Višeň v poli bezradnosti

 Životem kypící višeň s útlým kmenem
(přečkala vichřici, co se polem žene)
v perfektní kondici vyzrálého stromu
nečeká v hořícím světě na pohromu

 S plody, co uzrají s podzimními vzlyky
v barevném mumraji hravé romantiky,
větev se zachvěje v nenadálé bouři,
a než se naděje, oka nezamhouří

 Poryv se zatíná až tam u kořene
a místo na křtinách mučí umořené
spuštěná lavina věčné nespavosti.
Korunu napíná k nepříčetné zlosti.

 Sklenice přetéká, rty však prasknou suchem,
do dvou dnů bez deka v žáru temně hluchém
bez chuti polyká marnost všedních spěchů,
kde krutá kolika vychutnává nechuť

 Modlitba za živé dál se nese travou,
ráno je mazlivé, večery zas plavou,
elán se zakřiví v bolestivém stahu.
„Už jsem jen na dříví“, zalká na svém prahu

 Kdo ji jen zaklíná, kdo jí nedá vzniku?
Chmurná je krajina ohrad bez vraníků.
Už voda nevzlíná.            Smutek v očích vzdala
jak živá zdechlina            věčně nevyspalá

 Pane, já poprosím, ať se ještě pere,
vnoř jiskru do rosy pohasnutých perel.
Ať ještě zápasí             a kdo škodí, padne.
Polib ji na řasy             Tenhle zápas zvládne…