Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePohádka pro Rozárku
Autor
Marcela.K.
Na kraji jednoho městečka, tam, kde řada domků lemovala kraj louky, za kterou se rozvalovalo pole, a za ním šuměl les, bydlela s maminkou a tatínkem holčička, která se jmenovala Rozárka.
Měla dlouhé, světlé vlásky a modré oči, kterými se zvědavě dívala kolem sebe.
Také měla pusinku a ta se celý den nezastavila.
Jen co ji ráno sluníčko pošimralo pod nosem, vyskočila z postýlky, otevřela dveře do ložnice a volala: „Vstávejte vy lenoši, už je ráno!“
Tatínek jen zabručel jako medvěd a otočil se na druhý bok.
Maminka otevřela jedno oko a zase ho rychle zavřela: „Rozárko, vždyť je neděle. Ještě si lehni. Dnes přece nejdeme do školky.“
Holčička si dala ruce v bok: „Já vám říkám, že už je brzo. Koukejte, jak svítí.“
„Co svítí?“ zabručel medvěd.
„No sluníčko přece! A já mám hlad!“
„Já ne,“ odpověděla maminka a přitulila se k tatínkovi.
„Chci snídani!“
„Ale, ale…copak to tu máme za holčičku. Není to nakonec ten kluk, co nezná kouzelné slovíčko? Jakpak on se jmenoval?“ zeptala se maminka nahlas.
„Adámek,“ zabručel táta do polštáře.
„Maminko, prosím, uděláš mi snídani?“ zeptala se rychle Rozárka. „Rohlík s másílkem a maládou…a kakalo.“
„Tak se jdi umýt a oblékni se. To už zvládneš sama a já hned přijdu.“
Po snídani na stole zbylo pár drobečků. Rozárka se rozběhla do svého pokoje.
Ráda se dívala oknem přes zahradu k lesu. Někdy zahlédla na louce srnky, jindy přes pole utíkal zajíc, nebo letěla koroptev...
„Hoří, maminko, hoří,“ ozvalo se volání z dětského pokoje a do táty jako když střelí. Vyskočil ze židle, kobrtl o nohu stolu, zavrávoral, ale nespadl a rozběhl se chodbou: „Kde, kde hoří?!“
Rozárka ukazovala směrem k lesu: „Podívej, kouří to tam.“
„Ty jsi trubka!“ Rozesmál se tatínek a otočil se na maminku, která už také rychle přiběhla mezi dveře pokoje.
„Nic nehoří. Jen se páří z lesa. Porostou houby.“
„Porostou houby?“ podivila se Rozárka.
„Ten kouř je pára. Teď pár dnů pršelo, je teplo a tak se voda vypařuje z mechu, a když je v lese vlhko a teplo, rostou houby.“
„…a nebo šišky!“ dodala Rozárka.
„Proč šišky?“ zeptal se táta.
„Stará babička to říkala, že když nerostou houby, tak budeme sbírat šišky! Půjdeme do lesa?“
„Ano, ale až po obědě.“
Zazvonil telefon.
„Děda volá,“ řekl táta
„Dědušáček! „ vykřikla Rozárka a honem natahovala ruku po mobilu.
„Dědušáčku, můj miláčku, přijeď. Po obědě půjdeme do lesa. Já myslela, že hoří a on kouří jen les páru. Ne, srnky nekouří, ani veverky, ani zajíci…“směje se do telefonu.
„Přijede, dědušáček přijede i s babičkou! Prý vezme konev, kdyby tam někde na pařezu kouřili ježci, tak je pokropíme!“
Maminka jen zakroutila hlavou: „Hele, oni nám tu holku zblbnou.“
Tatínek se k ní přitočil, chytil ji kolem pasu a řekl: „…ale nezblbnou, nezblbli mě, nezblbli bráchu ani ségru…“
Když po obědě zastavilo před domem auto, vyběhla Rozárka dědovi a babičce naproti.
„Dědušáčkůůů,“ skočila dědovi do otevřené náruče: „Budeš koník?“
„Až posbíráme v lese krtkům ty cigarety,“ odpověděl děda s vážnou tváří a postavil ji na zem.
„Podívej, babička si na to vzala košík.“
Rozárka nakoukla babičce do košíku. Na dně leží sáček bonbonů.
„Babičko, chceš bonbón?“ zeptala se
„Nechci, Rozárko…“ odpověděla babička s úsměvem.
„Tak se teď zeptej mě,“ řekne Rozárka
„Rozárko, chceš bonbón?“
„Chci, “zakývala malá rychle hlavou…
Odpoledne v lese uběhlo jako splašený zajíc.
Když večer nakoukl oknem do dětského pokoje Měsíc, zastavil se a zaposlouchal do pohádky, kterou Rozárce před spaním četla babička:
O KRÁLI, KTERÝ HLEDAL ŠTĚSTÍ
Povím ti dneska pohádku
o králi, který hledal štěstí.
Měl doma plnou truhlu zlata
a přesto sám stál na rozcestí
rozmýšleje se kudy kam.
Ve světě bloudil dlouho sám
a ptal se, kde se koupit dá
to štěstí, které on hledá.
Nikdo z poddaných však žel
o jeho štěstí nevěděl.
Kdo měl ho doma, neprodal.
Smutný čím dál víc byl pan král.
Chtěl přinést domů paní své
štěstí v truhličce zavřené.
Schovali by ho v paláci,
mít štěstí se přec vyplácí.
Když zoufal si už smutný král,
že štěstí nadarmo hledal,
vracel se zpátky cestou domů.
Tu děd sedící v stínu stromů
z dálky vstříc se mu usmívá
a jeho hlava šedivá
pokyvuje mu na pozdrav.
Vítám tě králi a buď zdráv!
Král začne starci vyprávět,
jak s prázdnou vrací se dnes zpět.
Chtěl koupit štěstí svojí ženě.
Děd usmívá se zamyšleně.
Pročpak jsi opouštěl svůj hrad,
copak svou ženu nemáš rád?
Štěstí se koupit nedá přece,
nevylovíš ho ani v řece!
Jednu radu ti přesto dám,
netoulej se už více sám.
Až královnu svou obejmeš,
něco hezkého řekni též,
cokoliv co tě napadne,
to přece není nesnadné.
Pak šťastný bude život váš.
Když miluješ tak nehledáš.
***
Na kraji jednoho městečka, tam, kde je to do lesa, co by kamenem dohodil, bydlí v domku se zahrádkou holčička, která rozdává radost. Jmenuje se Rozárka a občas si trošku vymýšlí, ale to nevadí, protože ona nelže. Jen si vybarvuje svůj svět duhovými barvami. Je křehký, můžete se zastavit, nahlédnout, ale nerozbíjejte jí ho, prosím.