Deník ...o deníku

24.1.99 - pondělí (pivní bar Střelnice)

Ptal jsem se jí v posteli, zdali mě má ještě ráda. Příliš dlouho mlčela. Příliš dlouho. A mě polévalo takové to bezmocné horko. Věděl jsem, že kdyby se zeptala ona, odpověděl bych rychleji. Že jo, že ji mám rád. Potřebuji to říct, potřebuji to slyšet. Vím, že ji prostě potřebuji, a potřebuji vědět, že ona potřebuje mě. Aspoň, že potřebuje ty zasraný peníze, co nám chodí na účet. Z deníku vše vypadá špatně. Abych měl vzrůšo, abych měl co psát. Jsou tedy jen samá negativa toho našeho žití, soužití. Nemám potřebu psát, když jsem spokojenej. Obviňujeme mě z neobjektivity. Ale to ne já, to deník je neobjektivní. Sakra, co mám rychle napsat kladného. Boty mi umyla. Bez řečí. Uklizeno mám. Nechlastá, nedroguje. Nemůžu sem přece psát, že netoužím po žádné jiné. Jo, dobře: všechny jsou blbější, ukecanější, málo tajúplné, menší, vyšší, maloprsé, úzkoprsé, rozkazovačné.

A už jsem to zlehčil. Už se lituji. Už neuvažuju jako normální člověk. Můžu přejít na jiné téma. Zdánlivě jiné, protože deník je o mně a já jsem jeho téma. Vzpomněl jsem si na protidrogový seminář, kde se chemikářka ze Slovanky svěřovala se svým rozčarováním z manželova psaní deníku. Vůbec jí nešlo o ty šuky či nešuky, které jsou v manželově deníku popsány. Štvalo ji, že se hrabe ve všem z pocitu existence pouze sebe sama. Já jsem byl, já jsem viděl, já si myslím. Vůbec nebere v potaz existenci jiných lidí. Deník je nejsobečtější věc na světě. Můžu být rád, že ještě mám ženu a jsem stále živ. Ano, můj deník je značně rozsahlý, ale má jen jediné téma - mě. O ty ostatní tady moc nejde. To je jen zboží. Ostatní jsou jen knihami, jež je potřeba přečíst, a tohle je čtenářský deník, do kterého si lze udělat o přečtených knihách poznámky. Ale neměl by se odevzdávat ke kontrole.