Hrdina

Zrovna když Jiřka vycházela z domu, spatřila na křižovatce zatáčet koncová světla autobusu.

Proč jen byla prokrista tak dlouho ve sprše!

Prudce se rozběhla k silnici s tváří svého šéfa před očima. Skok a skok, pár schodů před domem a pak prudký náraz větru, který ji téměř připravil o zrak. Hrsti a hrsti sněhu do tváře, ani ranní pohled z okna ji nepřipravil na tu hrůzu, znovu skok a pak dlouhé, volné sklouznutí. Taška jí vypadla z ruky a klíče, doklady, peníze, všechno se vysypalo přímo na chodník. Bunda pod pasem byla náhle plná sněhu a Jiřka jela po břiše po kluzkém, zamrzlém chodníku jako letadlo po přistávací dráze.

Když pak zvedla tvář s ústy plnými sněhu a vlasů, spatřila autobus, jak se pokojně rozjíždí od zastávky. Vzápětí ho jako jednohubku spolkla sněhová vánice. V tu chvíli měla Jiřka v hlavě jedinou myšlenku.

Na to, že tohle je konečná. Že by to chtělo obří porci štěstí, aby z tohohle průšvihu vyvázla.

Pomalu se zvedla na nohy, trochu roztřesené na vysokých podpatcích. Oklepala od sněhu sebe i obsah kabelky, hodila si ji na rameno a tentokrát už pomaleji vyrazila na zastávku. Když bude mít štěstí, pojede brzy další.

Nicméně až když došla k hlavní, docenila pořádně skutečný rozsah vichřice. Vločky letěly proti jejímu obličeji téměř vodorovně, na vozovce bylo přes pět centimetrů sněhu. Po obvyklém hustém ranním provozu ani památky, ve vyjetých kolejích, které pomaličku mizely ve vánici, se krokem ploužilo několik tmavých siluet aut. Trochu jí zamrazilo, když si uvědomila, co to znamená. Přestože před chvílí odjel autobus, na zastávce se hustě mačkal dav. Tam nemělo smysl čekat.

Trochu zrychlila, tramvaj je nedaleko. Bude to pomalejší, ale jistější. S obnovenou energií přešla hlavní, ale čím víc se blížila ke konečné tramvaje, tím víc ji znervózňovalo, že na zastávce nikdo není. Šestadvacítka stála u nástupiště, klidná a bohorovná, řidič se choulil do kožešinového kabátu. Když si s nadějí stoupla hned k předním dveřím, trochu se vyklonil a otevřel je.

„To byste si počkala, slečno,“ zahulákal na Jiřku přes svištění větru a otřásl se v ledovém chladu, který se vřinul dovnitř,. „Na Veleslavíně spadla trolej, stojí to v obou směrech. Běžte si na autobus.“ Zahvízdal a znovu dveře zavřel, ani nečekal na odpověď.

Jiřka si stáhla čepici víc do obličeje a otočila se zpět směrem k zastávce. Nikde nikdo, jen obrysy davu lidí trochu narostly. Široko daleko nebylo vidět jediné auto. Semafory na křižovatce ospale oranžově pomrkávaly.

„Jezdí to jednou za půl hodiny,“ houkla jí do uší postarší žena, která vypadala, že se jen jen třese na někoho, komu bude moci vypovědět všechny své ranní sněhové strasti. „Ten poslední, co projel, byl tak narvanej, že se tam nedalo vejít. Předtím bůh ví jak dlouho nic a teď zase nic. Je to naprd, takhle se dneska snad nedostaneme do práce,“ povzdechla si vesele. „Jojo, skoro to vypadá, že budu muset domů a zavolat šéfovi, že dneska to fakt nejezdí.“

„Já ale do práce musím,“ vyhrkla Jiřka trochu příliš nahlas, takže se několik lidí zvědavě otočilo. „Nějak se tam musím dostat.“

„Dneska tak na saních, pani,“ opáčil jí někdo z davu a pár hlasů se spokojeně zasmálo. Bylo cítit, jak si lidi už plánují návrat domů, do bezpečného tepla. Ještě minulý týden by byla Jiřka mezi nimi. Dnes namísto toho začala její nervozita vzrůstat.

Po chvíli napjatého čekání, když už poněkolikáté jednoslovnými odpověďmi odrážela ženiny poznámky, měla najednou pocit, že už nedokáže stát na místě. Hrábla do tašky pro peněženku a rozběhla se přes hlavní k obrysu McDonalda. Zmrzlé kovové mince jí ledově pálily v dlani, když říkala mladíkovi u pultu o kávu s sebou.

„Zima, co,“ zasmál se účastně prodavač a uznale přejel Jiřčiny odbarvené dlouhé blond vlasy a pletenou čepičku. „Tady to máte, pěkně horké, ať se zahřejete.“

„Budu to při tom čekání na autobus potřebovat,“ zadrkotala Jiřka zuby a obepnula prsty kolem horkého kelímku. „Venku je jak na severním pólu.“

„Tak to se načekáte,“ ušklíbl se. „Teď hlásili v rádiu, že dole na Evropský je hromadná havárka. Prej bude trvat nejmíň hodinu, než to tam v tomhle počasí uvolněj. Do tý doby už  žádný autobusy nepojedou.“

Jiřka popadla kelímek s kávou, vyšla z restaurace a pomalu kráčela k hlavní silnici. Jako ve snách přešla vozovku, široko daleko nikde nikdo, jen zprava se pomalu blížila jediná světla automobilu. S obavou si prohlížela dav na zastávce, pak znovu pohlédla s nadějí do silnice. Po autobusu ani památka. Nejspíš prošvihla poslední možnost dostat se do práce včas.

Světla se přiblížila ještě o něco víc a Jiřka mezi nimi náhle zahlédla téměř neznatelné třetí, střešní světélko. Vedená náhlým instinktem vyskočila k obrubníku a začala prudce mávat, div nespadla do vozovky. Auto ještě víc zpomalilo a jemně doklouzalo přímo před Jiřku. Skočila po dveřích jako hladová po chlebu.

„Potřebuju vzít na Kulaťák, stihnete to za dvacet minut?“

Milanovi se líbila. Bylo na ní něco bezprostředního, bezbranného, zranitelného. Odhadoval, že kdyby ji někdo opravu vyděsil, dokázala by křičet jako herečky v televizi zmítající se ve spárech obřích opic nebo unášené nadpozemskými netvory. Kirsten Dunstová, napadlo ho, když si sedla vedle něho, odhodila čepici a poprášila čerstvým sněhem čalounění autosedačky i Milanovo rameno. Stejný odstín vlasů, stejné modré nevinné oči, pozůstatek někdejší malé holčičky v tváři dospělé ženy. S vervou zařadil a pohodlně zatlačil ramena do opěradla. Kráska v nesnázích. A on.

Kola osudu se opět dala do pohybu.

„Dole je to ucpaný, milá slečno,“ řekl, příjemně vzrušený, zatímco zařadil a pomalu se rozjel. „Budem to muset objet přes Patočkovu a nedostanem se tam dřív, než za půl hodiny.“

Koutkem oka si všiml, že málem vyvřískla. Přitiskla si dlaň na ústa a třeštila oči do houstnoucí vánice. Zapnul stěrače naplno a přidal plyn.

„Musím tam být do dvaceti minut,“ řekla nakonec špatně ovládaným hlasem. „Vyhodí mě z práce, když nepřijdu včas.“

„Co to máte za šéfa,“ zavrtěl znechuceně hlavou.

„Můžu si za to sama,“ vybuchla a plácla se prudce dlaněmi do kolen. Milan ucítil závan jemného ovocného parfému a pro sebe se pousmál. „Poslední dobou jsem chodila dost pozdě a naposled mi řekl, že ještě jednou a skončila jsem.“

„Tak v tomhle počasí to přece po vás nemůže chtít dodržet.“

„Nehodlám to riskovat. Vy to prostě musíte stihnout za dvacet minut!“ Pěsti měla zaťaté a v hlase byly patrné známky hysterie.

Milan přidal plyn ještě víc a cítil, jak auto na kluzkém sněhu mírně plave, kdykoli se jen lehce dotkl volantu. Na periferii vidění se mu houpal obrázek Spidermana pověšený na zpětném zrcátku a pocit osudovosti se ještě zintenzivnil.

Evropská byla prázdná jako čerstvě obílená zeď. Taxík se řítil po silnici, sníh mu odletoval od kol a Jiřka mlčela. Viděla tvář svého šéfa, zčervenalou vzteky, a svoji garsonku, útulnou, ale drahou, šaty, které si nakoupila v posledních měsících, bankovní konto, jehož zůstatek se limitně blížil nule. Zaťala zuby do rtů a při pohledu na Milana se v ní vzedmul vztek. Jak to, že nejede rychleji? Hodinky nemilosrdně ukazovaly šest třicet dva a úderem sedmé musela stát v kanceláři.

Červená zadní světla kolony se vynořila o pár set metrů dál, ve vánici byl vidět obrys velkého stroje uprostřed kolejí a modré zášlehy policejních blikaček. Šňůra prázdných tramvají vrčela a bledě svítila; nikde nikdo, jen tichá řada nehybných strojů s lidmi ukrytými v útrobách. Začínalo svítat a podivné pološero zhoršovalo viditelnost daleko víc, než to dokázala oranžová ranní tma. Milan začal brzdit a ticho v kabině narušilo cvakání blinkrů. Čím byli blíže, tím hůře bylo vidět, modrošedé mlžné mléko a červená světla a nic, jen tiché hučení motoru. Když Milan otočil volantem, Jiřka málem vyjekla.

Světlomety ohmatávaly půdu před sebou jako tykadla brouka s plechovými krovkami. Viditelnost se snížila sotva na pět metrů a auto ještě víc zpomalilo, slepec tápající uprostřed neznámého města. Jiřka netušila, jak Milan ví, kam jede, ona už byla zcela ztracená, sama na pár metrech čtverečních ostrůvku existence uprostřed sněžného chaosu létajících vloček. Oni dva a neodvratně odtikávající čas. Šest třicet sedm.

Ve chvíli, kdy zvedala zrak od hodin na přístrojové desce, zaječely brzdy a ozval se prudký náraz. Šedé prázdno před ní se proměnilo v šedou zeď, bezpečnostní pás ji pevně svíral a dusil v sedačce. Na okamžik byl celý svět neskutečně těžký, nakláněl se kupředu a ubíhal kamsi do strany v podivné alkoholické motolici. Koutkem oka zahlédla, jak Milan prudce otáčí volantem, aby se kola ve smyku opět chytla, a pak jemné doklouznutí a ticho, motor si lehce naposledy zívl a zbytek života se z něho vytratil.

„Krucifix,“ zavrčel Milan vztekle, rozepnul pás a natáhl se na zadní sedačku pro zimní bundu. „Stát s Avií v tomhle počasí bez světel uprostřed silnice. Co je to sakra za kreténa?“

Nečekal na odpověď, vystoupil a ledová zima plná mokrých jehliček se na chvíli opřela Jiřce do tváře. Chvíli bezradně seděla, pak si v náhlém rozhodnutí prudce nasadila čepičku na hlavu a zapnula bundu. Nemělo smysl sedět a utrácet čas. Jestli se něco stalo, vrátí se na hlavní, obejde havárii a zkusí si chytit jiného taxíka.

Milan se mezitím proměnil v našedlou, bíle kropenatou šmouhu nezřetelně se pohybující před autem. Viděla, jak se sklonil, prohlédl si nárazník a opět se zvedl, docela čile. Když k němu přistoupila, usmál se na ni a Jiřka si s překvapením všimla, jaká má pěkná, široká, silná ramena. Zavrtěl hlavou a pokynul jí, aby se vrátila do auta. Sotva však, uklidněná, udělala dva kroky, zaburácel za ní do svištění větru hrubý hlas.

„Si nečuměl na cestu, co, debile? Koukej na to, promáčknuls mi skříň. Kam kurva deš, musíme zavolat benga, doufám, že seš pojištěnej, hajzle.“

„Co mi tykáš,“ ohradil se Milan. „Když v tomhle počasí stojíš neosvětlenej uprostřed pruhu, tak se sakra nediv, že do tebe někdo vrazí. Je to tvoje chyba, ale máš štěstí, mně se nic nestalo, nebude tě to stát ani korunu.“

„Kam kurva deš?!“ zařval řidič znovu, popadl prudce Milana za bundu a trhl s ní. „Koukej tu pěkně zůstat, než přijedou chlupatý, čůráku zasraná.“

Jiřka potlačila výkřik. Milan škubl ramenem, aby se vytrhl řidiči se sevření, který však svíral bundu v hrsti příliš silně a ještě s Milanem zacloumal. „Dej tu hnátu pryč,“ houkl taxikář a tvrdě do řidiče strčil. Ten se rozmáchl, Milan rychle uhnul, takže rána proletěla kolem jeho obličeje, a vzápětí s hbitostí, jaká Jiřku šokovala, zasadil řidiči téměř chirurgicky přesný úder do nosu. Přes svištění větru zaznělo neklamné křupnutí, řidič zaúpěl, zapotácel se a sesul se k zemi, kde zůstal schoulený sedět s rukama v obličeji.

„Jedem,“ zavelel Milan ostře. Oba skočili do auta, motor zabručel a šedobílé mléko začalo opět proudit kolem oken. Jiřka vyděšeně zírala Milanovi do tváře. Ten chvíli zachmuřeně řídil, pak zachytil její pohled a usmál se. V tom pohybu bylo něco tak uvolňujícího, uklidňujícího a důvěryhodného, že Jiřka ucítila, jak z ní uniká napětí jako pára zpod pokličky.

„Ten už mě nedohledá,“ prohodil vesele. „V tomhle marastu nemohl vidět na espézetku. A i kdyby, na nárazníku nemám ani škrábanec, dost těžko by se mu dokazovalo, že jsem to byl zrovna já. Dobře mu tak, blbci. Mohl si za to sám.“

„Dal jste mu pěkně do držky,“ řekla Jiřka trochu omámeně. „To jste se nebál?“

„Jasná mlátička, co se pere ožralá po hospodách,“ odpověděl se smíchem. „Ty nejsou nebezpečný, než se vůbec rozpřáhnou, stihnete jim dát pěstí pětkrát. Takovejch už jsem viděl. Každej průměrnej karatista z nich levou rukou nadělá žrádlo pro prasata.“

Jiřka se zasmála a Milana znovu napadlo, že vypadá jako Kirsten Dunst, Spidermanova Mary Jane. Představil si sám sebe, jak visí hlavou vzhůru v dešti na tenké pavoučí niti a líbá Jiřčina ústa s jejími mokrými vlasy nalepenými na tváři. Pousmál se a trochu přidal plyn. Musí přeci dopravit krásku co nejrychleji do bezpečí.

Šest čtyřicet osm. Venku se ještě více prosvětlilo a zdálo se, že vánice se uklidňuje. Pořád ještě sněžilo, ale vločky byly menší a bylo lépe vidět. Auto se vyhouplo na kopeček a vzápětí se před nimi otevřela široká silnice, osamělá tramvaj předrnčela po kolejích. Semafor se přísně červeně díval a za ním do obou stran naprosté prázdno a bílý povrch jak dort pokrytý neposkvrněnou vrstvou moučkového cukru.

„Nikde nikdo, tak jedem,“ mrkl Milan. „Stíháme to i s rezervou, slečno. Váš šéf bude mít dneska těžkou smůlu.“

Přesně v tom okamžiku se ozvala policejní houkačka a Jiřka, která se stále pohodlněji opírala do měkké sedačky, se opět vymrštila do rovného, napjatého sedu. Policejní auto s bohorovným klidem pronásledovalo taxík a na střeše blikalo zřetelné STOP.

„Kruci, proč jste nepočkal na zelenou,“ zaklela Jiřka a bouchla pěstí do kolene.

Milan zastavil u obrubníku s běžícím motorem a oba se mlčky dívali, jak policisté pomalu přejíždějí ke krajnici, otvírají dveře a pečlivě si nasazují čepice a zapínají bundy. Sledoval jejich pohyby ve zpětném zrcátku s přimhouřenýma očima, ruku na volantu napjatou jako číhající šelma. Policisté si vyměnili nějakou poznámku, zasmáli se, jeden z nich bouchl vesele rukou do kufru taxíku.

Milan najednou prudce sešlápl plyn, až se Jiřka vylekala. Kola se několikrát podtočila a zabrala, auto vystřelilo kupředu prázdnou silnicí, proletělo kolem vyděšených tváří policistů a nabíralo větší a větší rychlost směrem z kopce. Když pak prudce smykem odbočilo doleva a přeletělo křižovatku dveřmi napřed, zahlédla ještě Jiřka v zadním okénku prudce utíkající tmavé policejní postavičky tečkované několika posledními vločkami sněhu. Bylo jasno a světlo, nikde nikdo, čerstvě protažená silnice se mokře leskla a dole se v oparu zvedala přísná hranatá věž hotelu Internacional. Vítězné náměstí bylo na dohled.

Milan prudce odbočil do vedlejší ulice, projel několik křížem krážem a pak náhle zabrzdil, nacouval do prázdného parkovacího místa, vypnul motor a natáhl se pro bundu.

„Nemají šanci nás najít,“ řekl nevzrušeným tónem. Pochybuju, že si vůbec všimli, co mám za auto, natož značky nebo nás. Teď půjdeme pryč a můžou si nás klidně hledat. Pěšky to máte na Kulaťák tři minuty, to stíháte i s rezervou.“

Jiřka si omámeně nasadila čepici na hlavu a vystoupila ven. Milan vytáhl z kapsy krabičku cigaret a nabídl jí. Potřásla hlavou.

„Ani nevíte, jak jsem vám neuvěřitelně vděčná,“ řekla rozechvěle s doširoka otevřenýma očima. „To jsem měla štěstí, že jsem narazila zrovna na vás. Co vám dlužím?“

„Nedlužíte mi nic,“ odpověděl Milan a vyňal ústy cigaretu. „Tohleto dělám, pomáhám lidem. Je to moje práce. A od krásný ženský jako vy si nevezmu ani korunu. Berte to třeba jako dárek.“

Jiřka se rozpačitě pousmála, pak se k Milanovi natáhla, vzala mu cigaretu z úst a lehce ho políbila na rty.

„Tohle je moje číslo,“ řekla a vytáhla z kabelky vizitku. „Ozvěte se. Ráda vás uvidím. Můžeme někam zajít.“

Milan vzal malý kartonek do dlaně, chvíli se díval Jiřce do očí a pak se sklonil, objal ji kolem ramen. Přitiskli se k sobě a bez dechu se dlouho líbali, než se opět zvedl a něžně ji od sebe odstrčil.

„Přijdete pozdě,“ zašeptal.

Pak se dlouho díval, jak utíká na jehlových podpatcích směrem k náměstí a šňůrky od vlněné čepice jí nadskakují. Minulo ji pomalu jedoucí policejní auto, muži se pátravě rozhlíželi kolem, ale nevšimli si ani taxíku stojícího u chodníku, ani Milana vmáčknutého do domovního vchodu. V dvojitém řetězu aut u stran silnice by se snadno ztratil kdokoli.

Když Jiřčina postava zmizela z dohledu, povzdechl si a naklonil se k plameni. Zapálil si cigaretu a pak podržel nad ohněm dívčinu navštívenku, dokud se nevznítila. Díval se, jak hoří čadivým oranžovým plamenem, až zbýval jen růžek, jehož zbytky zasyčely v čerstvém sněhu na zemi. Bude ho to dlouho mrzet, to si uvědomoval. Ale vyvolený hrdina nemá právo na šťastný osobní život.

Jeho úkolem je zachraňovat, pomáhat a obětovat se.