Se Skládkou do sauny

„Letos budeš muset prořezat ty forzýtie,“ řekla paní, naklonila hlavu na stranu a otřela si zpocený nos o rameno. „Až odkvetou.“

Pán, jemuž byla slova určena, souhlasně zamručel. I jemu visela u nosu kapka a stružky potu tekly po skráních, na rozdíl od své ženy to však snášel stoicky. Jeho výraz mi něco připomněl.

„Včera jsem na Václaváku viděla za výlohou chlapa, jak si máčí nohy v akváriu s rybičkama,“ řekla jsem učitelce. „Ožíraly mu zřejmě tvrdou kůži z pat.“

„Fuj,“ odpověděla.

„V sobotu tam s tebou nepojedu,“ pokračovala paní. „Slíbila jsem, že pohlídám malýho.

Pán pokýval hlavou a kapka jeho potu mi přistála na koleni.

„Oběd ti dám s sebou, jenom si to přihřeješ na kamnech. Špinavý nádobí mi pak vem domu, nešmidlej se s tím v lavoru, stejně to pak doma strčím do myčky.“

Rtuť teploměru stoupala a písek v přesýpacích hodinách neubýval.

„Stavila bych se tam za tebou v neděli,“ řekla paní. „Nebo co myslíš? Budeš mě tam potřebovat?“

„Přeorganizovala si mi celej život,“ zabručel pán, „tak nedělej, že stojíš o můj názor.“

Paní vzdychla, upravila si prostěradlo pod zadkem a pak řekla:

„Hlásili, že bude pršet, tak hlavně nezapomeň vytáhnout sudy na vodu.“

Pán se s heknutím zvedl z rozpálené lavice a opařeným břichem mi zakryl výhled na přesýpací hodiny.

„Ty víš, jak málo času mi zbejvá,“ postěžoval si. „A pořád mě nutíš dřít.“

Při odchodu vpustili do sauny závan chladnějšího vzduchu. Rozklepla jsem prostěradlo a s úlevou se natáhla na záda. Hlavu už jsem začínala mít na hniličko.

„Není nad šťastný manželství,“ ozvala se z horní lavice učitelka. Lehala si vždycky nahoru, na rozdíl ode mě si ve vedru libovala.

„Já bych nařídila po patnácti letech povinnej rozchod,“ rozumovala.

„Po dvaceti,“ smlouvala jsem, protože jsem tuhle její teorii neslyšela poprvé. „Po dvaceti, aby stačili vychovat děti.“

„Puberťáka už stejně nepřevychováš,“ poučila mě. „A některý děti dneska nejsou dospělý ani ve třiceti. Uzákonila bych patnáct a pak od sebe. To bys koukala, co by to udělalo se vztahama. Jak by se lidi mohli přetrhnout, aby spolu směli zůstat. Jak by obcházeli zákon a podváděli úřady. No jo,“ vzdychla a převrátila se na bok, „manželství se snáší daleko líp, když není na doživotí.“

Do sauny v Kobylisích chodíme zřídka, a nepovedlo se nám zatím vysledovat, kdy v ní nejspíš budeme samy, a kdy se budeme s ostatními naháči přetahovat o lehátka v odpočívárně.

„Nestydím, proč bych se měla stydět?“ divila se mé otázce, když jsme šly spolu poprvé. „Stačí mi sundat brejle,“ předvedla, jak to dělá, „a každý tělo se změní v rozmazanou šmouhu.“

Já mám zrak bohužel jak ostříž.

„Proboha,“ uklouzlo mi, když jsem okénkem ve dveřích zahlédla, jak se do prostoru před sprchami hrne parta mladíků.

„V klidu,“ řekla učitelka. „Akorát se tu vystřídáme.“ Usmála se tomu, jak se halím do prostěradla: „Za nahotu se stydět nemusíš.“

Nestyděla jsem se za nahotu, ale za tloušťku a stáří.

Rozrazila dveře sauny a červená jako rajčátko nakráčela mezi svalnaté naháče.

„Člověk by měl mít svoje tělo rád za to, jak mu slouží,“ pokřikovala, když na sebe šplíchala ledovou vodu v bazénku.

„To jsem neuměla ani ve dvaceti,“ přiznala jsem. „A v padesáti se to už nenaučím.“

„Některý lidi se k svýmu tělu chovají vysloveně nepřátelsky,“ zamyslela se nahlas, když jsme v odpočívárně nabíraly síly na další rundu.

„Nedávno jsem potkala kluka, kterej s náma hrál závodně badminton. Takovej pěknej chlap to byl,“ zasnila se. „Nikdy nepochopíš, jak moh to tělo takhle zhuntovat.“

„Co jsem ti říkala,“ zvedla se na lokti, když se mládenci vyhrnuli ze sauny a naskákali do bazénku. „Akorát se vystřídáme.“

Na začátku třetího cyklu se ukázalo, že jsme tak dokonale synchronizovaní nebyli, neboť už po třech minutách nahřívání nás hoši donutili stáhnout se a uvolnit jim místo na rozpálených lavicích. Nestihla jsem včas vyprostit ručník, na kterém jsem ležela a nezbylo mi tudíž než doufat, že má skandální nahota nebude v přítmí sauny příliš bít do očí.

Učitelka se mě právě ptala, jestli si uvědomuji, že některým lidem by mohlo vadit, že o nich píšu.

„Ale prosím tě,“ ohradila jsem se, „každej přece musí poznat, že je to mystifikace.“

„Místy je to možná fikace,“ vystřihla slovní hříčku, „ale já se v tom poznala okamžitě.“

„I když jsem ti napsala blond vlasy?“ zapochybovala jsem.

Jednomu z mladíků zahořel v očích zájem.

„Vy píšete?“ zeptal se.

Přikývla jsem.

„Můžu se zeptat, co píšete?“ poposedl blíž, a já vyprostila prostěradlo, na kterém jsem seděla, a přehodila si ho přes ramena. Jak přišla řeč na literaturu, cítila jsem potřebu zahalit si aspoň tělo.

„Nemám je tam nechat obě?“ zaváhala jsem u plechové skříňky číslo 21.

„Nech tam jednu a druhou dáme sem,“ natáhla učitelka ruku a položila druhou knížku na polici ve své skříni. „A padáme,“ poháněla mě. „Musíme doplnit tekutiny.“

Po sauně jsme spolu vždycky chodily na pivo.

Venku se mezitím setmělo. Večer byl vlahý a voněl deštěm. Od plotu na druhé straně ulice se odlepil stín. Vysoký muž s kapucí staženou do čela kráčel přímo k nám.

„Paní učitelko,“ oslovil mou přítelkyni.

Zaklonila hlavu a zaostřila na něj přes silná skla brýlí.

Pak se rozzářila: „Jindřichu! Kde se tady bereš?“

„To je můj žák,“ vysvětlila mi pyšně. „A tohle,“ ukázala na mě prstem, „je moje dlouholetá kamarádka. Spisovatelka.“

„Nejsem žádná…,“ chtěla jsem se bránit, ale když jsem zvedla zrak k tváři pod kapucí, došla mi slova.

„Já vím,“ řekl a podal mi ruku. „Rád vás konečně poznávám.“

„Tak vy mě nepřestanete pronásledovat?“

„Nepřestanu,“ řekl bubák.

A fakt nepřestal.