Zemři

Fena byla březí. Její rozežrané, vrásčité a místy oslizlé tělo se neklidně svíjelo na podlaze prasečího chlívku. Asi měla bolesti. Nelenil jsem a z kapsy jsem vyňal zakřivenou dýku. Fena sebou neklidně zavrtěla, skoro jakoby pomýšlela útěk. Vzhledem ke svému stavu by ale asi moc daleko neuběhla. Chytil jsem fenu a dýku jsem zabodl přímo do jejího nafouklého břicha a trochu jsem zabral. Fena vydala šílený skřek a snažila se vymanit z mého sevření, nebylo jí to ale nic platné, držel jsem ji pevně. Z rány se vyvalil proud krve a plodové vody, ale štěňata byla stále ještě uvnitř. Natáhl jsem pravou ruku a ponořil ji do rány. Uvnitř to bylo nechutně mazlavé, ale nahmatal jsem několik štěňat vedle sebe spojených pupečními šňůrami. Vší silou jsem zatáhl a celý ten hnus naráz vyhřezl ven; v ruce jsem držel chuchvalec zakrvácených štěňat pokrytých slizem a spojených pupečními šňůrami. Zahodil jsem je do kouta.
Zdyž jsem odcházel, fena ještě žila a dívala se na mě prosebnýma očima plnýma slz. Kdepak, tu radost ti neudělám, pomyslel jsem si.