Od kýče k potřebě zakořenit

Pokud se člověk s nějakým slovem setkává dnes a denně, má to za následek dvě věci. Dané slovo se mu znechutí a zprofanuje. Tento osud už potkal řadu výrazů, jež by vydaly na slovník encyklopedického rozsahu. Sešly by se tam láska, spravedlnost, čest, pravda, svoboda, demokracie – a někde mezi nimi by se hrdě tyčil on. Samolibý, v plné parádě, nepřemožený a nepřemožitelný, všemi napadaný a každým používaný. Kýč.
 Jednomu to nedá, aby se občas neptal sám sebe. „Je-li to nějaká choroba, nemůžu ji také chytnout? Jak se proti ní bránit? A mám se vůbec bránit?“
 Z toho, jak se o něm píše, to vypadá, že to bude pěkný mizera. Jeho mediální tvář rozhodně povzbudivá není. Je prý laciný a podbízivý, je pro každého - skoro to vypadá na veliký bordel. Alespoň tam by se měly nacházet osoby podbízivé, co jdou s každým. Jen ta lacinost pokulhává.
 Jenže on je také ve flóru, je vlivný. Ostatní se mu snaží zalichotit, předcházejí si ho. Je bez skrupulí, mění názor ze dne na den, je ohebný, bezpáteřný. Popře, co včera slíbil. Je poplatný době a mění kabát. To by mohlo být znamení hledat jej místo v nevěstincích v budovách honosnějších, s lavicemi a hlasovacími zařízeními.
 Ale tak jednoduché to také nebude. Je masovou záležitostí, cpe se do médií, stává se nejprodávanějším artiklem. Rezignuje na přemýšlení. Nemá na nic svůj názor. Typický stádní volič.
 Je nakažlivý, rychle a snadno přenosný. Nikdo se před ním s jistotou neuchrání. Jedná se tedy o nějaký velmi zhoubný vir?
 Tuhle jsem se o něm bavil s jedním známým v hospodě.
 „A myslíš, že je skutečně tím nejhorším darebákem? Jasně, krade osobitost a talent. Ale zase nabízí něco za to, ne? Tak je na každém, zda se mu poddá, nebo ne?“
 „Jenže tím, že ovládne všeobecný vkus a nadiktuje si, co se má líbit, a co ne, zničí všechno kolem sebe. Něco jako velký supermarket, který dumpingovými cenami zlikviduje konkurenci široko daleko. A pak panuje a ceny šroubuje podle svého. Tam nemáš na výběr, protože nic jiného neseženeš. A toho se právě bojím. Vždyť to vidíš i na literárním serveru.“
 „Ale tam si najdu vcelku všechno možný.“
 „Jenže hodně na jedno brdo. To už jsem všechno většinou četl. A v lepším kabátě. To mělo švih tak před dvaceti třiceti lety. A nacházíš pořád stejné obraty, stejná sdělení. A pod tím jsou zástupy s potleskem. K čemu?“
 „Ale najdu tam i věci originální. Pravda, že pod některými moc komentářů ani tipů není. Ale tipy nebo výběry nejsou rozhodující…“
 „Proč ale pak jsou? Pokud nějakou funkci plní, pak není v pořádku, že se soustřeďují jen pod hrstkou vyvolených a ještě ne vždy tam, kde si to dílo zaslouží. Víš, co mě štve? Že se neexperimentuje. Že i autoři, co mají potenciál psát hlubší věci a pustit se do něčeho nového, se bojí. Raději vsadí na jistotu. Napíší něco, co se zalíbí každému bez nutnosti nad tím přemýšlet. Ale proč?“
 „Tak chtějí mít úspěch, mít oblibu…“
 „Na literárním serveru? Chápu ještě, když jde o peníze, rivalitu mezi autory na knižních pultech. Ale proč tady?“
 „No, vem si, že každý chce někam patřit. Mít nějaké zázemí. Doba je plná nejistot, vztahy mezi lidmi jsou všelijaké. A takový server ti najednou může dát pocit, že jsi někým. Zatoužíš po přísunu obdivu a uznání. Je to jako droga. Je jedno, jakou má objektivně cenu. Pro toho kterého autora ji má ale značnou. Počítá komentáře, vzhlíží se v kladných. Horečně na ně odpovídá, buduje si zákopy, zázemí. Víš, přijde mi, že těch ran člověk schytává všude tolik, že hledá místo, kde ho někdo pochopí. Takové útočiště. A úzkostně se bojí, že by o ně přišel. Jen málokdo chce být štvancem, věčně v izolaci, vzdorovat všem. Na to nemá síly. A tak raději obětuje originalitu, talent, jen aby si vytvořil drahocennou chvilku vřelé sounáležitosti. Já tohle pochopit umím.“
 „Na tom by něco mohlo být. Ale je to smutný.“
 „Tak smutné je hlavně to, že se často zašlape něčí talent rovnou v zárodku. Kdo má ale potřebu psát, neodradí ho to. Podívej, lhal bych, kdybych řekl, že mě tipy nepotěší, že nemám radost, když si přečtu kladné kritiky, o nichž si navíc myslím, že jsou upřímně myšlené. Ale troufám si říct, že touha něco zkoušet, hrát si, nepřizpůsobovat se za každou cenu, jít svou cestou, je u mě silnější. Ale to se uvidí. Víš, co si myslím?“
 „Ne.“
 „Že ty sice hodně mluvíš o kýči a jeho škodlivosti, ale víc ti vadí ještě něco jiného.“
 „Co?“
 „No – co je kýč? Absurdní spojení líbivosti? Usmívající se srnka na kolejích v idylickém oparu kouře nad lesem? Je to něco, co se nemusí prožít, procítit? Co je uvnitř prázdné? Ale představ si originální kýč. Něco, co se bude líbit, nebude to mít hloubku, ale bude to něčím nové. Jako Mládkovy texty ve své době, třeba. Myslím, že víc než kýč ti vadí epigonství, následování jakoby vzorů, nevybočování ze zajetých kolejí.“

 Hovor byl mnohem delší, ale jeho hlavní myšlenka již zazněla. Nadávky na kýč jsou často svou povahou jedním velikým kýčem, kdy se člověk vůbec nezamýšlí, co kritizuje, hlavně, že je rozhorlen. Nanejvýš spravedlivě, samozřejmě. Pokud někdo viní z krádeže talentu a osobitosti kýč, je na špatné stopě. Nemá pádné usvědčující důkazy. Podléhá mediální hysterii, která může vést až k záhubě kýče, přesto to nikomu jeho osobitost nevrátí.
 O tu se totiž každý připravuje sám.