První zimní den

http://intermedia.ffa.vutbr.cz/bozi-var-haleluja 

Zima jak v ruskym filmu. Ptáčkové, kteří nestačili odlétnout do teplých krajin, padali z větví stromů a proráželi lidem lebky. Na kost promrzlí bezdomovci padali z laviček a lámali nohy kolemjdoucím. Nastartovat šly pouze GAZy a UAZy. Napřed bylo ovšem nutný polejt motor benzínem a zapálit. Během světový války tak Rusáci startovali frontový stíhačky. Blbý Němce to tehdy nenapadlo, takže nelítali. Byl tu první zimní den...

Navlékl jsem na sebe maskáče, nazul šůvixem nakrémovanou vojenskou obuv a do kapsy strčil svůj vystřelovací nůž značky Mikov. Zbytek kapes jsem zaplnil svými oblíbenými zbraněmi, které však z taktických důvodů odmítám blíže specifikovat. Vydal jsem se směrem ke kulturnímu domu. Docent Komenda tu měl přednášku o terminální balistice. Přemrzlý sníh skřípavě vrzal pod kanadama...

Vstoupil jsem do sálu a posadil se do zadní řady. Ze zadní kapsy kalhot jsem vytáhl papír, kde byly sepsány mé dotazy. Snad budu mít možnost se na něco zeptat. Zajímala mě například trajektorie sférické střely v biologickém materiálu, jestliže bych jí gyroskopicky stabilizoval současně podle os x, y a z. Byl jsem připravenej. Papír jsem pečlivě složil a zastrčil zpět do kapsy. Pak jsem se rozhlédl kolem. V sále byla populace rovnoměrně zastoupena. Muži i ženy, děti i staří... Trošku mě to rozladilo. Nepředpokládal jsem totiž, že kdejakou důchodkyni zajímá chování střely při pronikání biologickým cílem.

Pak přišel do sálu jakýsi děda. Začal vyprávět cosi o Bohu. Považoval jsem to za kulturní vložku. Docent Komenda měl vždycky smysl pro humor. Střelba "s výsledkem" zpravidla odešle duši nepřátelkého terče na věčnost. Takto jsem na to nahlížel a velmi dobře jsem se bavil. Řečnění onoho dědy však neustávalo. Pomalu jsem se začínal nudit. Ač pokřtěnej katolík, o Bohu jsem věděl prakticky jen to, co nám řekla soudružka učitelka. Bůh neni, protože Gagarin žádnýho neviděl a z kamení na Svatovítskou katedrálu by se dalo postavit nejmíň deset kravínů. Černoši prej v Africe umíraj' hlady... Jestliže soudružka neumřela a učí dodnes, pak pravděpodobně dítkám říká, že za materiál k obílení vesnické kapličky by se dalo postavit bezmála půl milimetru nové dálnice...

Počínající nudu přerušila hudba a zpěv. Chvíli jsem jen poslouchal. Ostatní zpívali a tančili. Pak jsem se také přidal. Sundal jsem si "kongo", tedy horní část vojenské uniformy, a začal tančit také. Jsem ten borec se žlutozeleným tričkem, určeným pro maskování v rozkvetlých pampeliškách. Rytmus písně, jakož i text, mě naprosto uchvátil. Něco podobného jsem ještě nezažil. Vůbec jsem si neuvědomil, že docent Komenda už asi nepřijde, neboť se pravděpodobně nacházím mimo cílový prostor...

Pak potrhlý děda zrudl v obličeji a s energickými gesty tvrdil, že nebe vaří, peče a smaží. Dostal jsem hlad. Veškeré moje myšlenky se upnuly na jídlo. Vytáhl jsem z maskáčů nouzovou dávku potravin, otevřel plastový obal vystřelovacím nožem značky Mikov, a zkonzumoval ji...

Poté přišly na řadu svědectví. Každý vyprávěl příběh svého života. Neodolal jsem a přihlásil se také. Trhlý děda mě pozval na pódium. Postavil jsem se před mikrofon. Rozpačitě jsem si odkašlal. Pár lidí z obecenstva mi ukázalo své palce. Že mi asi věří, či co. Nesměle jsem se tedy pustil do vyprávění. "Před pár měsícema jsem měl takovej sen" pravil jsem. Sál ztichl a čekal na pokračování. "No prostě se mi něco zdálo, abych tak teda řek'..." Bylo by lze slyšet upadnuvší špendlík. "Prostě se mi zdálo, že letim někam do tmy." Všichni přítomní mi viseli na rtech. "Černočerná tma." Obecenstvo s otevřenou pusou poslouchalo."Vůbec nic jsem neviděl. Snažil jsem se najít aspoň nějakej záchytnej bod. Bezúspěšně." Přítomní ani nedutali, aniž bych jakkoliv tušil, co slovo "dutat" vlastně znamená... "Nikde jsem prostě neviděl nic, čeho bych se moh' chytit" pravil jsem. "Oh!" ozvalo se ze sálu. "Prostě žádnej záchytnej bod. Temnota všude kolem. Absolutní beznaděj. Neviděl jsem nejmenší šanci, jak se z toho dostat. Začal jsem mít strach..."

"A co bylo dál?" otázal se trhlej děda.

"Pak jsem najednou uviděl vobrovský světlo."

"A byl někdo v tom světle?" položil lehce znuděně sugestivní otázku.

"No, v tom světle přímo né, ale tušil jsem, že někdo stojí za tim světlem!"

"A byl to samozřejmě Ježíš..." pravil trhlej děda otráveně. V předchozích asi deseti svědectvích byl každej ve tmě a když uviděl světlo, tak to byl Ježíš...

"Spíš asi né... Protože jsem v tom snu zrovna letěl bombardovat Berlín, tak bych za tim protiletadlovym světlometem předpokládal spíš ňákýho hnusnýho Němčoura..."

"Upalte toho hajzla!!!" zařval nepříčetně trhlý děda a ukázal na mě třesoucím se prstem své levé ruky. Pravou rukou po mě švihl mikrofon.

Na nic jsem nečekal a seskočil z pódia do ukázkového parakotoulu. Vojna u průzkumníků mi fakt asi něco dala... Vzduchem začaly svištět nejrůznější předměty. Každý házel, co měl po kapsách, či jinak po ruce. Klíče od aut i baráků, mobilní telefony, sektářské příručky, hodinky, hrstě drobných... Kolem hlavy mi prosvištělo i několik snubních prstýnků. Kličkoval jsem jak zajíc. Řečeno slovy vojenské příručky RDV-21/1, prostor byl dobře nasycen palbou. Zejména důchodci byli municí štědře zásobeni. Vrhali po mě francouzské hole, dřevěné nohy, zubní protézy, naslouchátka, skleněná oka a krabičky s léky proti nevhodnému chování. Kolem se mihl i kardiostimulátor. Jakási mladá sektářka si od prsu odtrhla kojence a mrštila jím po mě...

Při letu naštěstí vydával zvuk, čímž mě na nebezpečí případného zásahu včas upozornil. Zachytil jsem jej, otočil směrem k nepříteli a nejbližší útočníky jsem jím strašlivě pozvracel. Pak sem jej využil jako štít a tímto kryt proti dopadajícím projektilům, vyběhl jsem na chodbu. Z kapsy jsem vytáhl slzotvorný sprej a celý ho vystříkal do místnosti. Dveře jsem pak zavřel a kojence strčil pod kliku. 

"Otevři nám!" ozývalo se zpoza dveří.

"Kdo jste? Neznám vás!" Otočil jsem se a pomalu odcházel. Za dveřmi byl jen pláč a skřípění zubů...