V Praze 28. března 2010

V Praze 28. března 2010

Ahoj Kristiáne,

promiň, že jsem se ti tak dlouho neozvala. Omlouvám se, ale opravdu nebyl čas. Vždyť to znáš, tři děti, rodina a manžel na sociálních dávkách. Nemám to jednoduché…

Ne, dělám si srandu J. O dětech ještě pár let opravdu nepřemýšlím a o manželovi také ne. Prostě toho jen teď mám trochu moc. Děkuji za dopisy, jsem ráda, že si na mě ještě občas vzpomeneš. Já na tebe myslela včera. Měla jsem nějaký špatný den a tak jsem si večer sedla a řekla jsem si, že když se ti nedaří, je důležité si vzpomenout na to hezké a tak jsem si vzala papír a sepisovala jsem všechny pěkné věci, co mě v životě potkali.

Víš, je to úžasně osvobozující sedět a vzpomínat na všechno hezké. U všeho se člověk na chvíli zastaví a může naprosto svobodně hodnotit, co se vlastně všechno stalo a co se třeba mohlo stát. Myšlenky jsou bez omezení a nikdo ti je nemůže hodnotit, takže se dá vzpomínat na první kamarády ze školky, ale také na poslední milence z druhého kouta světa (to byl jen příklad).

Nakonec jsem byla nucena se pozastavit i u našeho vztahu. Moc jsem přemýšlela, jestli ho na ten papír také napsat, jestli ho řadím mezi to krásné, co mi život přinesl. Ano, byli to neopakovatelné okamžiky, do teď mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na naše výlety zasněženými kopci za Brnem, když tě vidím, jak si každé ráno stával na chodbě vedle mě před zrcadlem a říkal, jak nám to spolu sluší. Vidíš to, tomu se říká síla sugesce, opakoval jsi mi to od prvního dne co jsme se poznali, až jsem tomu nakonec i uvěřila a vlastně věřím tomu dodnes, slušelo nám to, ale…

Opravdu sis myslel, že jsem nikdy nevěděla o všech tvých záletech? Opravdu jsi věřil tomu, že jsem tak slepá a že jsem nevěděla o Karolíně, Petře, Markétě a všech těch dalších? Strašně ráda bych si zachovala jen ty krásné vzpomínky na náš vztah, ale když vedle toho postavím všechno to špatné a pak si ještě vzpomenu, že jsem to nebyla já, kdo ten vztah ukončil, je mi z toho trochu na nic. Promiň, ale kdybys to opravdu chtěl vědět, tak já tě na svůj papír se šťastnými okamžiky nenapsala. Prostě jsem nemohla.

Tak jako tak jsem moc ráda, že jsi napsal. Některé věci ze své paměti zkrátka smazat nedokážu (a ani nechci), ale spoustu těch věcí, na které nikdy nezapomenu, byli prostě až nebezpečně moc krásné.

Jak se vlastně máš? Co děláš, kde pracuješ? Máš teď někoho? Zajímalo by mě, co všechno se kolem tebe změnilo, jak moc ses změnil? Co Lukáš, jak ten se má?

S pozdravem

na vždy tak trochu tvá

Kristýna

P.S. děkuji za přání k narozeninám