bejt roští), někde na lesnim palouku, když ji zmoženou tancem našli dřevorubci. A mě bylo patnáct. A viděl jsem ji tehdy, jak ji zbil, ne tolik jako ve filmech a...le ona se nemohla hnout ještě mnohem dýl. Než ty ženský ve filmech. Ale voba jinak měli rádi Gerdu.   Pekař neměl rád mě, Eliška neměla ráda jeho. Já měl rád Gerdu. A Elišku. Rodinka. Myslim, že když mi to dával, Pekař, ty lejstra, tak byl rád, že vypadnu. Ale na druhou stranu viděl, že je mi Gerdy líto. Ambivalentní vztah, řekl by můj siamský bratr, ta bytost v mé hlavě, která jak se mění tón řeči, kterým vyprávim tenhle příběh, přebírá vládu nad tím tělem, o které se oba dělíme.

Tak si zase užijeme trochu toho patosu. Ale bratr má pravdu. Dokončím jeho větu, on se vždycky zapovídá. Neskákej mi do řeči. Znáte to? Sedí schizofrenik v pokoji a nepohádá se? Vážně si neumíte představit, když prožijete takhle hustý věci, a to samozřejmě prožíváte, protože to cejtíte z jinejch věcí, z těch o kterejch vám vyprávim z vlastního života. Když toho máte tolik za sebou a pak zjistíte, že jste někdo jinej, což se hrdinům ve filmu stává pořád ale zkuste  najednou přijít na to, na co jsem přišel já. To co jsem si uvědomil, když jsem ji potkal na poli plným vran, ty věci co začaly, a přitom bez jejího příběhu nejsem já a bez jeho příběhu nejsem já, nikdo mě nevnímá, nemůže vnímat stejně, pro každého mám jinou tvář, pro každýho se jinak chovám. Jsem v jednu chvíli na víc místech. Jsem ve výtahu. Jsem, samozřejmě na konci tohohle příběhu, kdo jinej ho moh napsat skrze jeho ruku. Jsem na střeše. Říkám:

„Kchm, promiňte, že rušim.“

„Víš žes mě zase přetlačil, bratříčku?“

Mona to spustila. Poslali mi ji, aby mi vyřídili, že je čas jít domů. Kdybychom se spolu tehdy nevyspali, mohla být ještě naživu. A kdyby se nevyspala s ním. S tím magorem. Magor. Známej. Vidlák odněkaď. Jen jsem ho z ní cítil. Kdykoli jsem k ní přišel za noci a vznášel se na jejím ložem, nad její postelí. Myslela si, že to bylo jen jednou. V Berlíně. Měla pocit, že jsem tehdy seděl v temné místnosti a objevil se za jejími zády. Ale já jsem byl ta místnost. Já jsem byl ten dům. Vzal jsem ji do svého bytu v Kamenický 15, do svýho bytu v Kamenický 15. A byla tam se mnou tejden. Ten tejden, co mi opilá zavolala z budky, bratříček to samozřejmě vylíčil pěkně v barvách, romantik. Pouštěl jsem jí Sonic Youth. Viděl jsem jejich klip. Nějaká ženská prochází ulicí. Napřed to vypadá, že je to nějaká hovadina. Jde kolena sem a tam, sluníčko je, pak je vidět kapelu, jak hraje v modrý mlze, ale pak se jim složí stojan na činel a spadne na podlahu a do záběru přijde režisér, nějakej mladej kluk a za nim ta holka, co předtim šla, asi je to jeho holka, kterou vnutil kapele do klipu, vtipná momentka z natáčení, aha, asi měli špatněj den, baskytaristka na něj něco ječí a ukazuje na holku, ten režisér jí dá facku a odejde. A pak je vidět jak jde někdo s ruční kamerou, úplně jinej obraz, jak jde chodbou, kameraman otevře dveře a vstoupí do koupelny a tam je nahatá holka toho režiséra ve sprše, malý prsa, kolena sem a tam, a v zrcadle je vidět, že tu kameru drží ta baskytaristka, vážně nevim jak se jmenuje. A pak ta nahatá holka křičí a máchá rukama a snaží se nějak utýct před tim nožem, co se najednou objeví. A pak  tu kameru vyrazí. Kamera spadne a snímá jen podlahu. Poslední dvě minuty klipu se v záběru nic nemění. Tenhle klip se mi líbil. Říkal jsem si tehdy, škoda, že nikdy neuslyším tu muziku.

Ten klip se mi tak líbil, že jsem jí naordinoval vlastní představu tý písničky. A ten večer kdy ke mně přišla opilá, kdy za sebou zavřela dveře, jsem jí poprvé oslovil tím, že jsem jí do hlavy pustil svou hudbu, moje vlastní variace na Sonic Youth. Byla z toho spojení docela hotová. Však taky řvala na celou ulici. Celá Praha o tom mluvila.

Škoda, že si nic.

Nepamatuje.

Nepamatovala.

Pak jsem ho z ní jednoho večera ucítil. Přišel jsem za ní, spala. Jako vždycky, když jsem přišel. Nevěřil jsem, že by mě to mohlo tolik zranit. Vyletěl jsem nad střechy Prahy, nad jejích sto věží, vyletěl jsem jako netopýr, jako vítr, jako oblak much. Krev moje, rod můj. Moje děvka, dcera, sestra, všechny mé ženy. A teď se dozvídám, že s ní spal, že ji pošpinil on. Hloupej, nečistej Tob. Poslal jsem mu něco. Ať si to přečte a pošle Moně. Ta už bude vědět.

Plnej bolesti jsem udělal co bylo třeba.

Za těch pár dní, co jsem z vlastní vůle a poté z nutnosti, žil v tomhle pokoji, jsem si uvědomil spoustu věcí. Všechny spojitosti, které mi dříve zůstávaly skryté, se nyní objevily. Probral jsem znovu a znovu své chyby a přišel jsem na to, že nebylo v mé moci jednat jinak. Každé rozhodnutí, které bych byl býval učinil muselo neodvratně vést k témuž konci. Čekal jsem.

Vlastně nevím, jak běží čas. Řekl jsem, že tu jsem několik dní. Čtrnáct? Je docela klidně možné, že pro svět venku uběhl rok. Nebo hodina. Nebo tři vteřiny. A nebo neuběhlo venku nic. Prostě jsem zavřel dveře a v té chvíli jsme pro sebe přestali existovat. Já a svět venku. A když jsem se ohlédnul, zjistil jsem, že to tak bylo určené od té chvíle, co se mne matka zřekla. Aniž mne kdy viděla.

Slyšel jsem ji za svými zády. Otočil jsem se. Stála tam. Světlík byl uvolněný a kouř se z něj hrnul v hustém sloupu. Pravděpodobně se chtěla obejít bez mluvení a tak jen pokynula směrem k tomu okénku ve stěně. Malá holčička s neskutečně zelenýma očima.

"Ahoj Margareto."

Démon se usmál, když jsem vyslovil jeho jméno.

"Ahoj bratříčku, je čas vrátit se domů."

A tak jsme šli.

.........

Když jsem vyběh z domu, rozezněly se paneláky kolem mě. Mistrovství světa v ledním hokeji. Dali jsme gól.

Taxikář mluvil celou cestu. Nenechal mě přemejšlet.

"Dvadva, chlapechápeš, ve třetí třetině vyrovnání, dva dva, vedli vod první chvíle, rozhodčí Švéd, strašný hajzlové, ten brankář finskej prej někoho vod nás, asi Ručinskýho, narazil mu helmou do břicha, no chápeš, prostě mu... no , haló, no jo, mám zákazníka, no, na nuselák, do fórumu, no já vim, že už se menuje jinak, prosimtě teď nevolej, poslouchám tady, to je kráva, ty dispečerky jsou fakt strašný píči, chlapa, kdyby tam posadili, protože chlapi si vždycky rozuměj, hele ty seš přešlej, nejseš Fin? viď, no já už myslel, seš bílej, jak ty jejich dresy, proč nemáš na sobě třeba dres, no né ten svetr je fajn, s jelenama , jasně, ale trochu horko, né, počkej jak utřou huby, my jim to ještě nandáme, bude se přidávat, no to uvidíš věci, doufám, že to kluci neposerou, to by byl konec světa, ale to voni né, voni sou klasy, ty vole já mít volno, tak sedim a koukám na hokej a ty si tady jezdíš, to seš vlastenec, chlape, no nene, já jenom .. kurva teď sem ti řikal, ať mi nevoláš, hokej, víš co to je? HO-KEJ, krávo pitomá, no, to myslim vážně, hele nezájem, teď jedu k tomu nuseláku a pak končim a jestli mě starej vyhodí tak to jsem zvědavej kdo vám tam ještě pude, no, no tak aby, ach jo, to je kapitalizmus."

Doma jsem si zapomněl peněženku. Nejsem agresivní. Ale prostě jsem mu jednu natáh a vyběh jsem z auta. Nechal jsem mu tam ten svetr. Doběh jsem ke dveřím a tam stál ten portýr, přesně jak bylo psáno, nestačil mě chytit, prolít jsem mu rukama a hnal se do výtahu. Vběhnul jsem do zavírajících se dveří. Rychlostřela, rychlovýtah vylít nahoru. Oddechoval jsem. Proti mě stála stará paní. Ten psychopat přece nemoh naplánovat i starou paní. Co je zač. Před měsícem jsme se s Monou pohádali. Vypadla v noci ven. Tejden bydlela po kámoškách. Vrátila se. S deskou Sonic Youth. Ale stará paní vypadala jako fajn stará paní. Někdo mě zatahal vzadu za košili. Otočil jsem se s tim, že uvidim malou zelenovokou holku. Nikdo tam nebyl. Otočil jsem se zpátky k starý paní. Byl jsem ve výtahu sám.

Cinkl zvonek. Dveře se pomalu votevřely.

Vpad jsem do místnosti plný lidí. Přímo proti mě na baru se líbaly nějaký dvě holky. Kristepane. Nesnášim buzeranty, nesnášim je všechny. Hokejisty a buzeranty. Mona byla plná těch řečí. Vo právech. Ale tyhle dvě holky tam byly taky.

"Kudy se dostanu na střechu?"

Ňákej chlap ukázal hlavou. Nad barem běžela televize. Všichni co nesledovali ty dvě holky, sledovali hokej.

Zespoda se blížil výtah. To bude ňáká ochranka, vzpomněl jsem si na toho portýra, málem bych na něj po těch věcech ve výtahový šachtě. Zapomněl.

Někdo mě zatahal za triko.

Nikdo.

Vyběh jsem na střechu. Ty světla o kterých jsem četl byly konkrétní. Zapomněl napsat o tom teplým větru z města, kterej byl znát i tady nahoře.

Mona stála na střeše. Otočená k městu. Vzpomněl jsem si na to jak přemýšlela, že by si přála lítat nad městem, jako anděl.

Anděl.

Pak se mi myšlenky rozutekly. Při nejlepší… jakkoli jsem se snažil nejvíc, nedokázal jsem pak nikdy říct, co se na tý střeše stalo. Portýr s hotelovou ochrankou dorazili pozdě. Pak přijeli policajti. Poslední slovo, co mám v hlavě je asi

Anděl.

Řikal jsem policajtům o Michalovi. A o tý knize, co leží doma, doma u mě na stole, hned vedle koly 0,5l navíc. O knize s takovým tim psychiatrickým vobrázkem, s tim roschachovým testem na vobalu. Na to, pod jakým pseudonymem ji Michal napsal jsem si nemoh vzpomenout. Jenom že to znělo německy. Prohledali můj byt. Asi jsem ji musel vzít s sebou a nechat ji v taxíku. S tim svetrem.

Vezli mě Prahou. Všude kolem nás šly davy. Špatnej večer. Šest minut před koncem prodloužení nám dali Finové góla.

Rozmlátili nám majáček. A rozbili sklo. Přední. Prasklo ale nevysypalo se. Za oknem jsem zahlíd nějakou holku, obočí měla rozseklý, krev jí zalejvala celý voko. Přišlo mi, že na mě mrká.

Mona.

Jestli je pravda, že jsem ji shodil ze střechy, dalo by se o našem vztahu říct, že je…, že byl ambivalentní? A co by to znamenalo?

Venku se ochladilo a začalo sněžit.

Jo, kromě toho, že nenašli tu knížku ...

  Praha, březen - srpen 2001