A mami, kde leží Tuzemsko?

Stoupla si na špičky, aby mohla rozsvítit světlo do koupelny, do její tajné komůrky. Byla v koncích. Dnes měla opravdu špatnou náladu. Chtěla být někde jinde, jenom ne tady. Všechno ji štvalo. Její starší bráška jí zase dělal ze života peklo a ona zase prohrála. Proč musí vždycky prohrát? Vždyť má přeci největší sílu ze třídy. Ach jo! Navíc když nesla k obědu tátovi polévku, tak jí trochu ucáklo na stůl. A to se tolik snažila, zajisté by na talíři zůstala každá kapička, kdyby jí všichni okolo stále neříkali, že to určitě rozlije. Měli pravdu, vždycky to rozlije, vždycky srkne, když pije, pokaždé se pobryndá omáčkou nebo cinkne lžicí o talíř, vždycky zakopne o práh a bouchne se o skříň. Pokaždé. Ale teď je tady, teď to bude všechno zase fajn. 

Teď zavolá a vymění si místo, přenese se do jiné země. Kam se asi vydá dnes? Se kterou Kateřinou si vymění místo? Řekla bych, že to bude francouzská Kateřina, tam už dlouho nebyla. Teď už jen rozevřít ruce, párkrát se dokola otočit a ... Hluboký nádech. Výdech. Úleva. Milovala to. A nezáleželo na tom, že by jí nikdo nevěřil. Ona věděla jak to všechno je. Věděla jaký je svět a jak to vypadá v jiných zemích. Je to přeci tak jasné. Každý má hrooozně veliké množství svých dvojčat a ty jsou rozmístěny všude, ale úúúplně všude ve světě. V každé zemi jedno. Všichni jsou skoro stejní, dělají skoro stejné věci, jenom mluví jinou řečí a žijí jinde. Kouzlo je v tom, že ona se může vyměnit s kýmkoli, ze svých dvojčat. Přenese se do jeho těla a ono se přenese zase do jejího. Kdekoli na světě. Ale ostatní to neumí, obzvlášť ne dospělí, ti neumí nic. Jen se mračit, bručet a mluvit o věcech, které nedávají smysl. Ještě nepotkala jiné dítě, které by to svedlo taky, možná je vážně jediná, která to umí. Jediná, která zná pravdu. Chtěla se jednou podívat i do Austrálie a zjistit, jestli tam vážně chodí hlavou dolů. Něvěřila tomu a zajímalo by jí, jak by si australské dvojče připadalo v Čechách. Akorát s Austrálií byl problém. Nechápala, jak může Austrálie být Rakousko nebo vlastně Rakousko Austrálie, nedávalo to smysl. Další věc, co ji vždycky zamotala hlavu, bylo Tuzemsko, všichni o něm mluvili, ale nikdy ten stát neviděla na mapě. Je to záhada.

Sny, sny a zase sny. Zbožňovala sny. Byly tak živé. Vlastně nevěřila, že sny neexistují, že jsou to jen smyšlenky. Nejsou! Sny jsou naším druhým životem. Proto je tak důležité chodit spát. Proto se v sobotu probouzela až v deset hodin. Lidé, co nemůžou spát, nejsou zřejmě spokojeni s životem, který žijí tam vedle a líbí se jim víc tenhle. Proto moc nespí. A ti lidé v nemocnicích, co se dlouho neprobírají. Prý jsou nemocní, říkají lékaři. Ale vůbec ne! To je přeci tak jasné! Ti tenhle svět nenávidí a milují ten druhý. Dokázali si vybrat a spokojit se s tím, žít jenom jeden. Závidí jim. Musejí být tak silní, že se dokážou vzdát svého druhého života. Jí by jeden asi nestačil. 

Ta malá osůbka toho věděla o hodně víc než teď já. Byla tak sebejistá a tak přesvědčivá. Do té doby, než začala věřit odpovědím dospělých a ne těm svým. Do té doby, než začala toužit po uznání a naučila se nevrážet do futer od dvěří, nesrkat a nerozlévat polévku. Do té doby, než jí někdo řekl, že ta její fantazie není skutečná. Ale ona stejně v koutku duše věří, že až zase jednou bude potřebovat pauzu, dojde si do koupelny, zatočí se a...

A mami, kde leží Tuzemsko?