Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jaro

23. 03. 2011
5
5
1371

Možná opravdu toužím po dechu

Obratu po mostu vláknitém

k tobě za naději do slámy

 

Nechala jsem dnešní úzkost pohozenou

U dveří s prstíky před domovem

A uvolnila břicho její rejdiště

Pro obcování s prostorem

Já teď budu pánem slyšíš

Jen se dívej tápu ale tvářím se hrdinně

 

V hloubce znechucení o kterém víš

Přemůže mě nechá válet u dveří

A v těle tušit naději a zapomínat

 

Nesmím minout jaro neobrodím se

Z jihu přicházejí vůně a hrají hry se stíny

Ptáci v zákoutích ulic zvučí skla a nitky

Nehostinnost se patolízalsky vzdaluje

A oči hltající tvé záhyby kvetou a také klopí hlavu  

Je jasné až drzé je mocné lesní je Jaro   


5 názorů

Armand
23. 03. 2011
Dát tip
v těch slovech je touha ženy, se vším co k té touze patřívá, s nejasností, pochybami, představami, které nevyhnutelně dávají zrod strachu... a přesto přese všechno má ta touha kořen v dechu a tudíž její moc a přitažlivost nelze zastavit i když se řítí bůhvíkam. A stejná je i ta báseň. Má stejnou intenzitu pod povrchem a v záhybech a je stejně plná zmatku navenek, ne snadno čtitelná. A tak nevím, protože neukazuje směr, vyžaduje od čenáře čekání, stejně tak jako od muže... ten by si pomyslel, aha, a co se teď bude dít? za inspirativnost, za to nakročení *


Kuchot
23. 03. 2011
Dát tip
nečetlo se mi to snadno

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru